Duše obrazu - část 2/2

Starý mistr Ferengi zavedl Líu do malého pokoje, kde na stolku stála malá vázička a v ní nádherná růže.

„Sedni si sem na židli a zkus mi nakreslit tuhle květinu.“

Mladá umělkyně vzrušená na nic nečekala, usedla k malému stolku a jala se tvořit.

„Za chvíli přijdu a podívám se.“ Řekl pan Ferengi a odešel kamsi do domu.

Lía si nechávala záležet; s naprostým soustředění vykreslovala i ten nejmenší detail. Téměř nevnímala nic kolem sebe a když kresbu dokončila, téměř se lekla starého mistra, jenž jí stál za zády.

„Jsem hotova, mistře.“

„Ó. Jsi rychlá. Tak ukaž, ať se na to poŕádně podívám.“ Vyzval ji.

Se zamyšleným výrazem ve tváři si obrázek chvíli prohlížel a mnul si zarostlou bradu. Růže na obrazu byla dokonalou kopií té, která stála na stole, ale Lía doufala, že mistr Ferengi ji naučí něco víc. Dech se jí tajil napětím.

„No, nebudu ti lhát.“ Promluvil starý mistr konečeně; „Je to dokonalé. Ale pokud se skutečně chceš naučit něco víc, než jen dokonalé obrazy, tak to má jednu velkou vadu.“

Dívka, plna očekávání, hltala každé jeho slovo.

„Kreslíš pouze to, co vidíš a pak to, co vytvoříš, je “jen“ odraz. Jako když se díváš do zrcadla – Podoba je sice dokonalá, ale stále je to jen odraz vzhledu. Obraz bez duše. Rozumíš?“

„Asi ano, ale vždyť obraz přeci JE jen odraz vzhledu...“

„Nenene, nemusí být.“ Staříkova vrásčitá tvář vytvořila jakýsi tajemný, šibalský úsměv. „Pojď sem. Sem k té růži.“

Lía se zvedla a přistoupila ke stolku s vázičkou.

„Dotkni se té květiny. Přivoň k ní. A pověz mi, jaká je.“

Dívka se zatvářila trochu zmateně, ale učinila, jak říkal starý mistr.

„No, je měkká a jemná a krásně voní a...“

„Správně.“ Přerušil ji a pokýval hlavou. „A teď mi pověz, proč taková není i na tvém obrázku, co?“

Líe začalo docházet, kam tím stařík míří, ale nedávalo jí to smysl... Jak má na obraze vyjádřit měkkost? Nebo vůni? Zmohla se jen na slabou otázku: „Jak?“

„Ptáš se jak lze tohle přenést na papír? Já ti to tedy povím. Soustřeď se a poslouchej pozorně. Tohle dokáže málokdo, ale vidím v tobě, že i ty máš tu schopnost, jen jsi jí ještě neodhalila. Když kreslíš, tak myslíš na obraz, na to, co vidíš. Na to, co vnímáš očima. A tato... informace, ovládá tvou ruku a kreslíš obraz. Zkus tedy při kreslení myslet nejen na to, co vnímá tvůj zrak, ale soustřeď se i na ostatní smysly: Hmat, čich, sluch a ano... i chuť. Uvidíš, že tyto smysly samy povedou tvou ruku a vytvoří kompletní obraz.“

Jeho hlas pronášející tato slova byl náhle silný a jasný. Zmizela z něj jakákoliv stařecká slabost a zanechal dívku stát jako přimrazenou s očima v nichž se zračila nedůvěra a zmatek. Pak ale tyto přešly v pochopení a radost.

„Takže jde vlastně o to, kreslit nejen obraz, ale “kreslit“ i jiné vlastnosti.“

„No, ano. Už ro začínáš chápat!“ Staříkův hlas byl teď opět normální a překypoval radostí.

„Takhle tedy dokážu nakreslit víc než jen zrcadlový odraz. Ale ten váš obrázek, který jsem viděla, ukazoval nejen to...“

„Ano, samozřejmě, vždyť to není všechno. Přistup opět k té květině a zkoumej jí. Zkus, jak je těžká, jak šustí její listí, jak ohebný je její stonek. Zkus i jak chutná.“

„No ano, nedělám si legraci.“ Dodal, když uviděl překvapený výraz v tváři mladé umělkyně. „Tohle vše musí v tvém obraze být, aby byl kompletní.“

„Lía chvilku uvažovala o býložravcích a žvýkání růží, ale nakonec vložila okvětní lístek do úst.

„Nechutná dvakrát dobře, viď? Ale už víš jaká ona chuť je a můžeš ji zachytit.“ Krátce se odmlčel a přes jeho tvář přelétl stín. „A teď to nejdůležitější. Když už o té růži vše víš, začni přemýšlet, jaký mohl být její osud. Proč je zde? Jak se sem dostala? Kde byla předtím? Dotkni se květiny a zavři oči. Vnímej ji. V sobě. Buď s ní jedno. A nech myšlenky proudit. Růže k tobě sama promluví a sdělí ti svůj příběh. A v tu chvíli to bude i tvůj příběh a i ten vlož do svého obrazu.“

Sledoval, jak dívka hladí růžový květ a jak se chvěje. Dokázala to. Měla ten dar, naslouchat věcem a cítit jejich duši.

„Tak teď tě tu nechám a zkus mi tu růži nakreslit ještě jednou. A nespěchej.“

A Lía nespěchala. Dlouho držela květinu v dlaních, hladila ji, cítila její pocity a snila její sny. Bylo nádherné být na chvílí růží. Nechtělo se jí zpět... Po několika hodinách dokončila svůj obraz. Dlouho si ho prohlížela a opravdu; toto dílo nemělo nic společného s tou chladnou dokonalostí, kterou znala. Tento obraz plynul a zpíval a vyprávěl. Jeho autorka jím byla unešena a byla unešena i sama sebou.

Pan Ferengi uznale pokýval hlavou: „Hmm, já smekám... Ještě toho musíš hodně nakreslit, ale už se těším, až o tobě uslyším, budoucí slavná umělkyně.

„Moc vám děkuju, mistře Ferengi.“ Zářila Lía „Mohu ještě někdy přijít? Naučíte mě i více?“

„Ale Děvenko.“ pronesl šibalsky „Vždyť již umíš vše co umím já. Teď už je to jen na tobě, jak s tímto uměním naložíš...“

Cestou domů Lía přemýšlela o tom, co se naučila.

Dlouze se zadívala na své dílo; „Slavná umělkyně? Hm... Asi ne, tohle není pro galerie.“

Znovu si prohlédla svůj výtvor...

Ano, ten obraz měl duši.