Srdce dokořán

Srdce dokořán

Tam u tří statných platanů ležela. Vypůjčily podzimu své listí a ten pokryl ji celou svou pestrobarevnou dekou. Byla bledá, jakoby splynula s barvou panenské nevěsty. Tvář bez výrazu, a v  jantarových očích byla zapečetěna brána do nitra její duše, jejích snů, pocitů i její marnosti. Už navždy... Rty mdlé, mírně vystouplé nad ostatní linie tváře, sloužily jako lem okraje pusté a nekonečné propasti. Propast silně rozevřena do všech světových stran. Pohltila už spoustu vzdechů, citových kompozic, složitých dat. Její poslední obětí se stal dlouhý táhlý a bolestivý nářek. Naposledy. Nyní, když už se stávala součástí země, se její tělo vzdalo krásné, jí tolik vlastní, jemné vůně a do okolí se dostával hnijící pach vředu. Vlasy, hned po narození zřejmě zlatem prošívané, svou vizáží luční trávy větrem unášené připomínaly. Vytvořily okolo její tváře třpytný okraj. Působila teď jako sluníčko, když se k zemi snese, aby vše probudilo k životu a dodalo mu energii a smysl. Přitom si však neuvědomilo, že zde potká závist, která jej přivede do záhuby. Ležela tam nahá, tělo zakrývala až po ňadra smuteční róba z platanového listí, snesená lehounce vánkem.

Seděl na sněhově bílé lavičce. Sledoval jak tam, opodál, stojí ty tři platany čestnou stráž u místa jejího posledního odpočinku. V dlani skrýval platanový list, jeho vzpomínku na ní. Při pohledu na něj se rozplakal.

 „Přece bys neplakal“, pravila mu něžným hlasem a svým vyšívaným kapesníkem mu utřela slzy odskakující z očí.

Nevnímal ji a rozplakal se ještě víc. Začala jej utišovat. Poslouchal však jen napůl a tu druhou polovinu svěřil té, která ležela tam za zeleným mořem v jemné matraci z listí a mechu. Stejně tak napolovic, jak ji nyní vnímal, ji také nenáviděl. Ona ho dostala do této situace, kdy se nedokázal ubránit velkému přílivu slz a utápěl se v jeho vlnách. Měl strach. Strach z toho, že to na něm pozná, strach z toho, co mu do budoucna nadělí čas, strach z prázdnoty, která jej teď stíhala rychlostí cválajícího vraníka. Pohladila jeho tvář. Něžně, tak něžně jako když si jemný vánek pohrává s větvičkami stromů. Ačkoliv mu to nebylo nepříjemné, z rozpoložení, ve kterém se právě nacházel se otřepal a odtáhl od ní dále. Všimla si jeho odporu vůči ní a vážnějším tónem šeptla:

 „Ty nelibo. Tohle je má odměna za to, jak se o Tebe starám? Za to, že jsem Tě od narození vzala pod svá křídla?“ Dívala se na něj zpříma. Uhýbal jí pohledem a odsedl si až na úplný okraj lavičky. Rozčílila se:

 „Hmmm, takhle se ke mně teda chovat nebudeš, rozumíš?“

Začal jej zalívat vztek, ale tu a tam objevila se i skvrnka strachu. Nevěděl, co má dělat, jak se zachovat. Tohle od ní ještě neslyšel. Nikdy na něj nezvýšila svůj věčně šepotavý hlásek, jenž ho doprovázel již od útlého dětství a v mnoha situacích i nesnázích mu radil. Nakonec se však přece jen odhodlal a obořil se na ni:

 „Dost! Dost! Dost! Dej mi už klid. Klid mé mysli. Odnauč se lítat kolem mě jako vzduch, který dýchám, jako vůně, které cítím za každým rohem, jako můj stín. Nechci už Tvých rad. Nechci, nepotřebuji je.“

Došlo ji, že dnes jej jen tak lehce nepřesvědčí o své nezbytnosti v jeho životě. Nasadila proto opět mírumilovný výraz ve tváři, oblízla si svůdně rty, lehounce vzala jeho hlavu do dlaní, opřela si ji o klín a prohrábla jej v jeho světlých vlasech.

 „Ale no tak se nezlob, nemůžu za to, víš, že jsem Ti přece vždy dobře radila, jen díky mně jsi přežil v tomto světě plném bezpráví a krutosti. Jen díky mně jsi přežil, i když se svět řídí heslem „silnější přežije“. Jen díky mně. Cožpak jsi na to už zapomněl. Nadobro zapomněl?“

Vzpamatoval se z jakéhosi kómatu, které vždy doprovází jejich rozhovor a které ho vždy dostane do takové nálady, kdy ji uvěří a podlehne jí. Odtrhl se od něžných bavlněných polštářků jejích prstů a kolíbavé vůně jejího klína, vonícího tak mateřsky, tak pomíjivě. Vstal prudce z lavičky a otočil se k ní zády. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a nechal se v duchu nésti větrem. Naslouchal všemu, co mu vítr povídal a co všechno na pouti krajinou poznal. Prolétal kouzelnými korunami stromů, konajících teď na podzim výstavu nejrůznějších barev ze svých palet a vytvářejících na větvích nejrozmanitější škálu obrazů, jen těsně se vyhnul koloně ptáků putujících za lepším životem do jižních krajů, v sadech ucítil rozmar zralého ovoce a nakonec ta charakteristická vlastnost - vítr voněl po kouři, roznášel do okolí vůni dřeva, stoupající teď k němu z rozpálených pecí lidských obydlí. Byla to vůně domova. Vůně sounáležitosti a důvěry lidí, když se sejdou v chladném podzimním večeru u krbu. Cítil z nich lidské příběhy a zážitky, jenž teď, nezvykle na podzim rozkvétaly jako květy třešně a vyplouvaly napovrch z dob minulých. Vzpomněl si na svůj domov. Jak na podzim maminčina zástěra voněla po zavařeninách, jak se domem rozléhalo praskání dubového dřeva v kamnech, jak se v rodinném kruhu připravoval na příchod zimy. To vše teď bylo pryč. Nenávratně.

Nikdy nevěděl, proč se to stalo, proč zmizely z jeho snů vzpomínky na období, kdy jej lidé ještě měli rádi a kdy on měl rád je. Ale teď, právě v této chvíli mu vše došlo. Otočil se ke své věčné utěšovatelce, svraštil vrásky na čele, znovu se zhluboka nedechl a zakřičel:

 „Ne, ne, ne! Nechej mě už být. Ty že jsi mi pomohla přežít? Pravda, přežil jsem, ale jakýpak to mám život? Ty jsi mi svými radami odpudila všechny přátele. Vždyť to jen díky Tvé špatné nápovědě mě pro mou ironičnost, panovačnost, sobectví a pro můj egoismus vyvrhli ze svých řad. To jen díky Tobě jsem zůstal sám a když se přeci jen našel někdo, kdo mě měl rád, hned jsi jej odpudila. Podívej se tam, dozadu, k těm třem statným platanům. Proč? Proč tam teď leží bezvládně a bez dechu? Kvůli Tobě, kvůli Tobě!! Jen Ty jsi mi vnukla tu myšlenku, jen Ty jsi do mého podvědomí zanesla žárlivost a závist, které mne paralyzovaly a paralyzovaly pak můj vztah k ní. Jen kvůli Tobě tam teď leží, slyšíš?“

Odmlčel se, aby se rozhodl, co podnikne dál s nakousnutým rozhovorem. Spatřil ji, jak si utírá slzy a její výraz se podobal zoufalci, jenž právě poznal, že jeho zoufalství počalo. Vzlykavým hláskem se pokoušela odvětit:

 „Ale vždyť za to já nemohu. Jen jsem Tě chtěla ochránit. To ona Tě přece vedla do záhuby, ne já. Já to jen poznala a chtěla tomu zabránit. Já...“

 „Mlč!“ zastavil tok jejích falešných slov, „Mlč! Já už Tě nebudu poslouchat, rozumíš? Nebudu. Zase bys mne přinutila k léčení bolesti alkoholem, nebo tabákem. Celou tu dobu mi jen našeptáváš, že oni jsou naši přátelé, že oni mě vytáhnou z depresí. Nevěřím Ti. Tví přátelé alkohol a tabák u mě skončili, stejně tak jako Ty! Nikdy jsi mě neměla v lásce, jen jsi mě využívala, protože bys beze mne nemohla žít. Byl jsem Tvá věčná oběť. Teď to všechno ukončím.“

Dívala se na něj, jako by nevěřila tomu, co právě slyšela. Pak se však škodolibě usmála. Pohrdavým a nadřazeným tónem namítla:

 „Pche! Ty? Ty jsi zbabělec. Moc dobře víš, co bys musel udělat, abys se mne zbavil. Nemůžeš beze mne žít stejně tak, jako já bez Tebe. Ty to neuděláš. Jsi na to moc slabý…“

Se smíchem a bezcitným odplivnutím na chvíli odvrátila od něj zrak. Zřejmě přemítala nad dalšími slovy.

 Tak to si jen myslíš, usmál se v duchu a vytáhl z pravé kapsy svého ošoupaného hnědého saka malou lahvičku, spíše tubičku, s níž si už delší dobu skrytě v kapse pohrával.

„Tak jen se podívej, jakej jsem slaboch!“, křikl na ni a těsně před oči jí vpálil nepatrnou věc třímající mezi palcem a ukazováčkem. Zatřepal jí, zuby odkousl zátku a celý její obsah vypil.

 „Bůh mne v pekle ochraňuj!“, vyslovil bojácně šeptem své poslední přání. Z druhé kapsy vytáhl platanový list, kterýžto si s pláčem prohlížel před několika okamžiky a pyšně jej ukázal té, co seděla před ním na lavičce.

 „Ne, ne, ne!!! Co jsi to udělal. Ty jsi to vypil? Všechno? Ne! Zahubil jsi nás, ne!“ , poletovala teď zmateně kolem.

S pocitem úspěchu a vítězství se zhluboka usmál.

 „A teď zmiz, už spolu nemáme nic společného!“ okřikl ji a vydal se směrem ke třem platanům.

Vykročil nejistě do moře zelené barvy. Plaval v něm a nechal se unášet jeho proudy. Asi při pátém kroku se zadrhl. Ztuhly mu nohy a chůze znejistila. Nemohl se vůbec soustředit na svůj cíl, tam za zelenou plání jsou ty tři platany. Musím se k nim dostat. Opakoval si tyto věty neustále dokola. Najednou mu hlavou prosvištěla táhlá a do samotného nitra zarývající se bolest. Musel se zastavit. Mezi dlaněmi svíral svou hlavu. Zrychloval se tep, zrychloval se dech. V době, kdy už spatřil obnažené paže dívky ležící pod stromy si musel kleknout a doplazit se k tělu po čtyřech. Byla to snad nejdelší cesta jeho života, ale musel ji zdolat, protože si neustále opakoval, že je to ta poslední. Viděl již dvojitě, když ulehal do mechového lože k ní. Políbil ji za ucho, tak jak to vždy měla ráda, přičemž nosem zavadil o brilantní skvost na jejím uchu – krásnou, zlatou náušnici. Ukazovákem osahal její rty a políbil je. Zdálo se mu, že líbá led. Když už se v břiše ozvala první křeč, uvědomil si, že musí pospíchat… Jemně okopíroval dlaní křivky její tváře.

 „Nyní, už má milá můžeš zavřít oči, jsme tu teď sami, bez mého prohnilého rádce, bez mé duše“, pošeptal ji slastně do větru a jen letmo vzpomněl na tu, která teď bloudí světem a hledá jinou oběť. Na tu, kterou vyhnal ze svého těla.

V ruce stále svíjel platanový list. Odhodil sako opodál, rozepnul si košili. Z kapsy saka vypadla ta malá lahvička. Její obsah ještě před několika okamžiky hlídala hrozivě vyhlížející lebka se zkříženými hnáty a výstražným písmem psaný nápis: METHANOL. Nyní už mohli složit svou funkci a dopřát si odpočinku. Lahvička byla prázdná.

Na holou hruď mu nyní přistál první záchvěv chladivého podzimního dne. Ani jej nevnímal. Cítil, jak se mu vzbouřil žaludek. Jeho šťávy se teď nahromadily v ústech. Vyplivnul je a rozkašlal se

 „Je konec“ řekl a odplivl si ještě jednou. Z posledních sil si položil list do míst, kde buší srdce.

 „Teď, teď jsem Tvůj Lucifere, jen si pro mne přijď!!“ zvolal vítězně.

 Než se naposled zachvěl v křečích bolesti, stačil bezstarostně a s pocitem naplnění šeptnout:

„Teď mám srdce dokořán…!!!“

Neplač má milá, bude to jen chvilka,

tak přec vydrž, už nebude to dlouho trvat…

…zde je nůž, ještě chybí mi ocílka …

moment, jen šaty z Tebe musím strhat!!

Přede mnou klečíš toužebně nahá,

teď jsem Tvůj pán!

Jen prosím nevzlykej má drahá,

měj srdce dokořán…

Miluji Tě nadevše, pokouším marně se s půvabem Tvým utkat.

Má lásko neplakej, že máš strach?

To bys měla, jsem totiž ten, koho nikdy neměla´s potkat,

já učiním konec, pusto, jsem Tvůj vrah…

Těší, těší mne…

Těší?? Ne…

Děsí!!

Věnováno památce Ch. B.