Miluji

Miluji…

Ten úsměv

jež tě vždy dokázal rozzářit

jsou už jen rty obtáhlé lacinou rtěnkou

Ty oči

v nichž ses chtěl navždy utápět

jsou nyní příliš zakalené slzami

Vlasy

po nichž mě hladíval

řídnou, již ztrácí se

Ruce

jimž dával jsi své polibky

se hanbí nad spoustou rozpíchaných děr

Ta dívka

cos ji miloval zemřela plačíce

teď na mě se podívej

zda pořád bys mě chtěl!

Jsem jako potulný pes

co čeká až mu hodíš kost

trpím věčnou žízní

nedokáži říci dost

Někdy se bojím

pláču v osamění

a jindy jsem mimo realitu

kde smutek snad ani není

Nosil jsi mi květiny

a když mi bylo nejhůř, byl jsi se mnou

trpěl jsi, když i mě to bolelo

„Bojím se sama sebe

protože to přestávám být já

neříkám co říkat by se v tuhle chvíli mělo

necítím co cítit mám!“

Stál tam s kyticí růží a v ruce žmoulal prstýnek…

Jeho tvář byla vážná a přesto se na mě smála…

Jeho oči byly šťastné avšak kanuly z nich slzy..

…a jediné, jediné co jsem řekla bylo :

„Miluji…miluji ten pocit, když mi jehla zajíždí pod kůži…“