Zaváto

Zaváto

Pláň, tak nekonečná...holá bílá pláň. Oblaka jemného bodavého sněhu vždy, když se zvedne vítr. Mlha. Obzor má všude stejný tvar a není žádná cesta ani stavení, ani les nebo skála, sníh vše zarovnal do jediného bodu. Svět se srazil v nekonečné bílo a vzduch se proměnil v bodavou zbraň.

Šly vedle sebe pomalým klopýtavým krokem. Nemluvily už dloho, nemohly. Ale pořád si opakovaly poslední zozhovor, když ještě vítr nezmrazil hlas hluboko v sobě.

"Ty půjdeš dál. Sama si najdeš cestu, vím, že jsi dost silná. Uděláš to pro mě, viď ,že to uděláš!?"
"Zůstanu u tebe. Nikdy tě neopustím, maminko."
"Musíš, dítě moje. Můj čas se naklonil. Půjdu tam, kde je teplo a světlo."
"Proč mě nevezmeš s sebou? proč mě necháš tady v zimě?"
"jetště ne, dítě moje, ještě je příliš brzy. takový je život, jeden odejde a druhý zaujme jeho místo.Buď silná, holčičko. Setkáme se znovu za dlouhý čas. "
"Umrzneme obě..."
"Ne tam, kam jdeme. Já ti ukážu cestu, ale dojít už musíš sama,koníčku můj."

zatoulaly se příliš na sever. Zima je zastihla nepřipravené. Přišel sníh a potom led a nebylo cesty dopředu ani zpátky, jen jedno místo, kde nikdy není zima, kde je vždy co jíst a je tam světlo...tak to vždycky říkala maminka...ale co ví malé jednorožče o legendách starých...

A sníh stoupal od kopyt po břicho. matka prošlapávala cestu a všechno své teplo a sílu dávala dítěti. A každým dnem jí samotné síly docházely. Onemocněla. Jednorožčí kouzlo se vytrácelo a ona chřadla.

Den za dnem, stejná dlouhá pouť, blíž a blíž beznaději, blíž smrti. bez jídla a odpočinku. naděje se vytrácela, jen setrvačné zvedání nohou.

hříbátko šlo v jejích stopách, nešťastné a zmatené.

Pak matka upadla a už nevstala, její dech zpomalil.

"jdi dál dítě, běž!"

Jednorožce si leho vedle matky,přitisklo hlavu do hřívy, aby neviděla slzy.

pak přišlo teplo...ano, to musí být to místo! Umrzly, už bude dobře. Dítě zvedlo oči ke světlu. Zdálo se být docela blízko...Zvedlo se na nožky, klopýtlo, ale pak se rozběhlo tím nejzoufalejším triskem, kterým se běží o pomoc....

"pomozte....pozte jí!"

Bílé sloupoví v kruhu a mramorová stříška, zelené stromy, voňavá tráva a sucho a slunce a motýli...

"Pomozte jí!!!"křičela a plakala...pomozte, pomozte! Pak se obrátila a běžela zpět.

Matka se nehýbala. ležel na ní drobný poprašek ledových vloček, oči zavřené. Dítě se k ní přitisklo, rozhodnuté znovu neodejít.

matčino tělo se zlehka vzneslo. Motýlí křídla se mihla v ostrém slunci...nesli ji jako pírko tam, kde není žádná bolest ani trápení. Dítě šlo za nimi. Pár bílých sloupů, zase to teplo a ten veliký, obrovitý strom!

Motýli matku složili ke kořenům. Spala? Trvalo to nekonečně dlouho, než na ní led roztál.

Otevřela oči, slabounká, ale živá.
"Měla jsi jít, dítě!"
"Ale já šla, šla jsem!"

Už brzy přijde jaro. Zima ustoupí a my se vrátíme domů. A nikdo nám neuvěří, že jsme našly to místo, kde nikdy není zima a nikdy není led. To místo v srdci, které nosíme s sebou.

Sníh pomalu zasypal dvě tisknoucí se těla. Zmizí pod ledem, jako všechno tady...ale až se vrátí slunce, obě se zase probudí.

---