O obchodníkovi

V poušti bydlel poustevník.Jeho jméno není důležité. Byl velice, VELICE, starý. Žil pouze ze studánky, z malého kukuřičného políčka a darů, které mu přinášeli jeho žáci a obdivovatelé.

Pověst o jeho stáří a moudrosti sahala daleko, až za hranice země, kde ono stáří a moudrost nabyl, a ve které teď žil. A tak se stalo, že se za ním vypravil bohatý obchodník z dalekého ostrova ve své lodi z drahého dřeva, která byla přeplněna dary. Chtěl poradit. Věděl totiž o sobě, že je špatný muž. Ale všechny jeho pokusy se vylepšit selhaly. Věděl také, že být dobrý je doré a správné a právě od moudrého starce doufal, ze dostne radu, jak se správným stát.

Poustevník nikdy neodmítal lidi, kteří ho prosili o poučení. Rozdělal oheň, uvařil čaj a s každým dlouho hovořil. Každému dal rady. A někteří se podle nich řídili. Ti pak byli šťastní. Poustevníkovi žáci ale nebyli jako poustevník sám. Tedy někteří. Prahli po bohatství a mysleli si, že moudrost je k němu dovede. A skutečně, ti z nich, co žili nějaký čas u poustevníka, bohatli z darů určených jemu.

Mladý obchodník si celou cestu připravoval, co starci řekne. Rozhodl se, že nepomlčí o ničem. Odkryje se až k jádru. Přitom sám nevěděl, JAKÉ to jádro vlastně je, protože kdykoli se s kýmkoli pukusil k němu dostat, nacházel jenom nové a nové vrstvy všemožných přetvářek, slupky, roviny, ale nikdy to nebyl on. Například si myslel, že odhalil ženě vše, když jí řekl, že ji miluje. Ale ve chvíli, kdy jí to řekl, uvědomil si, že se vytvořila nová slupka, a to tahle: ,,Řekl jesm jí, že jí miluji? ANO! Ale co ona? Co si teď myslí?? Myslí si, že ji prostě miluji a dál o tom nepřemýšlím, že se můj vztah k ní nevyvíjí? Můj vztah k ní je komplikovanejší…“ a dál o tm přemýšlel a kdž se moc přemýšlí v lásce, není to dobře…protože se rozhodl, že ji opustí, myslel si totiž, že se před ní přetvařuje. Jakmile to udělal, uvědomil si, že ji opravdu miloval, že to opuštění byla jen trapná  póza Leč, nebylo cesty zpět. Časem zjistil, že postoj těchto póz zaujímá úplně ke všem a ke všemu. Že neví, CO je v něm doopravdy. Že se pro nic a nikoho nenadchne, protože kdesi hlouběji v něm je klid, jako nezčeřená hladina. Zároveň mu ale bylo jasné, že se nikdy neuklidní, protože v něm burácí vodopád.

Tak zjistil, že lidem bez okolků lže. Nevadilo mu to, vadilo mu jen, když viděl, že jim to vadí, záviděl jim, že věří na pravdu a na lež. Proč? Vždyť jsou to jenom pojmy.

Přetvařoval se, pokusil se dělat dobré skutky protože věděl, že ho to zachrání. A brzy měl pověst čestného a hodného člověka. ACH Bože, ti lidé ho měli rádi, protože on  dělal dobro, protože  si myslel, že se to vyplatí. Nenáviděl ostatní lidi za to, že činí dobro kvůli tomu, že to tak cítí a ne jen z chladné vypočítavosti. Neměl charakter.

Byl sám s truhlicemi zlata a vyhledal poustevníka, aby se buď změnil, nebo aby zemřel v poušti.

Dary nechal před jeskyní a poručil sluhům, ať se vrátí k moři a tam měsíc čekají. Jestliže se nevrátí, ať na něj již nečekají.

Při vstupu ho zaplavila zvláštní vůně. Šel po orientálních kobercích a viděl slepéhopoustevníkova žáka, jak jemně cosi drnká na harfu s několika prasklými strunami. Obchodníkovy lehké kroky se potichoučku odrážely od stěn úzké chodby s několika málo odbočkami. Z jedné zářilo na chodbu světlo. Před ohněm seděl neuvěřitelně starý muž a měl zavřené oči. Obchodník užuž chtěl odejít, aby nerušil tuto magickou chvíli; vtom muž otevřel zprudka oči a pohlédl na něj. ,,Pojď dál, voda se už skoro vaří. Ano. Pojď a vyprávěj, jsem pln síly tě poslouchat, sejmout z tebe tvé břímě a odpusti ti. Pojď a uďelej si pohodlí, o dary si starosti neďelej, mí žáci se o ně postarají…Tak už pojď, CHCI tě poslouchat. Zajímáš mě!“

Obchodník si sedl, přivoněl k čaji a začal povídat.Mimo jiné také toto: ,,Vím, že jsem hezký  a pružný, jenže otče, připadám si slizký, upocený, smradlavý a mastný. Jako stín plížící se okolo lidí, doufaje,   že si ho všimnou. Bojím se jich pro jejich prostotu.“

Poustevník poslouchal a nevnímal čas.

To bylo tenkrát, když mi umřel přítel. Ach, víte, jak bolií ztráta jediného člověka, který  mi rozuměl? Byl nemocen. Duše opustila jeho tělo. Ostatní mě za to odsuzovali, ale já jsem se o to tělo nestaral. ON už to nebyl, tak co? Odjel jsem pryč, na ostrov, který je nyní mým domovem. A našel spoustu veselých lidí, kteří se zdáli být kamarády. Chtěl jsem zapomenout. Otevřel jsem se jim, doufal jsem že budou také upřímnií. Ó, jak se lekli toho, co ve mně uviděli…využili mě,ponížili, a já, ach Bože, skákal jak oni chtěli. Bál jsem se. Tu mě zastihla zpráva, že můj přítel je zdráv. Jaké štěstí……..a jaksrdcervucí zklamání.Nepoznal mě.. Pak jsem už nikdy nikomu nevěřil, všichni mí známí zůstali na povrchu a já jsem žil sám, tak sám mezi tolika lidmi, kteří žili spolu..“

Obchodník, vyčerpán několikahodinovým vyprávěním usnul. Když se probral, byl přikrytý dekou a poustevník seděl na svém místě, jako by mezitím neuplynul žádný čas.

,, Lidé mi nerozuměli. Věděl jsem,že si o mně povídají a bylo mi to jedno.

 Poustevník přiložil na oheň , kouř stoupal klidně vzhůru dírou ve skále.

,,Koukal jsem jim do očí a nechápal jsem,že oni nechápou.Některé jsem měl radši. Rád jsem se na ně díval, rád jsem se jich dotýkal. A nekteří se mi hnusili…ti hloupí, slabí lidé.“

Poustevníkova tvář byla zahalena stínem.

,,Všechno je jen póza , Všechno!! TEĎ se snažím, aby tohle nebyla, ale jakmile se otočím, vidím se, jak ji tu před vámi vytvářím.  Zbavte mě, jí, prosím! Ponížím se, umím to...vraťte me do nějakého primitivního stavu, jen k pudům a instinktům. Nechci nic cítit. „

A pokračoval téměř křikem. ,, Prý nemám charakter, noblesu…ó, pane, proč bych je měl mít, když se, stejně jako ostatní plpácám v blátě. K čemu mi jsou?? Neříkejte, že na to věříte. Na dobro, zlo, mezilidské vztahy, lenost, pachtění se za penězi, ženami, láskou a jakýmsi pochybným Rájem? Tím se nepřikláním k ďáblu, ten je stejně pochybný a trapný jako vše výše řečeno. Máte pro mě radu??“

Starý pán dlouho mlčel a nakonec přerušil mlčení obchodník, pláčem..

,,Myslíte, že mé slzy jsou projevem citu? Ach, možné to je. Nevím. Spíš ne. Už jsem jich mnoho prolil jen z přesvědčení, že měly být prolity žiju ten nádherný život a nic to se mnou nedělá…směji se, hádám se, snad i miluj a pláču, ale vždy znovu se na mě obracejí nějaké vnitřní oči a tvrdě a nelítostně říkají: O co se to tady snažíš?

Občas jsem si myslel, že jsem se jich zbavil…a byl jsem možná šťastný. Ale oni se vrací, a jednou mě zabijí, otče, protože teď jsem je udal. Pomozte mi.“

Šeptem. ,,Pomozte mi, prosím vás….“

Ticho. Poustevníkovy oči se leskly, z výrazu tváře se nedalo nic vyčíst. Ve vráskách tančily stíny z ohně a vypadalo to, že celý obličej pulsuje životem. Pak se usmál – možná krásně, možná škodolibě - , chytl obchodníka za ruce, naklonil se k němu a potichu, jak jen to jde, mu pošeptal do ucha ozdobeného mnoha naušnicemi: ,,…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….(Nevíte, co mu řekl? Jestli ano, tak mi to prosim řekněte. Ja to, bohužel nevím.)………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..“