Zpověď deprimované holky - Příhoda s novým zubem III.

Vzpomínám si také na jednu převelice trapnou situaci. S pionýrem jsme jezdili na Janovku, což byl tábor vzdálen dva kilometry od Velkého Šenova. Jeden večer (ještě jako „hnusozubka“) jsme s vedoucími navštívili místní vinárnu, kde se zrovna konala diskotéka. Seznámili jsme se tam s místními kluky, kteří byli o dost starší než my. Kamarádka Michala se do jednoho velice intenzivně zamilovala a nějakým pokutním způsobem z něho vylákala telefonní číslo. Bylo hrozně povzbuzující, že o nás měli zájem starší kluci. Pravdou zůstává, že jsem za celý večer neotevřela ani jednou pusu, abych se neztrapnila svými zubními kreacemi. Michala byla aktivní dívčina a se svým novým objevem si sjednala schůzku na příští víkend na diskotéku. Měla jsem s ní jet ještě já a moje dvojče. Mně s dvojčetem bylo čerstvých čtrnáct let a Michale dokonce jenom třináct a bylo víc než zřejmé, že by nás rodiče nikam nepustili, natož na vesnickou diskotéku vzdálenou sedmdesát kilometrů od domova a přes noc!

Já jsem odjakživa patřila k vynalézavým dívkám a doma na počítači jsme s dvojčetem sepsaly pozvánku jako že od pionýra na Janovku. Před rodiči mělo vše probíhat legálně. Když jsme se ve středu vracely z pionýru, rodičům jsme ihned předložily námi vytisknuté pozvánky, pro autentičnost jsme je předtím trochu pomuchlaly a pošpinily. Doma tedy nenastaly žádné komplikace. Máma nám jako vždy nakoupila jídlo, my jsme si zabalily spacáky a oblečení do krosen a v pátek jsme zamávaly rodičům a vydaly jsme se vstříc svobodě! Byl to náramný pocit! Měly jsme svůj osud pěvně ve svých otěžích. Cesta vlakem do Velkého Šenova proběhla rychle. K Michalinu objevu jsme si po příjezdu uložily krosny a všichni se najedli. Navečer jsme se s jeho kamarády vydali lesní cestou na diskotéku. Na krajinu již dolehla paní tma. Každý jsme přitom popíjeli svého „lahváče“. Cesta byla hrbolatá a neosvětlená. Tak v půli cesty jsem zakopla a z pusy mi vylítl můj umělý zub! Zasekla jsem se. Co teď! Klekla jsem si na kolena a rukama bloudila po zemi. Svůj zub jsem nenahmatala. Začínala mě popadat zoufalost. Všichni už byli napřed a já tam pořád ve tmě hledala svůj nový zub! Hlavou mi šrotovaly nejhrůznější myšlenky, jak budu před kluky vypadat!!! A co mi na to řeknou doma?! Budu muset žít bez zubu! Obrátila jsem se k bohu a prosila: „Pane bože, co mi to děláš, tohle mi nemůžeš udělat! Proč mi to děláš?! Za co mě trestáš?! Já vím, že jsme doma lhali, ale to snad chápeš! Pomoz mi najít můj zub, prosííím!“, z očí mi vyhrkly slzy. Ruce jsem měla celé od bahna. Celý den ustavičně pršelo. Michala i s ostatními byli daleko ode mě. Když si uvědomili, že stále nejdou, tak se asi obrátili a zamířili zpátky ke mně. Dostala jsem hysterický záchvat při představě, že by kluci věděli, co hledám.
„Michalo, pojď sem!“, zaječela jsem roztřeseným hlasem.
„Co je?!“, opáčila mi otráveně.
„Prostě sem pojď, ale jenom ty, dělej!“, zaúpěla jsem. Hlas mi během této věty několikrát vysadil svou službu. V hloučku, pár metrů ode mě, se rozhostil šepot, nakonec přeci jenom někdo vykročil směrem ke mně.
„Kdo to je?!“, zakřičela jsem: „Já chci jenom Michalu.“
„Vždyť jo.“, zahučela a já poznala, že je to ona.
„Co je?“, zeptala se mě. Rozbrečela jsem se naplno a dobrou minutu jsem nebyla schopna ze sebe vyplodit jediné slovo. Michala se mnou musela zatřást a naléhala, abych jí řekla, co se stalo.
„Mně někam … vzlyk … vypadl zub…vzlyk.“. Reakci, kterou mi věnovala, jsem vůbec neočekávala. Michala dostala svůj puberťácký výbuch smíchu.
„Co se směješ.“, osopila jsem se na ni.
„Usměj se na mě.“, naléhala.
„Ne.“
„No tak, ukaž mi, jak to vypadá.“. Křečovitě jsem se usmála a Michala se opět svíjela v křečích smíchu. Já plakala a ona se smála.
„A kde ti vypadl?“, zajímala se po chvíli. Ukázala jsem ji kořen stromu, o který jsem klopýtla. Hledaly jsme, ale nic jsme nenašly. Dvojče s kluky začínali být nervózní a chystali se k nám. Já opět propukla v hysterii: „Zůstaňte tam, nechoďte sem!“
„Co tam děláte?“, zajímal se jeden.
„No, my … no, … já jsem, no, …“, přemýšlela jsem, co říct: „já jsem ztratila prstýnek a nemůžu ho najít.“.
„Aha, a chceš pomoct?“, ozvalo se z dálky a hned poté následoval další výrok, tentokrát od mého dvojčete: „Ale vždyť žádný prstýnek nemáš! Že jo ti vypadl zub! Hehe.“
Rozčílila jsem se na ni. „Co to kecáš?! Já mám prstýnek!“ , zmohla jsem se pouze na chabou odpověď.

Ani já, ani Michala jsme po dobrých deset minut nic nenašly. Těch deset minut mi připadalo jako celá věčnost.
„Tak jděte napřed, my vás dojdem´.“, zakřičela jsem na zbytek. „Ty sem ale Dášeno pojď.“, takto jsem si přivolala svoje dvojče, které po zjištění, že mi vypadl zub, také propuklo v smích. Hledaly jsme v lese, ve tmě a v bahně zub! A nenacházely. Nevím, jak dlouho jsme tam byly.
„Tak pojď, najdem´ ho zítra.“, prohlásila Michala.
„Ne, já se odsud nehnu.“, stála jsem na svém. Rozhodla jsem se, že noc přečkám uprostřed lesu, ve tmě a v zimě. Hnout jsem se nechystala ani o píď. Za světla bych ten zub určitě našla! Holky byly ale soucitné a nenechaly mě tam. Hledaly jsme proto dále. Až najednou! Michala vytáhla z louže něco obaleného v bahně, nejdřív myslela, že je to kamínek.
„Mohlo by to být tohle?“, zeptala se a ukázala mi to. Vzala jsem to do ruky, ohmatala a všimla si drátků.
„Můj zub!“, zajásala jsem. Otřela jsem svůj zabahněný zub do mikiny a spokojeně si ho nasadila zpět do pusy. Uklidnila jsem se, srdce mi přestalo bít jak na poplach a já opět našla svou ztracenou jistotu!

---