Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Všem písmáčkům přeji radostné prožití vánočních svátků, ve zdraví a rodinné pohodě. Šťastné vykročení do Nového milénia. Zvláště pak všem autorům přeji hodně literárních nápadů a autorské invence.
Moje dnešní povídka evokuje vánoční náladu.
Město se probudilo do sváteční atmosféry. Přestože se dalo do deště, lidé se usmívají. Nakupují poslední dárky a pamlsky na sváteční stůl. Okolo kádě s kapry se strkají děti a namáčejí si ručky do ledové vody. S úžasem sledují jeden z mála kousků živé přírody v šedivém betonovém stereotypu okolních domů. Ryby zvědavě vykukují z vody na ten svět okolo a vůbec netuší, jaký neblahý osud je čeká.
Je Štědrý den. Svátečně oblečeni, s taškou dárků a se zlatým jmelím v ruce jedeme trávit svátky. První vánoce sami. Bez táty, bez manžela.
Tramvaj je kupodivu plná. Stojím nad mladíkem, který si hoví na sedadle. Děti se mě jako klíšťata drží za kabát. Taky by mě mohl pustit sednout, pomyslím si cosi o nevychovaných lidech. Vzápětí se mu však v duchu omlouvám. Z nohavice džín mu vykukuje bílá sádrová bota.
„Pojď, vezmu tě na klín“, ozve se směrem k mému synkovi. A Péťa se nedá dlouho pobízet. Pohodlně se uvelebí a hned naváže hovor. Důležitě mu vykládá o svém postavení ve školce, o svém vztahu k copaté Markétce z vedlejší třídy a napínavý děj toho úžasného hitu o perníkové chaloupce. V duchu se podivuji, po kom to dítě vlastně je. Jako kdyby přesvědčoval zákazníka, že ten zázračný hrnec je opravdu to nejlepší, co může mít a pohoršoval se nad tím, že si ho od něj ještě nekoupil.
Najednou zbystřím sluch.
„A nechtěl bys být náš táta? My totiž žádného nemáme, víš?“, co to ten kluk vykládá? A cizímu člověku. Mladík se na mě podívá a usměje se. Pak cosi zašeptá Péťovi. Cítím, jak rudnu až po kořínky vlasů.
„No, Péťo, co to povídáš?“ koktám zoufale.
„Mami, řekni, že by se ti ten pán líbil?“ triumfuje Péťa. „Já bych ti dal svýho Bobíka,“ přemlouvá dál mladíka. To už je co říci, když se Péťa chce vzdát svého plyšáka, bez kterého večer neusne.
Pokoušejí se o mě mdloby. Když už konečně dojedeme do stanice!
„Pojď, vystupujeme,“ tahám Péťu z mladíkova klína.
„Ale mami, vždyť tady přece babička nebydlí,“ ozve se Zuzanka a zatahá mě za kabát. Celá tramvaj sleduje, jak situaci vyřeším. Nejradši bych se propadla někam hodně hluboko. To ty svátky krásně začínají. Vidím, že ani letos se o svátcích nebudu nudit.
„Já ale už opravdu vystupuji,“ ozve se mladík. Vstane se odbelhá se k východu.
„Veselé vánoce a ty, Péťo, nezlob maminku,“ otočí se od dveří.
Oddechnu si. Péťa začíná nabírat.
„Proč jsi ho nechala vystoupit? Mě se moc líbil. Já bych mu dal i toho největšího angličáka.“
„Neblázni, víš přece, že máma nemá ráda fousatý mužský,“ moudře ho poučuje Zuzka.
„To by se mohl oholit!“ zvedne k ní Péťa ubrečenou tvářičku.
„A určitě neumí hrát fotbal! Viděl jsi tu sádru?“ dodávám nakonec. „Pojď, teď už opravdu vystupujeme. Babička a děda už čekají. A Ježíšek přece taky!“
Tak, veselé vánoce.
Písmák