Úvod

 

   Sloupek dýmu stoupá z hvězd ke hvězdám a vůně se rozlévá všude okolo mě. Sedím tady, lidé. A budu vám vyprávět. Budu vám vyprávět, co se má stát. Ale zda se to stane a kdy? To nevím, neboť já jsem zde... s vámi a čas plyne.

   Mé smysly, jindy tak spolehlivé, neomylné, teď mlčí. Proč? Ani odpověď na tuto otázku nelze vyslovit. Snad je ta odpověď na všechny mé otázky stejná a já ji znám... , ale bojím se ji říct. Protože pak by bylo všechno jinak a mé vzpomínky by byly jen pouhé sny. Budoucnost by byla jen černočernou nekonečnou tmou, tajemnou, neznámou a cizí. To se nesmí stát! Vždyť vše má mít svůj pevný řád, svůj konec a začátek. A jestli jsem skutečně tady a ne tam?! Potom konec se ztratí a zůstane jen šedý nekonečný vír a boj.

   Ne to ne! Prosím lidé pomozte mi dostat se tam, domů. Že nevíte, kdo jsem a proč byste mi měli pomoci? Ale já vám vše vysvětlím a řeknu vám, proč je to pro mě tak důležité.

   Kde jen začít? Snad tou „pohádkou“ o mé paní. Ta je tou hlavní postavou. Jenže ona se nám ztratila, ale všichni jsme se ji vydali hledat. Bohužel se nám přihodilo stejné neštěstí jako jí. Taky jsme se ztratili, vždyť prostor a čas jsou tak obrovští. Mnozí z nás zapomněli své sny nebo se octli na špatném místě, jako třeba já.

   A má paní? Ta už je v pořádku. Já to vím, tohle vím jistě. Cítím to ve svém srdci a večerní vítr mi to pošeptal. Jak se to stalo...

 

 

Kapitola 1. – Alice

 

...byl krásný letní den. V takovém počasí nikdo nesedí doma. Sluníčko jen vybízí, aby lidé vyšli do parků, zahrad a stromořadí, prostě tam , kde se mohou těšit kráse slunečních paprsků třpytících se na zelených listech nebo barevných květech a dívat se na rozpustilá zrcátka mihotající se na hladině vody.

   Znám jedno takové místo. Je to stezka, která vede podél veliké řeky. Na jedné straně cesty se třpytí vodní hladina a na druhé šumí tajemný les. Když je hezky potkáte tady spoustu lidí. Někteří si jen tak vyšli na procházku, někdo se snaží dělat něco pro zdraví, jezdí na kole, běhají a můžete dokonce vidět i lodičky, které se projíždějí po řece. A právě na tomto místě v ten krásný den začíná moje vyprávění... .

   Viděli jste ty blázny? Ze zatáčky najednou vyrazila dvě kola. Jela jako o závod, nebo že by to byl skutečný závod? Kdepak, snad jenom sourozenecké zápolení. Ti dva kolaři, to byli Alice a její bratr Jan. Mohli jste je tu potkat skoro každý den. Byli pravým postrachem pro poklidné ospalé kolemjdoucí. Řítili se jako lavina a na každého po cestě pořádně zazvonili. Kdo z nich vyhrál? Alice nebo Jan? V ten den už nikdo a potom...

   Z ničeho nic se totiž sluníčko zahalilo do černých mraků, zadul silný vítr a udeřil blesk, zaduněl hrom. Bouřka byla tady.

Každý honem hledal přístřeší před bodavým studeným deštěm. Závod skončil, ale Alice se nikdy nevzdávala. Jan už dávno zastavil svého dvoukolého miláčka a běžel se schovat před deštěm. Ovšem Alice jela pořád dál a dál. Usmyslela si, že stejně dojede domů jako první.

   Jenže foukal čím dál silnější vítr. Jako by ji chtěl zastavit, jako by jí chtěl zabránit, aby se domů někdy dostala. Potom už to dál nešlo. Konečně zajela mezi stromy a zastavila. Les byl tichý, bylo slyšet jen šumění deště v korunách stromů. Světla blesků dodávala lesu zvláštní kouzlo. Nikde ani živáčka...nebo?

   Alice zahládla mezi stromy stříbrnou zář. To nemohl být blesk, svítilo to vytrvale a nepřerušovaně a snad bylo i něco slyšet... ale ano, to jsou jakési hlasy.

   „Alice, Alice,...“, volaly. Snad mámení?

   Něco takového se stává jen v pohádkách. Jako ve snách šla dívka za tajemným voláním svého jména, či šla snad ze zvědavosti? Zář vycházela ze země, kořeny starověkých stromů se rozevřely a vytvořily ve svých lůnech malou jeskyni. Alice se u vchodu do podzemí zastavila. Hlasy dostaly konkrétnější podobu, bylo rozumět jak volají: „Ty, kdo nejsi z tohoto světa, ty, která jsi jediná vyvolená v tomto lese, ty, jež jsi přišla, abys rozpoznala minulost, přítomnost i budoucnost všech, vstup dolů, abys poznala svůj osud.“

   Alice vkročila do podzemní svatyně, kořeny se uzavřely, vítr zahladil stopy na porušené zemi. Již nikdy více se nevrátí ke své rodině, Jan zůstane sám a bude celý život věřit, že jeho sestra zahynula při kruté tajemné letní bouři, která jak znenadání začala, tak také nečekaně skončila. Ale na tohle všechno má paní ani nepomyslela, její zvědavost ji hnala stále dál za tím zvláštním světlem hlouběji do srdce jeskyně vstříc svému osudu.

   Volání těch tří hlasů bylo tak neodolatelné. Ano, ty hlasy byly tři, jeden mužský a dva ženské. Komu ty hlasy patří se Alice měla dozvědět vzápětí.

   Najednou došla na místo, kde se chodba rozdělovala na dva tunely. „Kterým se mám dát?“, to je otázka, která by napadla každého z vás. Odpověď přišla velice brzy.

   Jen co se Alice zastavila před rozcestím, jakoby mávnutím kouzelného proutku se v pravé chodbě rozsvítily pouliční lampy a ozářily celou cestu až kamsi do nedohledna, zároveň odtamtud bylo slyšet hluk motorů, klaksony, rachocení strojů. Byly to zvuky, které slýchávají obyvatelé velkoměst při jejich každodenní cestě do práce. Takové zvuky, co nám někdy pořádně „lezou na nervy“, nebo které již raději ani nevnímáme.

   A co levá chodba? Ta zůstala ponořená do tmy, jen v dálce se po stěnách jeskyně mihotaly odlesky hřejivého ohně, Alice mohla dokonce slyšet jeho praskání a snad i vzdálené hučení vodopádu řítícího se temnými chodbami.

   Byly tu zase ty tři hlasy, ale teď se rozdělily.

   Zprava z té cesty zářící světly neonů se ozvala žena: “Vítej  ty, jež jsi byla tak dlouho očekávána!“ Její hlas zněl zvučně až pompézně.

   Z druhé strany promluvili muž a žena, vyzařoval z nich klid a rozvaha tisíců let, splývali v jeden a přece byli svým způsobem dvěma protiklady: „ I nám buď vítána, jsme rádi, že jsi konečně tady. Teď tě čeká ta nejtěžší cesta tvého života, dobře se na ni připrav a zvol budoucnost.“

   „Nesmysl, teď je čas jen na zábavu a sladké lenošení. Jaképak cestování, když už jsi tu. Pche!“

   „Počkat, počkat! O čem to tady mluvíte a kdo vůbec jste a…proč sem tady, co ode mě chcete? No, a tak podobně,“ přerušila je Alice.

   „Já přeci chci jen tvé dobro, drahoušku,“ ozvalo se zprava, „prostě se teď rozhodneš, kterou cestou se dáš. Vybereš si samozřejmě tu pravou, jak jinak. A na tvou otázku, kdo jsem? Tak jmenuji se Techné, symbolizuji techniku, pokrok, bohatství. Když vstoupíš do mé říše, obklopí tě ty největší technické zázraky a pohodlí. Všude okolo tebe budou roboti a stroje, jež budou jen čekat na tvé sladké příkazy. Udělají, co ti na očích uvidí. Takřka nic není nemožné. Budeš se mít jako v ráji, u mě nepoznáš strádání, nemoc ani smrt. Bída je slovo, které nemám ve slovníku. Budeš vládnout velkou mocí, tvé přání bude rozkazem. No řekni, není má nabídka lákavá?!“

   „My jsme Sá a Rú, oheň a voda. Přišla jsi sem, abys naplnila svůj osud, abys poznala sama sebe, své možnosti a schopnosti. Na naší cestě odhalíš tajemství života a smrti. Můžeš se spolehnout jen sama na sebe, nemůžeme ti slíbit žádnou jistotu, Alice, záleží jen na tobě!“

   „No, tak dobře. Asi si to budu muset pořádně rozmyslet.“

   „Jaképak rozmýšlení, copak nevidíš svou životní šanci? Co by za to jiní lidé dali!“

   „Nech ji být, Techné.“

   „Vy do toho nemáte, co mluvit staří páprdové! Podívej se, Alice. Vždyť je to tak jednoduché, stačí se jen posadit …“ s oslňujícím zábleskem se před Alicí objevil zářivý kabriolet, „ a já tě odvezu do říše rozkoší, co říkáš?“

   Alici objaly neviditelné paže, které ji začaly odnášet směrem k automobilu.

   „Dost! Pusť mě! Já už sem se rozhodla. Ty to rozhodně nebudeš, chci jít tou levou cestou, ta je určitě ta správná!“

   Jen co to pronesla, ruce jí pustily, kabriolet zmizel, zahřmělo, lampy pohasly a celá chodba do světa techniky byla zasypána neproniknutelnou hradbou kamení.Již byl slyšet jen zlostný výkřik Techné.

   „Rozhodla ses stejně jako tví rodiče před tebou, Veči-Rí. Jak jsme řekli, teď tě čeká nejtěžší a nejdůležitější cesta v tvém životě. Je to cesta od Mal-bró po Ó-sá. Sama poznáš, co ta slova znamenají. Sama poznáš své já. Dej si však pozor na své cestě, Techné je rozzlobená, nesnese porážku a může se ti mstít, ale my nesmíme zasahovat a pomáhat ti. Hlavně si pamatuj, musíš přežít, kdybys…zemřela, musela bys projít všemi lidskými mýty o smrti, aby ses mohla zase vrátit zpět do života. Tak tedy hodně štěstí Veči-Rí, Večerní Větře, to je tvé pravé jméno od teď až po všechny věky.“

   Poslední světla zmizela, oheň uhasl, vodopád utichl. Alice, nebo snad Veči-Rí, klopýtala po kamenité podlaze kamsi do neznáma.

 

---