40. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

den první.

   Když vystupujeme z vlaku, jemně prší. Je poslední červnový večer a máme dvě hodiny do kterých je dobré se vejít. Najít centrum města, k němu nejbližší camp, koupit festivalové akreditace, postavit stan. Pak se definitivně setmí.

   Vše se daří s poměrnou lehkostí. Po první pětistovce, kterou jsme odevzdali za vlak ještě doma, si Karlovy Vary účtují další dvě. Za vstupné a ubytování. Na hodinkách půl jedenácté. Stan stojí a teče teplá sprcha. Usnutí je záležitost okamžiku.

den druhý.

   Lístky na filmy si můžete na pokladnách vyzvednout vždy tři na jeden promítací den. Máte-li zmíněnou akreditaci, nic už za ně neplatíte, ale musíte si den před vysněným filmem přivstat. To se totiž začínají prodávat a lidí je často mnohem víc, než sedadel v sále.

   Přicházíme do centra města a kolem nás plno dalších s oranžovými visačkami na krku. Festival si je taky označkoval. Jako první si dáváme francouzsko-německo-řecký film Čekání na mraky v poněkud odstrčeném kině Panasonic. Jednoduchý příběh o staré řecké uprchlici žijící na břehu Černého moře je trochu zklamáním. Z interiéru, ve kterém se promítá, máme pocit mnohem lepší. Další snímek Paul odchází švýcarského režiséra Alaina Tannera zajímavě zachytil spoustu mladých studentů citujících spoustu filozofů a líbil se. Dig!, hudební dokument o celosvětově úspěšných Dandy Warhols které tížilo svědomí. Asi proto natočili film o svých geniálních kamarádech a rivalech, Brian Jonestown Massacre, ztracených ve vlastní alternativnosti. Jeden s nejlepších na festivalu.

   Představte si kultovních 120 dnů Sodomy jako zrnko písku a Ránu v srdci, náš poslední film tento den, jako poušť. Když všechno půjde dobře, zvládnete to jednou a jen s menšími trvalými následky.

    Přijela první velká hvězda. Robert Redford. Mohli jsme ji vidět procházet se po červeném koberci a gestikulovat.

den třetí.

   Na jih od mraků chtěl hlavní hrdina čínského, dopoledního filmu na odlehčení. I tam však čekají problémy. Je třeba si odpracovat činy, které člověk nespáchal. Vše končí dlouhým pohledem na jeho smířenou tvář. Ten záběr dává odpověď na mnohé.

  Dán Anders Karlund si se svými Loutkami, animovaným Pánem Prstenů na provázcích, pohrál do posledního detailu. Skvělý film, kdyby jste chtěli vědět jak probíhá loutčí porod a nejen to.

  Sympatická Francouzka přišla uvést svůj třicetiminutový, jen na příruční kameru točený dokument, v němž se snažila zachytit moudra všemožných režisérů světa. Jmenoval se Bez Režie. Druhý krátký film v jednom bloku, Šviháci, byl o poznání zábavnější. O afrických dělnících, co nikdy neztrácejí naději.

   Vtipný, netradiční, kanadský film ve francouzském znění a ruskou atmosférou. To je Odvrácená strana měsíce. Navíc s vynikajícím hercem ve dvojroli. Nedá se popsat, musíte si na něho zajít.

   Sharon Stone jsme neviděli. Snědli jsme další oplatku.

den čtvrtý.

   Lidské mraveniště, předražené restaurace, německé nápisy, ruské taky, déšť a sem tam slunce. Od půl osmé čekám na lístky a to jsem ten menší filmový fanoušek Jsou tu i tací, co ve spacácích od čtyř. Zítra dávají Úplně geniální!, dokument o islandské hudební scéně a taky Radiohead TV, snímky kvůli kterým jsem tady.

    Oči jsou čím dál unavenější, doba strávená spánkem se ve stanu dost krátí a mozek už s těží přijímá informace. Dneska si dáme tři filmy, zítra už jen dva.

    Nejprve dokument o Cecilu Tailorovi v malém sále Husovky, kde se pořád něco kazí. Cecil je jazzový pianista. Po něm náš první a jediný vysoko rozpočtový film na festivalu, Perly královny ze Sáby. Moc dobrý příběh z poválečné Anglie v sále pro 1500 lidí, celkem zážitek. Čekejte ho co nevidět v kinech. No a večer Made In Sheffield o rychlém vzniku, úspěchu i zániku jedné zajímavé hudební scény

den pátý.

   Ráno spíme déle než obvykle. Dneska vyhraje kvalita nad kvantitou. S bídou se vtlačím do sálu na Radiohead TV. Bylo jak jsem čekal.

    Outsider. Film bez chyby plus samá kladná adjektiva si sem dejte. Mladí lidé na předměstí Kodaňe, černobílý film, dvanáct částí, hudba s velkým h. Dokonce i grafika titulků na konci. Přítomnost mile rozpačitého hlavního hrdiny jako třešnička na dortu.

    Mojmír Papalescu and The Nihilists večer v Sierra Baru zklamali. Nevím jestli oni nebo naprosto nevhodné prostory a zvuk.

den šestý.

    Jíst se tady dá levně v supermarketu. Náš každodenní rituál. Ráno pro mléko k musli, v poledne pro pečivo.

   Les & Tuš byl devadesáti minutový výběr poklidných a moc příjemných videoklipů s přírodní tématikou. Pořadatelé oslovili méně známá vydavatelství po celém světě a vznikl z toho tenhle skvost. Navíc pro každého připravili pro snadnou orientaci program. Velké díky.

    Díváme se na plátno a to nám to neuvěřitelně vrací. Co byste taky čekali od filmu ze země, která má 300 000 obyvatel, polovina z nich hraje v hudebních skupinách a ta zbylá půlka točí filmy. A když ti druzí natočí něco o těch prvních, vznikne něco jako Úplně geniální!. A pak ještě diskuse s režisérem. Vám povím..

   Tohle byly naše letošní Karlovy Vary. Mohly zbýt oči pro pláč, ale už se víc těšíme zpátky.

den sedmý.

   A byl tady rychlý běh na vlak a cesta domů. Den chvílemi rychlý a chvílemi nekonečně pomalý. Tak jako těch předchozích šest. Teď si to ještě nějak setřídit, zapamatovat důležité informace a nepodstatné nechat být. A příští rok se zase vrátit.