Takovej normální den

„...dále se naučíte celou  podříši Vyšší rostliny a k tomu si ještě přidáte říši hub. Takže nezapomeňte, písemku píšeme za tři dny. Pořádně se naučte...“ mluvil si dál svoje profesor u tabule. Toto dneska pěkně začíná. Teprve první hodina, ve které jsme stihli vyzkoušet dva lidi. Ani jeden nic neuměl, protože to bylo přepadové zkoušení. Dále probrat poslední tři stránky hub a domluvit se na termínu písemky. To by mě zajímalo co mě dnes ještě čeká. CRRRR! Konečně konec hodiny. Sbalit a fofrem na třináctku.

  „Pozdravíme se. >>Dobrý den<<, můžete si sednout,“ zazněl hlas profesorky českého jazyka. „Jakto, že nejsi nachystaný na hodinu?“ zaměřila svoji pozornost na spolužáka, který sedí jednu lavici přede mnou, „vezmi si index a pojď k tabuli. Na něco se tě zeptáme,“ té se to mluví. Nemusí valit z jedné budovy

do druhé a přezouvat se. Ono se špatně stíhá vyjít z učebny a v šatně se probojovávat skrz bandu primánů k vlastním botám. Primány by měli zakázat. Všude se jenom motají, překážejí a nikdo se na ně nemůže obořit, protože jdou hned bonzovat. „Moc jsi mě nepotěšil.“ Otřepaná fráze a ona ji neustále omývá dokola. „Ani já tě nepotěším. Sednout. Otevřte si sešity a píšeme...“ To bude dneska dlouhej den.

  CRRRR! „Na konec hodiny se pozdravíme, >>nashledanou<<.“ „Sbohem!“ ozval se mi za zády spolužák. Bude zázrak, až jednou nebudeme nuceni na konci hodiny češtiny zdravit. Snad se takové krásné chvíle dožiji. I když budu rád za přežití dnešního dne. No, aspoň je velká přestávka a chvíle klidu na trochu jídla. Ale další hodinu máme matematiku...sakra zase zkažená svačina. Ani ji nemusím jíst. Po každé hodině mi je vždy špatně od žaludku, a nehodlám se blíže přátelit se školní záchodovou mísou. Budu se muset najíst později. Třeba před chemií, mimochodem minule jsme s chemikářem probírali společenskou situaci vrcholného středověku. Dnes určitě narazíme další „zajímavou“ věc o které se mu bude dobře povídat. Jak je tomu každou hodinu.

  Byl to dobrý nápad nejíst svačinu. Po dnešní matematice je mi obzvlášť špatně. Profesor se pěkně naštval, když ho kluci zasáhli papírovou kuličkou do hlavy. No, musím uznat, že to byl pěknej pohled pozorovat jeho reakce: v úžase přestal psát na tabuli, pak se otočil se šíleným pohledem v očích, uhodil rukou do stolu a nastala klasická situace. Řvaní na celou třídu, lámání pravítek a sem tam nějakej pohlavek.

Dost znechucující. Nemůžu, pochopit z jakých důvodů se dospělý jedinec chová jako smyslů zbavený. Aby toho nebylo málo, tak ho musíme nazývat profesorem. Zkrátka musí se naučit, že život přináší plno nečekaných a mnohdy nepříjemných překvapení.

  Angličtina. Konečně trochu normální předmět. Až na bezduché memorování dlouhých textů a následné odříkání přesně slovo od slova je vše v pořádku.

  Po angličtině jsem se konečně najedl. Ještě jednou bych tu svačinu odložil a můj žaludek spáchá sebevraždu. CRRRR! Se zvoněním přišel do třídy profesor „vyučující“ chemii. Zatím co se věnoval zápisu do třídnice a koketování s holkami v první lavici, jsem si otevřel sešit v místech, kde se na mě zubil nadpis: „Problematika společnosti vrcholného středověku“. Tak co to bude dneska? Toť otázka. Profesor zavřel třídnici a řekl: „Otevřete si sešity, dnes budeme probírat teorii kyselin a zásad.“ Volně přeloženo: připravte si sešity a dnes vás poučím o ...

  CRRRR! Jediné co ho dokáže vytrhnout z jeho vyprávění je zvonek. Jinak ho, když se rozjede nic snadno neumlčí.

  Poslední hodina. Fyzika na fyzice. Další “skvělej“ předmět. Spoustu vzorců, teorií, zákonů a dalších blbostí. Poslední minuty budou k nevydržení. Vlastně celá hodina bude k nevydržení.  

Minutu před zvoněním jsme už dávali židličky nahoru. CRRRR! Zvonění přišlo právě vhod. Profesorka nás ještě nutila uklízet bordel v lavicích po jiných studentech, načež zareagoval stejný člověk jako na konci druhé hodiny otázkou: „A nemáme ještě porovnat lavice?“

  „Kdo to řekl?“ zaječela profesorka. Její reakce, bohužel pro ni, zazněla do zvuků našich kroků na chodbě.

 Na oběd jsme dorazili mezi prvními, ale ubožáci z vyšších ročníků se nacpali dopředu a nám nezbylo nic než celé to sledovat a čekat. Následujících deset minut jsme stáli v řadě. Nakonec se mi moje čekání „vyplatilo“ v podobě oběda z UHO (univerzální hnědá omáčka) a povařených kolínek.