Na konci světla hoří

původně to měl být začátek povídkové knížky, třeba budu mít šanci se k tomu vrátit,

Na konci světla hoří

„Víte, v životě se stane spousta věcí, kterých následně litujete, nebo je chcete prožit znovu. Mezi tím vším se odehrává mnoho naprosto běžných chvil a událostí. Já je řadím mezi ty, kterých „lituji“, protože jsem je nevyužil k nějakým větším zážitkům, ale zároveň zastávám postoj, ve kterém toho, co jsem udělal, nelituji a jsem rád za poučení, kterého se mi následně dostává. S každou další chybou nebo činem se stávám „rozumnějším“, citovějším a zároveň otrlejším a obecně více vnímavějším člověkem. Což se mi ohromně hodí do následujícího života. To, že se zkušenosti nedají přenášet z generace na generaci se stoprocentním účinkem, je jasné, ale stále se o to většina lidí pokouší. Dříve se takováto sdělení a rady předávaly pomocí příběhů, historek, bájí a legend, samozřejmě i s tím, co si tu a tam někdo něco přidal , aby zvětšil výpovědní hodnotu, nebo zdůraznil následky nějakého počínání. Dodnes tento způsob přetrvává, ale zároveň už se z toho stalo povolání. Těmito rádci se stali spisovatelé a skladatelé. Ve svých knížkách a písních nám vyprávějí neuvěřitelné příběhy, popisují pocity, které člověkem otřesou, nebo k nám promlouvají pomocí hudby. Zaposlouchejte se i vy do změti písmen a slov, čtěte mezi řádky, vnímejte jednoduché samostatné tóny jako harmonii.
A nezapomeňte nakrmit kočku.

Víte, přišel za mnou malý skřítek, že prý na konci světla hoří, jestli nemám trochu vody…
Co byste dělali vy?
Chvíli jsem se na něj vyjeveně díval, přece jen, každý den malého skřítka nepotkáte, a pak jsem mu řekl, že k nám ještě nezavedli vodovod.
V tom okamžiku jsem nejednal nijak chytře či se špatným úmyslem, jen jsem chtěl být s ním.
Opřel se loktem o voj svého vozíčku, byla to taková malá červená kárka, dřevěná, pěkně sbitá z malých prkýnek, jako vymalovaná z knížky. Druhou rukou se chytil za bradu a hrál si s dlouhým, bílým skřítčím vousem, sčesaným, nebo spíš rukou smotaným až sežmoulaným do špičky, a to velmi úhledně. Tento detail tváře umocňoval dojem z již i tak dokonalého mužíčka.
Při pohledu na něj se nedalo odhadnout kolik mu je let. Neměl moc starou tvář, pár vrásek, to ano, bílé vousy, ale jinak měl mladý pohled. Třeba mají skřítkové jinou věkovou stupnici, třeba se nedožívají obdobného věku jako my lidé.
Povyskočil na vozíček a sedl si na něj.
„Nemáš tu něco sladkýho? Já miluju sladký! Třeba dortík, koláč, nebo buchtu?“
Tak tuhle otázku jsem nečekal.
„Sladký?“
„Jo, jo, něco dobrýho na zub, he he, paradox co? Na zuby to dobrý není. Takže, máš?“
„No, já takový věci normálně nejím.“
„Cože? Nejíš? Tak, ale bonbón máš, přece, ne? Když za tebou přijde děcko, tak abys mu něco dal. A co sušenku?“
„Podívám se, počkej chvíli.“
Vycenil na mě vesele zuby a řekl: „Neboj, bez sladkýho nikam nepůjdu.“
„Zajímavej kluk, teda, skřítek, no, spíš trpaslík.“, pomyslel jsem si.
Vrátil jsem se k němu s bonbónem.
„No vida! Musíš přece mít něco sladkého! Na to já mám nos.“
Napůl jsem mu ten bonbón rozbalil a on ho začal cucat. Bonbón, který byl velký jako jeho dlaň.
„Cukrkandlový! Šmankote! Nejlepší jsou na něm ty proužky. He he, jenom jsem pak děsně ulepenej!“
Patlal se s tím cukrátkem a já se na něj díval, byl vcelku legrační, jak se s ním urputně s důkladností pětiletého děcka lopotí.
„Kudy jsi sem přišel?“ zeptal jsem se.
„Co myslíš? Brankou ve zdi, mezerou za skříní, kouzelnými dvířky, duhou, kdepak chlapče, nepovím, hádej!“
„Hádat? Já vůbec netuším nic o skřítcích, v životě jsem žádného neviděl.“
Odvrátil pomalu oči od cukrátka: „Neviděl?“ Vypadal udiveně, když to slyšel.
„Hmm, řekl nakonec po chvilce přemýšlení klidně - to vyřešíme později.“
„No, neviděl, měl jsem?“
„Později, později, nic přece nespěchá.“ Lačně se podíval na bonbón a začal ho znovu olizovat.
„Neříkal jsi ale, že potřebuješ pomoct? Říkal jsi, že někde hoří.“
„Jo, to jsem říkal, to víš, Světlo, to je něco jinčího, než co máte tady, vy lidi.“
„Nerozumím, co myslíš tím ‘Světlem’?“
Opět se s povzdechem odvrátil od bonbónu: „Nemáš nějak moc otázek? Asi ti na ně určím limit, jinak mě zahltíš…“
Zabalil zbytek bonbónu, asi tak čtvrtku, a schoval ho do vozíku, z kterého naopak vytáhl peřinu s polštářem.
„Nemáš tu někde nějaký menší šuplík? Nebo volnou poličku, ale ne moc vysoko, už jsem z jedné poličky spadl, byla skoro u stropu, vzbudil jsem se v půlce pádu, to bylo horší než noční můra. Dopadl jsem na psa, ještě že tam byl. Chudák z toho byl v šoku, zdálo se mu zrovna o tom, jak se válí na louce v pampeliškách. Spadl jsem na něj právě ve chvíli, když do jedný odkvetlý, tý s těma padáčkama, šťouchal čumákem. V tom snu byl pro něj můj pád koštětem, co ho přetáhlo. Stát se to mě, tak si týden nedám nic sladkýho. Fakt strašný, musel jsem ho pak až do rána drbat na zádech, abych to odčinil. Takovej malej, strašně milej pes. Ale ještě že tam byl, mohl jsem si něco zlomit.
Takže, máš tu něco takovýho? Když by bylo nejhůř, tak se spokojím i s krabicí, ale říkám to nerad, protože by si mě někdo mohl splést s panenkou!“
Vteřinu nebo dvě jsem se na něj jen díval. Stál tam s upřímným a nevinným pohledem, v jedné ruce polštář, v druhé peřinu. Takovou tlustou načechranou duchničkou.
Neubránil jsem se úsměvu.
„Děje se něco?“ zaznělo nechápavě z jeho malých úst.
„Ale nic, jen jsi mě pobavil.“ Usmál jsem se.
„Od toho tady přece mi skřítkové jsme!“ Mrknul na mě vesele.
„Mám tu pro tebe něco speciálního.“ Řekl jsem. „Bereš noční stolek?“
„Noční stolek? Jestli je bez budíku, tak není co řešit! Ale bez budíku! Protože to už se mi taky jednou stalo, že jsem spal ve stolku a na něm byl budík. Jenže ten, u koho jsem spal, ho špatně nařídil a on začal zvonil uprostřed noci. Rezonovalo to celým stolkem. Který šílenec vymyslel budík! Až jsem se zpotil, jak to tehdy zazvonilo!“ Nejradši vstávám sám od sebe, ale pořád mě někdo budí.
„Ty koukám pořád jenom spíš? Děláš někdy něco jinýho?“ Zeptal jsem se.
„Povídám si s tebou, přece.“ Usmál se nesměle a udělal roztomilé přátelské gesto, napřáhl ke mně ruku.
Vzbuzoval ve mě milé i něžné pocity. Vypadal jako hračka, ale mluvil jsem s ním. A byl tak přátelský, jako bychom se už dávno znali.
Navíc měl taky mimo krásných vousů i úžasnou čepici. Červenou s tmavším proužkem u okraje, jednoduše přehnutou dozadu.
„Spíš a cpeš se sladkým ty Šmudlo!“
„Nečteš ty nějak moc pohádky? Třeba tu o Sněhurce.“ Řekl poťouchle.

Celou noc se mi zdálo o tom, že někde prší, že jsem se šel koupat, že si myji ruce, že někde kape voda, že jsem si zapomněl deštník a lije jako z konve. Svěřil sem se s tím ráno skřítkovi.
„No to je přece jasný! Jakmile se ti zdá o vodě, která je všude, tak tě čeká něco velkýho.“ Prohodil sebejistě.
„Velkýho?“
„No jasně! Něco hrozně moc neočekávanýho, co tě pohltí a nepustí.“ Tady se trošku pozastavil. „No nic, zapomeň na to.“
„Pohltí a nepustí, něco neočekávaného, něco velkého, co mě nepustí...“ Ne, nevěděl jsem, co tím myslí. Nic mě nenapadalo.
„No tak! Už to pusť z hlavy kamaráde, všechno, co nás čeká, se musí stát, proto tu jsme. Ale až zjistíš, proč se to musí stát, slib mi, že budu první, komu to prozradíš.“ Mrknul na mě, usmál se a opět se vyhoupl na vozík.
Houpal střídavě nožičkami a přitom znovu lízal bonbón.
„Jak se vlastně jmenuješ? Skřítku.“
„Ty to nevíš? No, hodně kamarádů, mi říká jak chtějí oni. Je to tak pro ně jednodušší. Jen ať to není Cukřík nebo Slinta. To bych se pak nesměl ukázat doma.“
„Neboj, já ti chci říkat tak, jak se opravdu jmenuješ.“
„Víš co? Mám nápad, zatím mi říkej dál třeba Skřítku.
Lišácky se usmál a s rozzářenýma očkama se dál věnoval sladkosti.

„Vypadal ve své odpovědi tak bezstarostně, že jsem zapomněl, proč jsem vlastně do kuchyně přišel. Každé ráno si dělám čaj nebo kávu, je to moje první zklidňující zastávka dne, nebaví mne od rána do večera spěchat a za něčím se honit, takže si ráno uvařím něco teplého k pití, posadím se na gauč a snídám, ať už stíhám, nebo jsem zaspal, ať už po mě celý svět něco rychle chce udělat, prostě se posadím, na nic nemyslím a relaxuji. Cítím, jak se ponořuji do pohovky, jednotlivé části mého těla se uvolňují. V tomto klidu zůstanu pět až deset minut sám se svou snídaní. Je to docela dobrý odrazový můstek do celého dalšího dne. Souvisí to asi s tím, že jsem pak díky své povaze schopen přijmout i fakt, že možná zas přijdu někam pozdě. Ale zvláštní je, že hodně lidí okolo mne si na moje pozdní příchody už zvyklo. Pro pár mých minut se přece svět nezboří, říkám si.“
Vrátil jsem se do kuchyně, ale Skřítek tu už nebyl. Asi si šel zase lehnout, nebo tak…
„Tak alespoň nakrmím kocoura. Ríšo! Pojď sem ty chlupatá vánočko.“ A cinknul jsem na jeho oblíbenou misku.
Z obýváku se ozvalo lehké mrouknutí, jako vždycky, když po skoku Ríša dopadne na zem. Přišoural se a svalil přede mnou na bok. Slastně a spokojeně si olizoval čumák i kožíšek. Neměl hlad.

---