Maličká mechanická litanie

je zvláštní vidět lidi bezstarostně chodící

                                                 po mase
                                           mrtvých
všichni vědí kolik jich umírá

                              umřelo

                           umře

a všichni mají možnost

                             vše změnit

nikdo nechce

nikdo nemiluje cizího člověka

nikdo nechce vidět...

s páskou na očích nohy všech dál pleskají chodidly po hnijícím mase

a svatouškovsky se ušklíbají když se mluví o vegetariánství

každé ráno stejný dav - masa masa v černé a šedé téměř splývá s chodníkem

jen kusy masa probodené kostmi a prorostlé rádoby inteligencí

Stroj, který se nikdy nezastavuje protože dobře ví o své vlastní prohnilosti

Stroj, který je karikaturou sebe sama

Stroj, navržený šíleným architektem v agónii

Stroj, jen z náhradních částí

Stroj, který si nechce uvědomit

Stroj, který se dobrovolně rozkládá

Stroj, promazaný kyselinou a krví

Stroj, jehož plechovou pachuť cítím v ústech

Stroj, jehož ozubená kola mě řežou do očí

Stroj, jehož skřípění je ódou na sebe sama

Stroj, který kvičí jako prasata která poráží dnes a denně

Stroj, jehož modlitba je v krocích všech nevědomých

                                             jejichž srdce jsou jak dlažební kostky ušpiněné asfaltem z jejich podrážek

jenomže každý

Stroj se jednou nenávratně porouchá a

                                                              obroste květinami