Paní Reillyová

„Ignácie, co pro tebe mohu udělat?“ přivítal Ignácia prodavač Baudelaire.

„Dobré odpoledne, dnes bych potřeboval několik malinkých hřebíků a taky baterku, nějakou tu šňůrku a svíčky.“

„Svíčky a baterku?“

„Řekl jsem baterku? Myslel jsem zapalovač, nebo klidně i sirky, něco čím zapálím ty svíčky.“

„Tak co to bude dneska?“

„V jedné knize jsem se dočetl, že tím správným prostředkem by mohl být pentagram, vyzařuje energii. Zkusím ho udělat a třeba se mi to tentokrát povede. Ne, žádné třeba. Cítím, že tentokrát jsem na správné cestě. Pokud jde o dům, po smrti matky teď nemá vlastníka a já doufám, že budu v závěti také uveden.“

„Já nevím, Ignácie, nezdá se mi to. Ty tvé pokusy. Vážně ti to za tu námahu stojí?“

„Každopádně. Matka určitě věděla, proč mě nechává takhle tápat. Byla to velká čarodějka a její poslední kousek s ukrytím závěti se určitě povedl, to se musí nechat. Na mě teď zůstává, abych ji našel, protože jinak bych nemohl zůstat v domě.“

„To je ale hloupost, nemyslíš? Ta závěť je určitě schovaná někde v domě a ty jí jen nemůžeš najít, nebo je u právníka, který tě brzy kontaktuje. A nechápu proč bys měl opouštět dům?“

„Já vím, že mi nevěříš, nikdo mi nevěří, ale já vím své a budu hledat dál a brzy se mi podaří dostat do té dimenze, kde je závěť ukrytá. Potom vyvolám matku a pochlubím se, že jsem to dokázal.“

„Dobrá, Ignácie, ty víš, že jsem měl tvou matku rád, ale ona nebyla žádná čarodějka a už vůbec neuschovala závěť do jiné dimenez. To jsou jen tvé představy. Chápu, že to pro tebe byl velký šok, když odešla, ale tohle ti v žádném případě nijak nepomůže.“

„Nevíš o čem mluvíš! Kolik mám platit?“

„To je na mě, ale slib mi, že když tohle nevyjde, už s tím přestaneš.“

„Dobrá, dobrá. Tohle bude naposledy.“

„Hodně štěstí.“

„Díky Charlesi.“

Ignácius Reilly se dopotácel domů a celý utahaný se rozhodl, že si nejdřív chvilku zdřímne. Cesta do Baudelairova obchůdku je přeci jen dlouhá a Ignácius už není nejmladší.

Jeho matka to ale vymyslel perfektně, říkal si. Nikdo mu v životě neuvěří, že by byla čarodějka, nebo že by mohly existovat jiné dimenze. Zdá se to jako nesmysl, ale Ignácius si je jistý, že to celé je dobrý kousek jeho zesnulé matky.

Byl to pro něj obrovský šok. Jednoho nedělního rána se probudil s bušením na dveře. Ulekaně vstal a šel otevřít. Za dveřmi  stáli dva policisté, kteří se ho zeptali, zda je Ignácius Reilly, a když Ignácius potvrdil svou totožnost, formálně mu oznámili, že jeho matka dostala infarkt při nakupování v jednom obchodním domě a převoz sanitkou bohužel nepřežila.

Už je to půl roku. Před dvěma měsíci začal hledat onu závěť.  Co ho k tomu přivedlo? Matka mu v jednom snu řekla, že mu zanechala ještě jeden odkaz a je na něm aby našel závěť. Ignácius sám nevěděl, proč tomu uvěřil, asi to bral jako dobrý způsob, jak na chvíli zapomenout, že je v domě sám, že už nemá svou matku, aby se o něj starala, aby si s ním promluvila. Byla to pro něj možnost, jak zůstat s matkou v kontaktu. Pokud závěť najde, společně s ní najde také matčin odkaz a bude moci dokázat všem lidem, co mu nevěří, že měl pravdu, a že jeho matka opravdu byla čarodějka, nechala mu závěť, aby ho přinutila hledat a neztratili spolu spojení. Ale dokazovat svou pravdu Ignácius lidem opravdu nemusel, ani to nebylo možné. To mu ovšem bylo dáno pochopit až později.

Z přemýšlení ho vyrušil zvonek. Dopotácel se ke dveřím, za nimiž stála jeho přítelkyně Desirée Mesnardová. Desirée docházela za Ignáciem pravidelně od smrti jeho matky, aby mu pomohla s domácností, a byla to právě ona, kdo Ignáciovi pomáhal při všech jeho zatím zbytečných pokusech. Ignácius jí ospale pozdravil a nabídl něco k pití. Desirée jen odvětila, že se obslouží a šla do kuchyně uvařit čaj. Ignácius se mezitím opět usadil do svého oblíbeného křesla a přemýšlel, jestli bude potřebovat pomoc Desirée i dnes. Po chvíli se rozhodl, že to tentokrát bude muset zvládnout sám, pomáhala mu už dříve a nikdy to nedopadlo dobře. Ne, musí to udělat sám. Desirée se vrátila z kuchyně se dvěma šálky v rukou a na stole uviděla tašku s věcmi z Baudelairova obchůdku.

„Tak co to bude tentokrát?" prohlásila s nádechem ironie, což Ignácius vycítil a rychle se bránil:

„Tentokrát to už vyjde a ty si potom budeš moci odpustit tyhle otázky.“

„Dobře. Tak jak to uděláme?“

„Za prvé tu budu sám a –“

„A za druhé?“

„Pokusím se pomocí pentagramu dostat do jiné dimenze, kde se závěť nachází –“

„Jiné dimenze?“ přerušila ho rychle Desirée.

„Ano, jiné dimenze, do sféry nemrtvých, kde matka závěť pravděpodobně uložila.“

„Tak tohl je asi nejsměšnější pokus ze všechn. Kde si myslíš, že by v té dimenzi měla být schovaná?“

„To je jasné. Bude v našem starém domě, v třetím šuplíku dubového stolu v matčině ložnici, tam si vždycky ukládala cennosti. Tedy, v našem domě, v jakési obdobě našeho starého domu v té dimenzi.“

Desirée nevycházela z údivu. Tentokrát už je to na ní moc. Jiná dimenze? Šílenost. Ignácius dozajista zešílel, bude s tím muset něco udělat.

„Nezdá se mi to, Ignácie.“

„Co se ti na tom nezdá, je to dokonalé, je to přesně ono, to je ta cesta, to je ten klíč, klíč k závěti, konečně jsem na to přišel.“

„A jak jsi na to přišel?“

„Četl jsem knihu od …teď si nevzpomenu na jméno… o různých existujících dimenzích a jak se mezi nimi dá přecházet.“

„To je šílené. Vůbec se mi to nelíbí.“

„Udělám to tak jako tak. Nikdo mi v tom nezabrání. Teď kdybys byla tak hodná, už tě nebudu potřebovat-“

„Dobrá, jdu, ale říkám ti, že se mi to vůbec nelíbí.“

Odešla. Ignácius tu byl sám a měl šanci to všechno vyřešit. Ale nejdřív si to musí rozmyslet. Půjde na půdu a tam udělá ten pentagram, v něm by se měla otevřít smyčka, kterou projde do oné dimenze a pak už jen najít starý dům. Nic těžkého, pomyslel si, že jsem na to nepřišel dříve, to bylo potíží s vyvoláváním prostředníků, kteří i přes veškerou svou vzdělanost mluvili pouze jakousi podivnou řečí přirovnatelnou k svahilštině, tudíž je Ignácius musel poslat rychle zpět, a tak se stalo, že se Ignácius Reilly sám musel vložit do role zprostředkovatele i cestovatele.

Vystupoval schody na půdu a postupně se mu povedlo zapálit svíčky a sestavit pentagram. Ustoupil a čekal co se bude dít.

Nestalo se nic. Ignácius znervózněl a začal pochybovat, v hlavě se mu začaly vynořovat věty jeho přátel.

-Ignácie, vůbec se mi to nelíbí.-

-Ignácie, slib mi, že tohle je naposledy.-

Naposledy? Tohle je naposledy. Slíbil to. Přece nemůže promarnit svou šanci. Něco je špatně. Co? Vzal do ruky knihu a začal listovat. Nic. Najednou mu to došlo. Musí vstoupit doprostřed pentagramu. To je ono!

Udělal dva kroky směrem ke kýženému místu a z ničeho nic ho obstoupilo pronikavé modrobílé světlo. Bylo to jako by kolem něj poletovaly miliony bílých a modrých dušiček. V jejich objetí se najednou začal propadat. V tu chvíli upadl do bezvědomí.

Probral se na chodníku v Šeříkové ulici. Skvěle. Alespoň věděl, kde je. Byl jen dva bloky od jejich starého domu. Rychle se sebral a blížil se směrem k němu. Měl ho už na dohled a žasl, jak se téměř nic nezměnilo, stále ta nazelenalá fasáda, staré dveře i okna. Ale trávník byl zarostlý všemožným plevelem. Když tu ještě bydleli, byla zahrádka pěkně udržovaná, kvetly tu kosatce, konvalinky i kopretiny a v létě si tu děti ze sousedství trhaly jahody a angrešt. Nynější pohled Ignácia trochu rozesmutněl. Ale kvůli vzpomínkám tu není a tenhle dům přeci není ten, ve kterém s matkou žili.

Vešel do domu a zamířil do druhého patra, kde byla matčina ložnice. Vevnitř se nezměnilo vůbec nic. Všechen nábytek stál na svém místě jako obvykle, jen tu bylo prázdno, žádné věci, žádné lampy, oblečení, fotky, nic. Ignácius se vyděsil a pospíšil k zásuvce.

Otevřel ji, ale byla prázdná. Prázdná? Je prázdná. To nemůže být pravda. Nemůže být prázdná, všechno udělal správně, dostal se až sem a teď se měl vrátit domů bez důkazu?

V krátké chvíli se odsunulo spodní víko šuplíku, pod kterým byl schován nažloutlý papír. Ležel tu jen tak, bez obálky, jakoby ho tu někdo odložil a nestihl se pro něj vrátit. Ten úkaz připoutal Ignácia na místo. Stál tam a pozoroval nehýbající se list. Trvalo mu nějakou dobu, než se odhodlal vzít ho do ruky a když se tak stalo, objevily se známé dušičky a Ignácius opět omdlel.

Desirée seděla vyděšená na půdě Ignáciova domu nad jeho tělem, které nyní leželo bezvládně uprostřed pentagramu. Stále ho sledovala, když najednou procitl se slzami v očích.

„Ignácie? Vrátila jsem se pro klíče a –“

Nevěřícně na něj zírala a už se chtěla zeptat co se děje, když to uviděla. V ruce svíral nažloutlý kus papíru a šťastně se usmál. V tu chvíli jí bylo vše jasné. On jí našel. Má ji.