Chácholení smutných strašidel

Když mi bylo šestnáct, byla jsem malá, obtloustlá, pihovatá a frustrovaná. Ke své matce jsem měla averzi a otce jsem nekriticky zbožňovala. Můj otec je inteligentní citlivý člověk. Moc nemluví. Matce tím pije krev už téměř tři desetiletí. Považuje otcovo mlčení za duševní chorobu. Moje matka žije ve svém vlastním světě, ve kterém je všechno normální a v pořádku. Občas z tohoto sebeklamu vypadne a dolehne na ni deprese. Taky se zabývá nejrůznějšími okultními nesmysly. Rozestavuje po bytě pyramidy, sundává špičatá stínidla ze stolních lampiček, aby špičky nemířily kam nemají, propaguje feng-šuej, věří v posmrtné životy a vždycky mě vychovávala ke skromnosti. Trochu to přehnala, takže bohužel nemám téměř žádné sebevědomí.

V šestnácti jsem navštěvovala gymnázium. Neměla jsem kluka. Měla jsem kamarádku Julii. Julie byla přitažlivá, měla zdravé sebevědomí, které jsem jí tiše (a občas i hlasitě) záviděla a kluci na ni letěli. S Julií jsme se znaly od školky. Tou dobou jsem ji považovala za rozmazleného sobeckého spratka. (Ten pocit jsem občas měla i později, ale s tím rozdílem, že jsem od dětské bezprostřednosti dospěla k „dospěláckému“ pokrytectví a nechávala si to pro sebe). Na základní školu jsme chodily každá jinam a opět jsme se sešly na gymnáziu. Má druhá nejlepší přítelkyně se jmenovala Saša. V tom roce, když nám bylo šestnáct, byla právě na studijním pobytu v USA a já jsem se ne neprávem obávala, že to, co se vrátí zpět, bude pouze její směšná karikatura. Tenkrát jsme si psaly mnohastránkové dopisy a v nich řešily smysl naší smutné existence. Ve chvílích, kdy jsem zrovna nepsala dopisy Saše, jsem chodila do školy, na brigády, s Julií na diskotéky, na plesy a taky venčit jejího nepovedeného irského vlkodava Cyrila. Cyril byl povahou flegmatik, a tak mu nevadilo, že jsme se vždycky zasekly na hřbitovní zdi, tajně tam kouřily a drbaly o všem možném.

Tenkrát pro nás byly ohromným zážitkem zejména zmíněné návštěvy plesů. Jednou jsme dělaly hostesky na plese abiturientů. Od Julie jsem si vypůjčila příliš krátké a příliš úzké „malé černé“ a od mámy (tajně) její nejlepší taneční boty, ty samé, u kterých jsem jí krátce předtím na nějakém plese (v podnapilém stavu) ulomila podpatek. Organizace plesu nebyla nejzdařilejší, hostesky zmatené a většina abiturientů nebyla schopna najít své spolužáky. Celou dobu jsem nenápadně sledovala našeho třídního profesora, do něhož jsem byla v té době bláznivě zamilovaná. Pan profesor měl mladou ženu sportovního typu a malého synka. Z plesu odešel už někdy kolem jedenácté. Chvíli po jeho odchodu mě začal pronásledovat spolužák Arnošt. Při tanci se na mě lepil a snažil se políbit mě na krk. Po tanci jsme si šli sednout ke stolu. Arnošt se ke mně choval nápadně vlastnicky, čímž zcela zmařil můj pokus o konverzaci s jedním chlapcem, který seděl poblíž a popíjel z láhve veltlínské zelené. Když si začal být jistý, že k sobě s Arnoštem patříme, zvedl významně obočí a zadek ze židle a vytratil se. Tak jsem se utěšovala aspoň pozorováním Borise. Boris chodil o ročník výš, působil melancholickým dojmem a byl prý básník. Po rozchodu s jednou dívkou napsal lyrickou báseň o jejím sádelnatém zadku. Arnošt mi nabídl doprovod domů, leč odmítla jsem – možná trochu agresivněji, než bylo vhodné. Asi se urazil, protože se se mnou ve škole pak několik dní nebavil. Během jednoho z následujících venčení Cyrila jsem se od Julie dozvěděla, že se mě Arnošt přece vůbec sbalit nesnaží (= mě, takovou chudinku?) a zcela jistě mě bere pouze jako kamarádku.

Další samostatnou kapitolou byly návštěvy diskoték. Zpočátku jsme je navštěvovaly zpravidla se sestrou. Moje sestra je krásná a inteligentní. Stylem připomíná postavu Morticie z filmu Addamsova rodina. Jednou jsme se taky takhle vydaly. Dorazily jsme poměrně brzy, v sále bylo i s námi asi patnáct lidí. Sestře se tam vytrvale vnucoval mladý muž s prasečím obličejem a žádostí o tanec. Nakonec podlehla a já jsem zůstala sedět sama u stolu. Od toho vedlejšího mě již delší dobu sledovala tři individua, jedno z nich si ke mně přisedlo a bezostyšně mě balilo, ovšem pouze do chvíle, kdy se vrátila sestra a jeho zájem se zcela přesunul na ni. Ve finále jsem byla nucena vzít zavděk jeho nepříliš pohledným bratrem, s nímž jsem protančila a prolíbala zbytek večera.

Někdy začátkem podzimu se mi začal líbit Vladimír Vlček ze 3. C. Měl krásné oči a působil velmi tajuplně. Byl intelektuál. Jednou jsem ho potkala v knihovně, kam přišel vrátit minimálně Nietzscheho, zatímco já jsem se zrovna zuřivě přehrabovala v Burdách ve snaze najít nějakou inspiraci pro nové plesové šaty. Bůhvíproč jsem se před ním styděla.

Tehdy jsem taky dělala autoškolu. První jízdy jsem absolvovala v mikulášský předvečer. Krize, krize, krize. Instruktor byl cholerik a své komplexy z uhrovitého obličeje si léčil tím, že v rámci názoru, že ženská za volant nepatří, permanentně na někoho ječel.

Ten rok o vánocích sestra oznámila tátovi, že bez jeho vědomí odešla ze školy. Ani se jí nedivím. Vystudovala totiž střední výtvarnou a protože ji nevzali na AVU ani na VŠUP, skončila na vysoké ekonomické. Náš otec totiž zastává názor, že jakákoli vysoká je lepší než žádná a sestřiny narážky na to, že to nebude asi to pravé ořechové, považoval za rozmar, který se časem sám vstřebá. Když mu to oznámila, chvíli jsem se obávala o sestřino fyzické a tátovo duševní zdraví, ale zvládli to, jen spolu asi měsíc nemluvili. Uvědomila jsem si, že na vysokou asi budu muset jít já, abych trochu pofoukala rodičovské rány.

Ten rok na silvestrovské akci u jedné spolužačky se Julie spustila s Františkem z céčka a já jsem se rozhodla, že se nechám ostříhat nakrátko. Taky jsem jen tak z nudy odepsala na inzerát jednomu Robertovi. Chvíli jsme si dopisovali a pak jsme si domluvili schůzku. Robert vypadal úplně jinak než na fotce, kterou mi poslal. Měl mnohem křivější nos. Bylo mu 22 a dnes už vím, že se ke mně astrologicky nehodil. Z rande jsem si zapamatovala vinárnu kousek od Staroměstského náměstí, zmrzlinový pohár, rozhovor o věcech mezi nebem a zemí a o hospodě U Medvěda u nás ve městě, kterou Robert kdysi navštívil (to bylo tak všechno, co jsme měli společného).

Začátkem jara slavila Julie narozeniny. V té době už asi měsíc chodila s Františkem z céčka. Oslava se konala na nějaké chatě. Byl tam také Vladimír Vlček a sledoval mě hypnotizujícím pohledem. Tamtéž jsem se od Františka dozvěděla, že Vladimír je sobecký idiot a maminčin mazánek. Nebrala jsem na to zřetel. Později jsme se s Vladimírem potkávali hlavně o velké přestávce v altánku v parku, kam se chodilo kouřit. Vladimír měl ve zvyku nosit černé sluneční brýle i když bylo pět stupňů pod nulou nebo pršelo. Ale stejně měl dobrou image. Asi tak někdy v květnu jsem se rozhodla, že pozvu Vladimíra na rande. Ale protože jsem se bohužel v jeho přítomnosti bála promluvit, musela jsem na to jít oklikou. Přinutila jsem Julii, aby napsala dva identické lístečky s pozváním na schůzku a jeden dala do bundy mně a jeden jemu. Na místě jsem pak měla v plánu dělat, že o ničem nevím. Dobrý, ne? Dopadlo to ovšem trochu jinak. Čekala jsem tam jako magor. Vladimír našel lísteček až pět dní po zamýšleném datu schůzky. Vyjádřil se k tomu prý slovy: „Jé, ale to už bylo….“

Pak se vrátila z Kalifornie Saša. Tedy něco, co Sašu vzdáleně připomínalo, přesně jak jsem se toho bála. Vypadala jako e kúl emerikn gérl. Wow!