Večer

 „No to snad ne! Tady se nedá učit! Matematika jedna *****.“ třísknu učebnicí a lehnu si na postel. Naši se pořád hádají od té doby...od toho jak brácha utekl. Zamyslím se, jaké to bylo, když byl Petr doma. Trochu se ušklíbnu, moc mi chybí naše věčné hádky a pošťuchování. Člověk by neřekl, že mu bude někdo koho nesnáší tak chybět.

Máma s tátou se od té doby strašně hádají. Přes den se nevidí nebo se ignorují, ale večer se vždy strhne hádka. Mám chuť za nimi jít a zařvat „haló já jsem tady taky“ , ale nemám odvahu. Chci, aby se brácha vrátil, jenže on jen občas zavolá, pošle pohled, ale jinak jsem ho neviděla nejmíň půl roku. Alex, moje nejlepší kamarádka říká, že má někdy taky chuť se rozběhnout na všechny strany světa, hlavně odsud. Alex je stejně taková svým způsobem praštěná, je s ní zkrátka zábava.

Koutkem oka mrknu na sešit do matematiky. Mé jméno psané ozdobným písmem, když jsem se nudila, vyčnívá. „Monika Šterchová“ a potom tam je „matematika“ a o řádek níž „kvinta“.

Prásk, zase při své každodenní hádce něco rozbily. Odhaduji to na talíř nebo podobné nádobí. Vylezu ze svého krásného podkrovního pokojíčku a plížím se po schodech dolů, do válečné zóny. Máma sedí u stolu s utěrkou a brečí, táta uklízí svinčík. Říkala jsem to: TALÍŘ. Nenápadně vpadnu do kuchyně.

„Ahoj.“ vytáhnu mlíko a naliji si do skleničky. Nic! Žádná odpověď, v nastalém tichu jsou jen slyšet vzlyky mámy a kousky skla o sebe bouchajíc na tátově lopatičce. Hrobové ticho poruší telefonát. Jdu to zvednout, stejně se v kuchyni nic nového nedovím.

„Haló.“ ozvu se, ale na druhém konci nic. To zase bude jeden z vtípků Radka, to je dvojče Alex. Radek a jejich bratrancové mají jakousi partu. Podle mě jsou to, promiňte mi ten výraz, ale impotentní kreténi. Třísknu sluchátkem.

„Kdo to byl?“ zahučí na mě táta z kuchyně.

„Omyl.“ zalžu, moji rodiče nemají, stejně jako já, rádi takové típky, ale chci ušetřit jejich zbytečné otázky a mé vynucené odpovědi. Jdu zpátky do pokoje, drolit matematiku. Lidi, já tyhle koniny nikdy nepochopím. Alex sice tvrdí, že jsem chytrá a tak, ale matematiku nesnáším, odvážím se tvrdit, že ještě víc než Alex. Sotva nalistuji v učebnici správnou stranu a začnu se mučit, uslyším zase zvýšené hlasy. Tak dost! To už přehánějí. Zamknu dveře a pustím hlasitěji rádio. Při muzice se mi učí lépe než při nářkách a obviňování, křiku a pláči. Pokud se to nenaučím, tak se můžu rozloučit s vyznamenáním „pá pá“.

Učím se tak hodinku, ale to už usínám, nakonec usnu naplno. Jsem ve škole, ale nikdo tu není. Co to, co to pro boha mám na sobě??? Lyžařský oblek? Mě už z toho lyžování hrabe. Ale to je Vojta, náš nový spolužák a tamto je Filip, blbec, kterého mi naši předhazují jako nejlepšího kluka na světě. Bohužel s ním vždycky jedeme na hory a samozřejmě s jeho rodiči. Tak to nechápu, co dělám ve třídě s lyžemi a s Filipem, Vojtou a tamto je Radek? Pobízí mě ať jdu ven, na chodbu. Jdu za ním. A teď jsem v Tatrách.

„Vstávej, slyšíš, musíš do školy!!!“ bouchá táta na dveře. Páni to byl sen, ale počkat, jak že byl, och to ne, už je pryč, ale byl tam Radek, nebo ne? Vstanu a podívám se do zrcadla. „Ne!“ zakřičím, možná až moc. Táta začne bouchat na dveře a vyzvídá. Odemknu. „Hele“ ukážu na svou tvář, kterou lemuje obtisk učebnice do matematiky a je více než růžový. To mi nesleze než půjdu do školy. Naříkám si v duchu a přeji si, aby to zmizlo. Naštvaně na sebe koukám do zrcadla. Vypláznu na sebe jazyk a začnu se chytat do školy.

„To zase kluci budou mít keců“ postěžuji si v duchu. Natáhnu na sebe modré rifle a modré tričko. Do tašky hodím pár učebnic a sešitů a jdu na snídani. Naši dělají to co vždycky. Sedí u stolu proti sobě a oba si čtou v novinách. „Dobrý ráno“ zabručení z obou stran má nejspíš znamenat něco podobného. Nasnídám se v hrobovém tichu, jediné co je slyšet jen kousání, polykání a otáčení listů novin. Někdy naše opravdu nesnáším, třeba teď, mě si nevšímají.

Ve škole zase nic nového. Naštěstí mi rýha od matematiky rychle zmizela, no rychle, první tři hodiny jsem byla téma povídání, prý „u koho jsem asi spala“.

Radek se popral a odpoledne má čajový dýchánek s ředitelem. Alex je zakoukaná do jednoho kluka, Roberta. Ale od doby, co se ji stala jedna taková věc, je spíš pasivní na vztahy. To já ne. Mě se líbí Vojta. Letos je u nás nový, je tak okouzlující. Nejsem sama, komu se líbí, slintá po něm polovina třídy a ta druhá po Radkovi. Sedím ve čtvrté lavici u okna a neskutečně se nudím. Fyzika! Neznám nic únavnějšího, ani ta matika. Tenhle předmět nesnáším, už jen proto, že naše profesorka Grosová je ta nejnudnější profesorka z celý Prahy. Její výklad je nezáživný, strohý a o ničem. Alex si kreslí, Radek probírá s Martinem další blbost, kterou budou vyvádět po škole a Vojta si hraje s mobilem. Najednou zapípá můj mobil. Vytáhnu ho z kabele a zkoumám číslo.

„To neznám.“ řeknu nahlas a ukážu to Alex.

„Radis, neznáš?“ zeptá se svého dvojčete. Radek vytáhne mobil a listuje v seznamu.

„Vojta.....počkat, co ti píše?“ ten má najednou tolik zájmu.

„Dej pokoj.“ rychle mačkám čudlíky a už jsem ve zprávě: Chtel jsem Ti poslat neco nepopsatelného, uzasneho, krasneho, erotickeho,……………………. Ale bohuzel se nevejdu na display.

Uchichtnu se. Ahoj, ty si ale fandis:-) Krasne oci, vypracovana postava, bohate vlasy, zdrave zuby, neodolatelny usmev ....Tak uz dost o mne a co ty?

Posílám. A kruci Grosovka něco větří. Rychle schovám mobil. Pozdě.

„Slečno Šterchová pojďte nám povyprávět něco o rezistorech.“ vyvolá mě káča jedna pitomá. O rezistorech? Kruci, co to je?

„Rezistory jsou......“ koukám se na Alex, ale ta něco kreslí na papír.

„No Moniko, co jsou podle vás rezistory?“

Já nemám ani páru, co to je. Alex zdvihla ten papír.

„Hm, rezistor je součástka, která je zapojená v elektrickém obvodu. Vytváří odpor, což je vlastnost. Odpor vodiče závisí zejména na jeho průřezu a délce. Platí čím větší odpor, tím menší proud, to znamená, že odpor je nepřímo úměrný proudu. Proto platí vzoreček I rovná se U lomeno R.“ usměji se a koukám na babiznu, která naštěstí pro mě, skoro nevidí. Vypadá jak kdyby viděla ducha.

„To bych do vás nikdy neřekla slečno Šterchová.“ probere se po chvíli a napíše mi za jedna. Podívá se do třídy a hledá svou další oběť.

„Dík.“ vydechnu, když si sednu.

„Byla celkem sranda, sledovat tu rachejtly, jak se na tebe tváří.“ usmívá se Alex. Vytáhnu si mobilek. TA TI ALE DALA:-), CO TI DALA?

J-E-D-N-A píšu a usmívám se jak malá. Kdyby jenom Vojta nebyl stejný frajer jako ti inteligenti za mnou.

Zvoní!!!!!!Jo, v duchu poskočím. Fyzika je pryč a ještě k tomu mám za jedna. Konec týdne, venku sněží, co víc si může člověk přát.

„Nezajdeme někam?“ zeptám se Alex.

„Jsem pro.“ usměje se.

Vyjdeme ze školy a namíříme si to rovnou do hyper super obchoďáku Černý most. Procházíme autobusové nádraží a parkoviště. Kolem nás poletuje bílý prášek. Nebojte, to je sníh. Je tak krásně. Miluji Vánoce, ale taky léto. Poskakuji si. Proplétáme se mezi auty na parkovišti.

„Nezajdem na něco do kina?“ napadne Alex.

„Jo, kouknem se co dávaj, hele nechceš zajít do 3D kina?“

„Dneska ne, než bychom tam dojeli a pak zpátky tak je ráno.“ odpoví, ale to už se procházíme u pokladen Tesca. Vyjedeme po eskalátoru nahoru a koukneme se, co dávají v kině. No čekala jsem lepší výběr. Harryho Pottera jsem viděla třikrát, Horem pádem je konina a to ostatní stojí taky za nic.

„Hm“ ukážu Alex, že teda nevím.

„Jdem projít obchody, můžem zajít zítra do Flory.“ navrhne.

„Dobrej nápad.“ pochválím ji a procházíme obchůdky. Móda to je moje. Miluji ji. Snažím se držet toho, co se teď nosí, ale mám prostě svůj vkus. Nejradši mám krátké sukně nebo kraťásky a trička na ramínkách pod prsa. V tom chodím normálně, ale na disko, si vezmu něco lepšího:-) Ale, co v jednoduchosti je síla.

Právě se rozplýváme nad novou kolekcí triček v Kenvelu. Já mám radši NewYorker, ale tady se taky něco najde. Tak tohle je něco. Vážně neuvěřitelně úžasný tričko. Je růžový na tenkých ramínkách a díky jeho délce by vyniknul můj pearsing v pupíku. Jo, tak tohle bych chtěla. Sedm set.

„Tý jo, to je pěkný.“ přistoupí Alex, jež právě zkoušela rifle.

„Je úžasný a ta cena.“ pochválím si, ale u ceny běduji.

„Tak řekni vašim.“ dívá se na sebe Alex do zrcadla.

„Já nevím, ale asi jo. Stavíme se pro něj zítra.“ rozhodnu.

Na zítřek už plány mám, teď se jenom dočkat. Říkám si v duchu, když jdu k našemu domu. Půl deváté, konstatuji si. To naši ještě nebudou doma. Vlastně já sama chodím domů až kolem deváté. Přijdu na roh naší ulice a zadívám se na náš domeček. Ale.....

Svítí se tam? Že by drazí rodičové přišli dříve? Vstoupím a mám to namířeno přímo do kuchyně, žebrat o penízky.

„Peťo!“ vyjeknu, když uvidím zašpiněného vandráka vybírat ledničku. Napřímí se. Teprve teď můžu vidět v jeho obličeji tržné ranky a roztrhané oblečení.

„Čau ségra.“ řekne normálně, ale ví, že to normální návštěva není. Chvíli přešlapuje a těká očima všude kolem, ale mě se vyhýbá. „Víš,“ začne a přistoupí ke mě, „mám teď menší problémy.“ naprázdno polkne.

„Jaký?“ špitnu a nevěřícně hledím na bratra.

„To není tvoje starost, podívej ty teď půjdeš nahoru, já vypadnu a zapomeneš, že jsi mě viděla, dobře?“

„Cože? To tě jako mám nechat odejít, když vypadáš jako z koncentráku?“ můj hlas nabývá na hlasitosti.

„Nestarej se.“ dá mi ruku na rameno „Podívej, já to zvládnu sestřičko, ale díky, že se staráš.“ rychle uteče. Takže on se tu tak ukáže, zmlácený, pak mi říká nestarej se a zdrhne? Já se z toho zcvoknu, do čeho se zase namočil. A kdoví vůbec jak dlouho se sem vloupává.

Trochu to tam poklidím a jdu si lehnout, abych mohla vstřebat nově nabité informace. Lehnu si na postel a pustím si rádio. Jak mám sakra vydržet být zticha před našima, když vím, že mu něco je? Mám hlavu jako balón. Co mám dělat?

Kde to jsem? Počkat to je škola, mám na sobě oblek na lyžování a lyže mi leží na lavici. Filipe? Co ty tady děláš, vždyť bydlíš ve Zlíčíně. Vojto? Kdo to je, co je to za holku. Má na sobě taky lyžařský oblek a usmívá se, kdo....

Trrrrrrrrrrr, trrrrrrrr

Trhnutím se probudím. Co to? Co to zase bylo? Moment lyže, co se mi vlastně zdálo?

Trrrrrr

„No jo.“ zabručím a jdu neposedný telefon zvednout. Cestou málem spadnu ze schodů a ještě k tomu, táta není doma. Poznám to podle bot. Má tu papuče.

„Haló?“ ozvu se.

„Ahoj tady Vojta, dneska je večírek u Matěje, půjdeš tam?“ vyhrká na mě Vojta.

„Ještě nevím, proč?“ po ránu mám pomalejší myšlení.

„Tak jsem si jen myslel, jestli bys tam nešla se mnou?“

„Mno, ještě si to promyslím, to víš nevím co na to jedna osoba, už jsem něco měla.“

„Aha, promiň , já nevěděl, že s někým chodíš.“ omluvně řekne. Směji se do telefonu.

„Ne, já měla jít s Alex do 3D kina.“ zavedu ho na správnou cestu.

„A jo, tak to jo, no ona tam stejně bude Alex taky, ne? Myslím, že jo, když tam bude i její rodina.“

„Asi“

„Tak já se pro tebe v šest stavím.“ konstatuje.

„Jenom mě prozvoň a počkej na rohu, není nutný aby jsi potkal moje rodiče. Tak zatím ahoj.“ položím sluchátko. V duchu vyskočím dva metry vysoko.

„Kdo to byl?“ zeptá se mě máma, která v županu slézá ze schodů a také si všimla, že její manžel není doma.

„Alex, večer bude u ní menší večírek, jenom my a ještě Niki a tak, můžu?“

„Jo, to teda bude večírek, budete tam čtyři.“ usměje se máma a dělá si kafe.

„To víš.“ pokrčím rameny a vyběhnu schody až ke mě do pokoje, kde si začnu doopravdy skákat. Já jsem nějaká střelená, či co, pořád si skáču. Najednou mě ale napadne, že nevím, co na sebe. Přestanu blbnout a jdu se podívat do mé svatyně, tedy šatníku. Mno něco by se tu našlo, ale moc toho není. Můžu použít heslo „v jednoduchosti je síla“ nebo nenechat nic náhodě a vzít si vyzývavé oblečené. Ale, co když si o mě bude myslet bůh ví co, když tam půjdu v šatičkách, které by se hodily i jako noční košilka.

Co takhle minisukni a bílé tričko vez ramínek, ale na to zase potřebuji podprsenku s průhlednými ramínky, a nebo jít „na ostro“. Usilovně přemýšlím, ale nic mi z té hlavy nevypadne. Tak co si třeba vzít rifle a normální triko s nápisem „the best“. Ne to je moc obyčejné.

„Moniko, pojď k snídani.“ zakřičí na mě máma asi po půl hodince. Jdu dolů a hlavou se mi honí-sukně-rifle-sukně-rifle......

Celý den jsem strávila připravováním se. Nakonec jsem vybrala riflovou minisukni, bílou košili, kterou mám rozepnutou a pod tím mám černou podprsenku. Zapnu si pouze prostřední knoflík.

„Moniko, to chceš jít v tomhle? Víš co se stalo Alex, takhle by jsi chodit neměla.“ začne máma kázaní. Koutkem oka kouknu na hodinky, ještě mám patnáct minut, jo to si poslechnu kázání, které nikdy nezabere.

„Ale mami...“ chci mámu rozvykládat.

„Jaképak ALE, vždyť to co potkalo Alexandru, může potkat kohokoli, kór tady, ve velkoměstě. Moniko, ty víš, že to s tebou myslím dobře. Podívej se tam venku je spousta nebezpečí, násilníci, vrazi, musíš být opatrná......“

Sedím na stole a se zájmem poslouchám mámu. Je to docela psina, takhle ji poslouchat, ještě když si myslí, že mě to nějak ovlivní. Ve skutečnosti chci jen zabít čas.

La-la-la-la

Mobil vyzvání. Kouknu na display, ano je to Vojta.

„Promiň mami, ale Alex píše, „kde kruci jsem“. Znáš ji, nerváka...“

„To byla SMSka, já myslela, že vyzvánění.“

„Ale ne mami, to nepoznáš?“ dělám z mámy hlupáka, ale nakonec mě pustí, po minutovém tichu, kdy se jí její mozkové závity nanejvýš otáčely.

Vojta stojí na rohu, má černé rifle a černou košili, nagelované vlasy má rozházené do všech možných stran.

„Ahoj.“

„Ahoj, moc ti to sluší.“ řekne kompliment. Ty já ráda. Společně se vydáme k Matějovi domů.

Procházíme se setmělými uličkami, kolem je slyšet hluk z aut, projíždějících Prahou. Povídáme si o všem možném za jasného svitu měsíce. Na to, že je Zima, je mi teplo. Taky, že mám na sobě dlouhý hnědý kožich s kožešinou kolem rukávů a kapuci. Je mi příjemně v jeho společnosti a cítím se jak malé děcko, co dostalo Velký dárek. Vojta je ale na mě moc zapojený do party. Nevím, nikdy jsem tyhle kluky neměla ráda, ale třeba nejsou zase tak hrozní. Naše téma vztahující se na Černý most vyústilo v téma „která parta je lepší“.

Vojta s velkým zájmem popisuje různé bitky a neshody, které tu zažil od doby, co se sem přistěhoval. Toto téma je mi celkem cizí. Tak jen poslouchám a občas řeknu „jo, to jo“ nebo „hmm“.

Téma „party a spol“ vydrží Vojtovi opravdu dlouho, naštěstí jsme už u domu Matěje a tím jsem také zachráněna. Poslouchat ještě půl hodiny, že Matěj je super, bych nevydržela.

U dveří nás uvítá Tom. Pozdravíme se a já si odložím kabát. Je tu až moc teplo, doslova přetopeno, aby se holky mohly procházet polonahé. Kabát mi Vojta pověsí a vypadne z něj další kompliment. I Tom něco jako, že mi to slyší zamumlá. Slyšet něco takového od Toma Černého, bratrance Alex, je opravdu vzácné. Jdeme si s Vojtou dát něco k pití. U kuchyňského pultu je bečka a šampaňské a ještě nějaké víno. Beztak je to nejlevnější. Matěj je pěkný škudlíř.

Vezmeme si pivo a procházíme se pokoji, kde hraje nahlas muzika a je tu spousta lidí. Až od těch nejmenších třináctiletých po dvacetileté. Plno lidí tančí, jiní popíjejí své nápoje a baví se s přáteli. Jiní se tu líbají a pár lidí tu stojí tak tvrdý i a nic nedělá.

„Mony, čau.“ vlítne mi kolem krku Alex.

„Ahoj Ali, Roberte co ty tady děláš?“ zarazím se, když vidím Alexininýho kluka, který mimochodem patří k jiné partě.

„Šššš.“ zasyčí na mě Alex.

„Ahoj, tebe ještě neznám.“ přidá se Vojta a sleduje Roberta.

„No to víš, je tu plno lidí, já sám jich hodně neznám.“ snaží se uhnout tématu Robert.

„My půjdeme.“ vyklouzne z toho Alex a zmizí s Robertem dříve než si Vojta všimne Robertova tetování na rameni.

Vojta mě chytne kolem pasu a usrkne ze svého piva. I on si sundal koženou bundu a v košili vyniklo jeho dokonale propracované tělo. Teprve teď si toho všimnu a také ho levou rukou chytím kolem pasu.

„Vojto, nazdar, hele, co myslíš na to, že bychom se stavili u Romana a trochu ho pozlobili.“ navrhne přicházející Radek. Opovaž se. Říkám v duchu, ale Vojta je návrhem nadšen. Odejde s Radkem a se mnou se ani nerozloučí nebo neřekne „promiň, za chvilku jsem zpátky“. Tak tímhle mě chlapeček opravdu naštval. Člověk se kvůli němu maluje celý den a on si pak odejde s kamaradíčkama.

Zuřím a z plna hrdla se napiji piva. Sleduji ostatní lidičky, ale nechci se nikam vměšovat. Niki nabaluje jednoho kluka z třeťáku a Jarča je s nějakýma holkami z nižší střední. To jsou ještě moje nejlepší kamarádky. Alex tu taky nikde nevidím asi se vypařila.

Plácnu sebou nakvašeně na pohovku a srkám pivko. Já kráva, že si dělala naděje, je to stejný ubožák a ignorant jako jeho kamarádi z party. Parta nadevšechno, fanatici. On si prostě odejde, to snad není možný. Já jako tady mám být sama? Ale on byl jiný, choval se jinak. Aaa, jsem naivka, je to jeden člen „velký party“. Jak já tyhle frajery nesnáším, jsou tak namyšlení a myslí jenom na sebe nebo na tu svou partu. Ale co. Vždyť se nic nestalo, alespoň vím jaký je ve skutečnosti.

„Ahoj, můžu přisednout?“ zeptá se mě jakási blondýnka v kožené minisukni a koženém tričku.

„Ahoj, jo jasně...já jsem Monika.“ vzpamatuji se.

„Já jsem Vanda. Je tu celkem nuda co?“ přisedne si a udělá znuděný obličej. Její grimasa mě chtě nechtě rozesmála.

„Jo......ty si tu sama? Odkud vlastně seš?“ zajímám se.

„Jo, sama, já jsem ze třeťáku, příští rok matura, ble a co ty?“

„Prvák.“ ohlásím.

„Pěkný tričko a celkově, máš pěkný oblečko.“ usmívá se na mou rozepnutou bílou košili a pod tím černou podprsenku. Ušklíbnu se:

„Díky a člověče koukám, že ty seš na kožený.“

„Jo, sice se v tom skoro nedá chodit, ale je to sexy nemyslíš?“ vstane a protočí se přede mnou.

„Úplná svůdnice.“ zasměji se.

Bavíme se opravdu dobře, je s ním sranda a je to jako bychom se znaly léta. Po takoví cca půl hodince mi dojde pivo a Vanda nám oběma skočí pro další. Vážně se s ní skvěle bavím, je zábavná a strašně vtipná. Směji se každé blbině, kterou řekne.

Jsem vysmátá jako cvok. Po hodince jsme přešly ke vtipům.

„Hele, ...tenhle znáš?.. Syn se ptá: Proč jsem černý, když ty i táta jste bílí? Matka: Byli jsme na svatební cestě u moře a na pláži se strhly takové ˝orgie˝, že buď rád, že nejsi tuleň!“ kašleme smíchy. Já se asi vážně směji každý konině, ale prostě nemůžu přestat.

„A ty znáš tenhle?..“ vykašlávám, „Kdo je největší prostitutka na světě? - SPORTKA. Celý týden ti slibuje a v neděli dá jinýmu.“ i Vanda se směje, co může.

A kruci. Jaksi...ehhh...kaš-lu. Zas-ko-či-lo-mi....ehhhh.hh...

Napiji se piva a už se mi určitě z alkoholu krapet lesknou oči. No ještě jsem nepila na střídačku pivo-víno-pivo-víno.

Raději půjdu domů, ještě se tady opiji.

„Já už radši půjdu.ehh..“ ještě kašlu.

„Vyprovodím tě, jestli chceš.“ nabídne mi Vanda a já s radostí příjmu. Natáhnu na sebe kabát, který silně načichnul cigaretami. Vyjdeme od Matěje a zběžně pohlídnu na hodinky. Teprve půl dvanácté, to je celkem v pohodě. Ještě trochu kašlu, ale je to lepší.

„Kde bydlíš?“ zeptá se mě Vanda, která si na sebe natáhla koženou bundu.

„Je to kousek.“ zachraptím.

„Víš jakej je rozdíl mezi padákem a kondomem? Když praskne padák je o jednoho člověka míň.“ řekne Vanda a začne to na novo. Možná rušíme noční klid, ale nikdo se neozývá, tak se smějeme, co nám síly stačí. Já fakt nevím, kam na ty vtipy chodí.

„Prosím tě, kam ty na ty vtipy chodíš?“

„Mám dobrou paměť.“ ušklíbne se a chytne mě kolem ramen.

„Já si jich pamatuji pár a to ještě stěží.“ usměju se.

„A znáš tenhleten? Šťastný blbec Moric se oženil. O svatební noci je slyšet z ložnice křik: „Mamí, Judita roztahuje nohy a já si nemám kam lehnout!““ vyprskneme smíchy a doslova se loudáme, takže cesta ke mě domů trvá řádnou chvíli.

Vanda mě chytí za pas a vykládá své vtipy dál. Mně to nevadí, nevidím důvod proč by se kamarádky nemohly držet za pas, či ramena. Dojdeme skoro k rohu ulice, která sousedí s ulicí, kde stojí náš domeček.

Vanda se zastaví, otočí se ke mě a usmívá se.

„Co je?“ směji se také.

„Ale nic.“ řekne a vlepí mi pusu. Potom uteče. Stojím tam jak hlupák a koukám do trávníku. Tý jo, tak tohle jsem nečekala. S otevřenou pusou se šourám k našemu domu. Hledím do chodníku a nemůžu uvěřit, co se stalo. Dostala jsem pusu na rty od holky. Kdyby na tvář, to chápu jako kamarádská pusa, ale na rty?

Na chodníku před mnou se objeví modro-bílé blikající světlo. Vzhlédnu a uvidím stát policejní auta u našeho domu. Rozběhnu se, mimu auta a vtrhnu do domu. Máma sedí v kuchyni a pláče, vedle ní nějaký policista a za ní další dva. Máma se na mě podívá a mezi smrkáním povídá policistovi:

„To-to je má --á dcera--ra Mo-mo-nika.“ mohutně se vysmrká.

„Dobrý den, nebo večer, nebo spíš noc.“ udělám ze sebe vola. „Co se stalo?“ přisednu si k mámě.

„Tvůj bratr Petr Šterchovský byl zatčen za několika násobnou krádež peněženek.“ oznámil mi s klidem policista. Zírám na ně jako vejr a nevím, co mám dělat.

Za chvíli policisté odjedou a máma vypadá na prášky. Sedí stále v kuchyni a mlčí, zarytě se dívá na dřevěnou podložku stolu a mlčí. Udělám kafe a přisednu si. Podám jí šálek, ale máma nevnímá. Když se napiji ze svého šálku, kde je koncentrace půl hrnku káva a půlka voda, abych odstranila alkohol z mysli, začne mluvit.

„Petr je ve vězení, tvůj otec má problémy v práci.“ opět začne naplno plakat. Přisednu si blíž a utěšuji ji, říkám, že všechno bude zase dobrý, ale sama tomu moc nevěřím. Petr určitě půjde před soud a táta, počkat táta má problémy v práci?

„Mami, jaké problémy má táta?“ zeptám se a upřeně ji hledím do skleněných očí.

„Někdo z účtů některých jejich zákazníků převedl určité množství peněz na cizí účet a policisté si myslí, že to byl náš táta.“ vypadá to, že na své hádky zapomněli. Máma brečí a já tu sedím a nevím, co mám udělat.

V neděli se vzbudím až kolem jedné odpoledne. Vzbudím se na pohovce v obývacím pokoji. Protřu si oči a rozhlížím se. Máma asi spí v ložnici a nikdo jiný doma není. Vydám se do svého pokoje. Rozvalím se na postel a přehrávám si události včerejšího dne v hlavě. Vojta dal přednost partě, Vanda mě políbila, Petra zatkli a tátu možná taky zatknou. No, včera byl zajímavý den. Tak začneme po pořádku.

Vojta dal přednost partě, tak ať si chodí třeba s Radkem. Vanda mi dala pusu, mno tak s tím teda nevím, co dělat. Třeba se trochu víc napila a blbla. Petrovi asi nijak nepomůžu a za tátu musím doufat, že to on neudělal. Ale teď se musím vrhnout na domácí úlohy.

Ti pitomí profesoři si snad myslí, že zrovna ten jejich předmět je nejdůležitější. Úkolů máme požehnaně. Taky, že za chvíli bude pololetí a já mám pár předmětů nerozhodně. Nemůžu se naprosto soustředit na nějaké Smyslové orgány nebo Světové hospodářství. V hlavě se mi pořád honí události včerejška. Asi mi praskne.

„Půjdu si dát kafe, ať se trochu proberu.“ řeknu a sejdu do kuchyně, kde již máma chystá dnes opožděný oběd.

Po jídle, které bylo spotřebováno v posvátném tichu se rozhodnu jít se pokusit zapamatovat si něco o Funkci oka do biologie. Z mého přemýšlení nad Akomodací oční čočky mě vytrhne vyzvánění mobilu.

„Ano?“

„Ahoj, nechceš jít ven?“ ozve se na druhém konci Alex.

„Ne, musím se šrotit tu biolu.“ odpovím se smutkem.

„Tak se měj, kdyby sis to přeci jenom rozmyslela, budeme s holkami u Jarči. Ahoj.“ pověsí Alex telefon a já se jako mučedník otočím k sešitům.

Po hodince usilovného drmolení si konečně zapamatuji, kde jsou jaké smysly, jaký mají orgán a z čeho se skládají. Můžu se tedy pochválit a vyrazit se na chvíli projít. S pocitem uspokojení na sebe natáhnu rifle, triko a neuvěřitelně tlustý svetr, který nosím na horách. Obuji si staré kanady a vycházím do zahrady. Připadám si, že mám v pase tak o 100 cm více, díky tlustému svetru je mi krásně teploučko. Procházím se naší malinkatou zahrádkou a mám v úmyslu postavit sněhuláka. Skočím si domů pro starou šálu, hrnec, mrkev a pár nepotřebných knoflíků. Koulím velkou kouli sněhu, to má být spodek, a snažím se to trochu zaoblit.

„Ahoj.“ leknu se až vyskočím z kůže a trhnutím se otočím na osobu.

„A-ahoj Vando, tys mě ale vylekala.“ polknu a jsem vcelku zvědavá, co udělá. Vanda nejdříve jen překračuje a potom shlédne mé počáteční dílo, co má na konci připomínat sněhuláka.

„Chceš pomoct? Můžu se přidat?“ ukáže prstem na sněhuláka. Asi byla včera nalitá. Řeknu si v duchu. Pokynu hlavou na znamení souhlasu a stavíme dílo společně.

S Vandou si dokonale rozumím, dokonce možná ještě víc než s Alex, ale natolik Vandu ještě neznám. Užijeme si spoustu legraci, když mě Vanda pohodí do sněhu a začne bitka. Házíme po sobě sníh a já uklouznu. Sletím na zem, jak dlouhá tak široká. Vanda ke mě doběhne.

„Vyhrála jsem.“ křičí a skáče, ale já ji podkopnu nohy a ona se rozplácne vedle mě.

„To určitě.“ zasměji se. Ležíme vedle sebe a díváme se do tváří. Těkám očima přes její celou tvář až k očím, ve kterých se topím strašně dlouho. Je ticho, pouze se ozývají naše udýchané plíce z předchozí honičky. Můj dech se line přes její zlatavé vlasy, kde se třpytí kousíčky sněhu a roztávají.

„Moniko okamžitě z toho sněhu vstaň, vždyť budeš nemocná.“ zahuláká na mě máma z okna. Odtrhnu pohled od Vandy a vstanu. Náš sněhuláček je téměř hotový, ještě mu chybí hlava. Tu máme v okamžiku hotovou, teď ho jenom dozdobit. Vanda mu dává knoflíky a já mrkev, hrnec a ještě šálu. Kritickým okem změříme své dílo:

„Počkej a co koště?“ vyhrkne Vanda a já utíkám pro nějaké starší nepotřebné koště.

„Mám.“ dáme tedy Mikešovi koště, tak jsme ho pojmenovaly. „Už mi začíná být zima nechceš jít na chvíli k nám?“ zeptám se Vandy a klepu se kosou. Vanda souhlasí. Nejdříve nám ještě udělám horkou čokoládu na zahřátí. Vylezeme si do mého pokoje, při cestě seznámím mámu s Vandou.

„Toto je mé království.“ uvítám Vandu v mém pokojíku.

„Máš to tu pěkný a narozdíl od mého pokoje je tu pořádek.“ konstatuje Vanda. Položím si horký hrnek na stůl a jdu si převléct mokrý svetr.

„Nevadí.“ naznačím Vandě, že se hodlám svléknout i tričko.

„Ne, co máš ty a já ne.“ ušklíbne se a prohlíží si moji výzdobu s tématikou Vánoc. Já se zachumlám do trika o tři čísla větší, je totiž po bráchovi, a do ručně upleteného svetru od babičky, který je skoro stejně velký jako ten předešlý. Ještě vyměním rifle za domácí tepláky. Když vypadám jako z jiný planety, otočím se na Vandu:

„Tak, co sluší?“ usměji se.

„Skvělý, ale pomale se v tom oblečení ztrácíš.“ zasměje se Vanda.

„To víš, triko po bráchovi, svetr od babičky a tepláky z roku raz dva.“ směji se své garderóbě. Sednu si na postel ke stolu a usrkávám z teplého šálku. Vanda míchá lžičkou obsah svého šálku. Nastalo trapné ticho, které mi je velice nepříjemné. Nevím, co říct nebo tak něco, najednou si s ní nemám, co říct. Tenhle průser prolomí Vanda:

„Znáš ten vtip: V noci někdo zaklepe na dveře a starej děda se ptá: ˝Kdo tam?˝ ˝Tady Jean Claud Van Dame˝ Děda: ˝Tak jděte všichni čtyři do prdele.˝“ musím se usmát, i když ne ani tak tomu vtipu, jako tomu, že Vanda se v téhle situaci taky necítí nejlíp. Tak začnu já.

Začala jsem vyprávět o rodině, o bráchovi a ani jsem si nevšimla, že už je o dvě hodiny později. Válím se na posteli, nohy mám opřené o zeď a jsem hlavou dolů. Vedle mě leží Vanda v nějaký podobný poloze jako já. Smějeme se a povídáme si. Dozvěděla jsem se, že třeba její rodiče pracují v baru a že je jedináček.

Už mám naprosto hlasivky v prčicích. Směji se, jak hyena a určitě tak i vypadám. Venku se rozprší, slyším šum deště, podívám se tam, přes bílou záclonku je vidět prastarý strom a kapky deště směřující neskutečnou rychlostí k zemi. Je mi blaze, v téhle chvíli, v tuto dobu. Vanda se také dívá z okna a zdá se zamyšlená. Rukou ji zamávám před obličejem a ona se ihned probere.

„Na cos myslela?“ má zvědavost se nezapře.

„Tak různě, na to, pak na ono.“ zamlouvá to a lehne si na břicho. Rukama si podepře hlavu a zkoumá moji přikrývku. Nahmatám na stole ovladač a pustím rádio. Písničky na Evropě 2, mě ani nezajímají. Koukám se zamyšleně do stropu a přemýšlím nad tím, na co asi myslela Vanda. Páni, to musí znít ale blbě. Očima přejedu k Vandě, ta mě hodnou chvíli sleduje. Rychle se přiblíží a políbí mě.

Nevím, jak se to stalo, nevím nic. Všechny myšlenky na všelijaké věci mi vypadly z hlavy. Nechala jsem vést Vandu a podřídila se. Naše rty se dotýkaly, její levá ruka přejížděla po mém břiše a já se nechala. Ležela jsem jako mátoha a nic nedělala. Po dlouhém vášnivém polibku se naše tváře oddálily a já jí hleděla zpříma do očí. Viděla jsem jak se její oči zalily slzami a ona se odtáhla. Já pořád jako bez duše jsem jen ležela na posteli. Podívala jsem se na ni, ale ona ne, dívala se kamsi do kouta.

Přisunula jsem se blíž k ní, chytla jsem ji za pas a otočila k sobě. Navzájem jsme si dívaly do očí, navzájem jsme si viděly do duše a četly myšlenky. Její tvář se ke mě naklonila a dala mi letmý polibek. Pravou rukou mi zajela do vlasů a levou chytla za pas. Její rty rýsovaly ty moje. Já ležela, nic jsem nedělala, nevím, co mám dělat, ale nechala jsem se unášet jejími jemnými doteky, její vůni.

Ležela jsem na posteli a Vanda mě líbala, pohrávala si se mnou a mě to vůbec nevadilo, že je holka. Teď, když už odešla si přehrávám celý ten večer znova a znova. Není důležité jaký máte vztah, jestli s klukem nebo s holkou, je důležité cítit lásku. A já ji tenhle večer cítila dostatek. Je večer a já se snažím usnout, pořád mám před očima Vandu, je mi teplo, když si na ni vzpomenu a dobře.

Uslyším zvonek. Co? Teď v jednu ráno, to bude zase návštěva. Pomyslím si. Navlíknu na sebe župan a vyrážím na průzkum. Ve dveřích stojí policista s tátou a máma. Usednu na schodech a pozoruji je.

Táta dá velkou pusu mámě.

„Všechna obvinění byla stažena. Omlouváme se za vzniklé potíže a přeji dobrou noc.“ odříkal policista a odešel. Máma se vrhla tátovi kolem krku a já také seběhla dolů.

„Ale jak to?“ ptala se máma.

„Chytlo toho správného.“ táta byl štěstím bez sebe.

Po přivítání si šli naši lehnout a já zalezla do svého království. Lehla jsem si na postel a usmála se. Táta a máma jsou zase spolu a já mám Vandu. Jen s bráchem to dobře nedopadlo, šel do vězení za různé krádeže. Otočím se na bok a zavřu oči. Nechám si zdát hezké sny.