svobodná vůle

Svobodná vůle

Pan Fialka byl vysoký muž zdánlivě plný síly a energie.Byl tak plný života jak mu jen umožnoval jeho vysoký věk.Mírně shrbená záda zakrývalo tmavé sako a košile z rozhalenkou..Šaty,které nosil byly modní snad v době kdy opouštěl svůj produktivní věk.

Pracoval dlouha léta jako náměstek státního podniku, který byl ve své době důvěrně známý po celé zemi pod zkratkou Tuzex.Díky své práci hodně cestoval,poznával různé země a užíval nebývalé svobody na dobu ve které žil.

Nepochybně i proto prožil celkem spokojený život vedle své ženy i přesto že jejich manželství zůstalo nejen bezdětné,ale i bez náboje hlubokých citů a vášně.

To však již byla minulost a pan Fialka ve svých sedmdesáti letech,byl již tři roky vdovcem.Žil sám v dvoupokojovém bytě v Lazarské ulici a téměř s nikým už se nestýkal.Většina jeho přátel již zemřela nebo byla vážně nemocná a tak trávil celé dny za oknem sledujíc dění na ulici.

Projíždějící tramvaje,lidi procházející po chodníku.Někteří veselí jiní smutní a všichni spěchající za svým cílem,který dával jejich životům smysl.

Hodinu po poledni se po ulici mihla poštovní doručovatelka a chvíli na to se pan Fialka tak jako každý den vydal do Franniškánské jídelny na oběd.

Krátce po půl jedné opustil jídelnu a prošel brankou předzahrádky.Ocitl se na hlavní promenádě Františkánské zahrady,kterou po celé jedné straně lemovaly bílé lavičky.

Na pravo kolem fontány chlapečka pijícího z mušle byl vchod do dětského koutku,kterému vévodilo pískoviště ze skluzavkou.

Byl krásný jarní den a sluníčko jako by se snažilo dohnat zimní lenošení nešetřilo svojí silou.Po dlouhé zimě konečně pohoda slunečného dne .Jaro vonělo vzduchem a vybízelo k procházce.Ani pan Fialka neodolal a místo do svého opuštěného bytu zamířil kolem řady obsazených laviček na dětské hřiště plné dovádějících dětí,

Jediné volné místo bylo na lavičce na které seděla žena přibližně v jeho věku.Když přistoupil blíž strnu,žena si ho všimla a na chvíli si vyměnily pohledy.Fialka se nadechl k otázce.

"Jsi to.........?."

"Ano jsem Venoušku"

Přerušila stařena otázku,ze zavlhlými oči.

Václav Fialka těžce dosedl na lavičku vedle své životní lásky,kterou před čtyřiceti lety opustil.Hlavou se mu mihaly vzpomínky na minulost sledujíc přitom radostný povyk houfu dětí na pískovšti.Byla to láska na první pohled z které se rodil silný a spalující cit.Bylo to to po čem každý touží,ale prožije to jen pár vyvolených - splynutí duší.Nikdo z jejich okolí nepochyboval že k sobě patří.Vztah ,který přirozeně směřoval k svému celoživotnímu naplnění.

Psal se rok šedesát osm,byla to doba plná napětí,očekávání změn i víry v reformovatelnost komunismu.

Anička Milá měla ze svým snoubencem Václavem Fialkou tři dny před svatbou,kterou plánovali na desátý srpen.Láska ,kterou k sobě chovali, musela překonat určitá úskalí související z rodinami z kterých pocházeli.Otec Aničky ,byl vysokoškolský profesor,který za války bojobal proti nacistům v Anglii jako pilot.Neměl komunisty v lásce a tak byl režimem vyhnán ze školství a pracoval jako skladní ve státním podniku Pramen.

Oproti tomu pan Fialka starší vstoupil do strany ihned po válce z přesvědčení.Byl vyučený řezník a již několik let pracoval jako odpovědný vedoucí v jedné z prodejen státního podniku Mastny.Neni proto divu že se naslo v okolí milenců dostatek lidí, kteří jim jejich vztah vymlouvali.Anička z Vaškem byli jako jedna duše a jedno tělo.Díky tomu se jim podařilo většinu odpůrců přesvědčit.Přesto se trochu obávali svatebního dne.Jak se jejich rodiny snesou u jednoho stolu,když se prakticky nestýkají?

Byli si však jisti svojí láskou a říkali si že jde o ně o a o nikoho jiného. 

"Baby,baby chci pít!"

Zvolal asi čtyřletý chlapec a přiběhl k lavičce.Anička zašátrala v tašce a podala dítěti plastovou lahvičku z čajem.Klučina se napil a vrátil se na písek k přerušené hře.Pan Fialka nevěděl jak má navázat hovor a tak toho využil.

"Máš krásného vnuka"

"Ano,jenže ve skutečnosti je to pravnuk.Syn žjje v Mnichově,ale vnuk získal dobrou práci v Praze a tak jsem se vrátila a hlídám mladým děti.A ty máš vnoučata?"

"Ne,ne sice jsem se oženil,ale zůstaly jsme bezdětný."

Odmlčel se a po chvíli dodal jako by pro sebe.

"Takže tenkrát jsi se ztratila do Německa"

"Ano,ale bylo to složitější .Zpátky v Praze jsem teprve čtvrtý rok,tenkrát se všechno seběhlo tak rychle........."

"Když přijeli Rusové táta nás sbalil a ještě ten večer jsme opustili republiku."

"Nikdy jsem na tebe nezapomněl,chtěl jsem ti všechno vysvětlit,byla to strašná souhra událostí,ale tebe již jsem nikde nenašel".Řekl Fialka.

Povyk na pískovišti přerušil rozhovor.Oba ztichli a sledovali dění na dětské klouzačce.Vašek se ve vzpomínkách vrátil k tomu

osudnému dni,kdy se konal rozlučkový večírek ze svobodou,který skončil v jeho garsonce.

Kdosi z přátel přivedl na večírek holky.Zábava se z počtem vypitých skleniček uvolňovala a Vašek se ten večer rozloučil ze svobodou důkladně.Možná  i proto že mu vodka poomhla najít důvot,aby ještě jednou ,naposledy ochutnal "něco jiného".

Druhý den ráno spěchala Anička za Vaškem.Praha od časného rána připomínala místo vojenských manévrů.Sověti obsadili celou republiku,aby nás "osvobodoli"od myšlenky na svobodnější komunismus a na změny.Otec Aničky stejně jako mnoho jiných lidí usoudil že to je konec nadějí na svobodnější život a rozhodl se emigrovat z tohoto "vězení".

Anička vyběhla z bytu poradit se z Vaškem.Nevěděla co bude dál,co se budedít,b

věděla jen že chce zbytek svého života prožít po jeho boku a že je třeba se rychle rozhodnout.

Vašek spal tvrdě,nezbudil ho ani šramot klíče v zámku.Nezbudily ho ani Aniččiny kroky vrzající po parketové podlate,když se blížila k posteli,nevěřícně hledíc na nahé těla dvou náhodných mlenců.Ze spánku ho nevyrušil ani tupý zvuk klíče,který vypadl Aničce z ruky,dříve než opustila byt.

Bylo pozdní dopoledne a Vašek se jen pomalu probíral z těžké kocoviny.Existuje mnoho receptů jak se dostat do formy z přílišného pití,ale jaký je lék na morální kocovinu?

Vašek seděl na okraji postele v ruce držel Aniččiny klíče od bytu a bylo mu nanic.

Jsou s Aničkou jedna duše a jedno tělo a to těď zradil.Jak jí má říci co se stalo?Když to ani sám pořádně nevěděl.Alkohol vše zamlžil a byl li skutečně nevěrný tak zcela jistě ne duševně.A je v tom rozdíl?Ráno se vzbudil vedle cizí nahé dívky,která na vahách toho co spoluvlastnil neměla vůbec žádnou cenu.

Rychle se oblekl a běžel k Aničce.Nevěděl co jí řekne,věděl jen že s ní musí mluvit i přesto že se jí bude stydět podívat do očí

Zvonil a bušil na tiché nedobytné dvéře.Z venku zaslechl střelbu ruského samopalu ,ale stěží vnímal co se dnes děje v Pražských ulicích .Stál přede dveřmi a očima je prosil,aby se otevřely .Měl strach že se stane něco neodvratného .Musí s ní mluvit!Zůstal sedět na schodech až do druhého dne,protože si nechtěl připustit že ty dvéře se již nikdy neotevřou .

Slunce plující po nebesích se štědře usmívalo na svět a svými paprsky vítalo nejen jaro,ale i dva ztracené snoubence ,sedící na lavičce dětského hřiště.Každý z nich prožil život z někým jiným i přesto že si byli souzeni.Seděli vedle sebe dlouho a oba mlčeli .Tak jako tenkrát věděli co cítí a hovořili bezeslova .Bylo jaro a vzduch byl prosycený nejen vůní rodících se květů,které lahodily oku jako vybraný pokrm hladovým strávníkům.Sluneční paprsky vytvářely na nových listech mozaiku odstínů zelené barvy a společně z porostem stromů i keřů,které lemovaly cestu parkem oznamovaly vznik nového života,naděje,štěstí i smutku.Pan Fialka se vydal po té cestě parkem do svého stinného bytu v Lazarské ulici.