V 5 HODIN RÁNO...

Dívám se mu upřeně do očí, z nichž přímo srší plamínky, usmívá se přesně tím způsobem, co mě pokaždé dostane, říká mu familierně idiotský úsměv. Zvláštní, nikdy se mi nelíbily modré oči a teď se v nich přímo utápím. "Na co myslíš?" ptám se ho. Usmívá a jemně pokývá hlavou, moje rty zasypává něžnýma polibkama. "A na co ty?" snaží se ze mě vymámit odpověď. "Ne ty první, já se ptala první!" Mrkne na mě, ale nechce se mu do řeči. Tuším, doufám, co mě chce říct, srdce mi bije očekáváním. Adrenalin a endorfin v těle dělají divy. "Víš, už se tomu nechci bránit, ale..." odmlčí se a dívá se mi upřeně do očí. "Musíš to poznat z mého pohledu." Usměji se a vychutnávám si to elektrizující napětí.

Hlavou mi probleskne myšlenka, kolikrát jsme se spolu bavili o sexu a to dost otevřeně, ale proč se nedokážeme bavit o citech? Co je na tom tak zraňujícího? Vybavuje se mi hádka dvou holčiček. Jedna s jidášským úsměvem napadala tu druhou: "Miluješ Michala, Michala!!" Druhá ji začala tahat za vlasy a byla dost rozčilená. Jdu se vzpomínkami ještě hlouběji. Ještě dál… Jako malá holka jsem byla vždycky naštvaná, když mi někdo řekl, že někoho miluji. Ale co na tom malé dítě rozčiluje? A proč se teď stydíme přiznat svoji lásku? Není to snad tím, že jsme oba zadaní, nebo že jsou 4 hodiny ráno? Vím, moralisty to zvedá ze židle, ale já sama patřila mezi ně – „neposkvrněné“. Jak se říká, odříkávaného chleba největší krajíc…

Ležím v jeho náruči, v jeho posteli, líbám jeho ústa, ale nedokážu otevřít své srdce. Výčitky mě sice chvilkově vyruší, ale žiji teď, pro tento okamžik. Miluji ho, přiznávám sama sobě, ale nahlas to nedokáži říct. Už teď se mi hroutí svět jako domeček z karet. Jak je možné, že člověk dokáže milovat dva lidi? Co to je? Všechno to ve mně křičí, jak je možné, že to příroda dopustila? Chci být věrná labuť, která obvykle nepřežije smrt svého partnera. Co jsem? Jsem jenom člověk.

Sbírám odvahu a ptám se: „Máš ji vůbec rád?“ Neptej se, temně zazní do ještě temnější místnosti. Vše se ve mně svírá,dívám se na něj a ptám se: „Proč? Proč mi to nechceš říct?“ „Sám sebe se občas ptám…“ Svým způsobem se mi uleví, ale tíží mi jiný balvan, kterému říkám má lásko. Ten koho miluji.

Plížím se domů v 5 hodin ráno, rozednívá se a ptáci vítají nový den. Plížím se, abych byla doma před tím, než táta v 5:30 vstane.

---