Šachy

    Sedím na trůnu a pozoruji své okolí. Vidím dva hráče hrbící se u šachového stolku. Před chvílí začali novou hru...zjišťuji, že má velmi podivná pravidla. Například je tu spousta figurek, ostře však vidím jen sedmnáct - osm pěšců,dvě věže, dva koně, dva střelce, královnu a...mě. Poslední, sedmnáctá figurka se jmenuje Konec. Tajemný Konec hraje sám proti nám ostatním. To ho však zjevně netrápí, protože je nesmírně mocný, dokonce je v přesile. Vlastně všechno kolem je zvláštní...i hráči.
    Náš Vůdce se celý jakoby rozplývá, ale přesto ho cítím. Je to On, kdo nás posouvá kupředu, někdy na černá, jindy na bílá políčka. A zatímco jeho soupeřka, zahalená závojem tak, že jí nelze pohlédnout do tváře, přemýšlí nad dalším tahem, On si s námi, nejspíš z dlouhé chvíle, neustále pohrává. Věžím hobluje jejich schody, hraje si na zubaře koní. Doprovází střelcův šíp, pěšcům prodře podrážky bot, královně slepí zlomené srdce...a já?
    "Šach-mat!" Slyším posměšná slova neviděných úst Vůdcovy sokyně. Konec. Konec hry. Teď mě ta dáma zdvihá v prstech své krajkové rukavičky. Vidím z výšky celou hrací plochu i prostor kolem. Oči se mi rozevřou zděšením, když si všimnu, že pokoj nemá podlahu, podemnou se rozprostírá jen neproniknutelná tma. Vím, co mě čeká. Ne! Nepouštěj mě! Křičím pouze vduchu, jelikož mi krk zablokoval strach. Co se mnou bude? A co ostatní figurky? Co se stane s nimi? Marně se chytám obrovské ruky. Její prsty se od sebe vzdalují, všechno se vzdaluje...
    Ztrácím oba hráče z dohledu. Vím, že padám, ale nevím kam. Vidím jen tmu. Nervozitou mi brní ruce.
    Pomalu si zvykám na nové prostředí. Tma už není tak neprostupná, vnímám kolem sebe miliony slabých světélek. Co jsou zač? Co se stane, pokud se srazíme? Neustále se k jednomu z nich blížím...Připadám si jako v nějakém tunelu.
    Přemýšlím o té podivné královské hře i o obou hráčích. Ta dáma sice vyhrává, ale svého soupeře porazit nemůže, je na něm závislá. Kdyby nebyl On - ten muž, jenž se nikdy nenarodil a nikdy nezemře - nebyla by ani Ona. Nejspíš už načli další hru. Budou hrát až navěky...
    Teď se děsím dopadu. Co se stane? Jasný bod na konci "tunelu" je stále zřetelnější, jasnější, bližší...Na chvíli mě oslepí bílé světlo. Tlumené žuchnutí. Kde to jsem? Co tu dělám? Proč tu jsem? KDO jsem? Nic si nepamatuji. Marná je snaha vybavit si, co bylo předtím...před ČÍM? Rozhlížím se po okolí. Sedím na trůnu, vidím dvě postavy hrbící se u šachového stolku...
 

---