Pro někoho realita

Pro někoho realita

Protáhla jsem se a bolestí jsem v pohybu zase přestala. Kalným pohledem jsem sjela po svém těle a láskyplně si nateklou rukou pohladila snědé lýtko. Jo, nohy, to je to jediné, co se na mně chlapům kdy líbilo. Čerstvá ranka pekelně pálila a hnisala. Natáhla jsem se pro nejčistčí kapesník, na kterém bylo kromě krému na boty ještě ještě kousek nepoužitého místa. Na ovázání to stačilo. Druhou rukou s kdysi pečlivě upravenými nehty jsem ze zmačkané krabičky vytáhlacigaretu. Ani si nevzpomínám, kdo mě tohle návykové relaxační cvičení naučil. Je to už vlastně jedno, na mojí situaci to nic nezmění. Vůbec nic. Teď je nejdůležitější oheň. Zvedla jsem se z proleželé matrace, odkopla obal od pizzy a ručník od krve. Tady. Konečně. Do třesoucích se prstů jsem uchopila cigaretu a na pátý pokus ji zapálila. Slastně jsem vtáhla kouř a srovnala si krátké černé šaty. Doklopýtala jsem k umyvadlu a snažila se soustředit na zrcadlo. Udělalo si mi šoufl. Odhodila jsem nedokouřenou cigaretu do dnes zatím prázdné záchodové mísy, a hlavu jsem strčila pod proud rezavé vody.  Páchla hnilobou. Opřela jsem se o plesnivou zeď a začala tuberácky kašlat. Plícím se u mě nikdy nelíbilo. Klesla jsem na podlahu a snažila se potlačit bolest.

Všude kolem se válely fotky. Příval vzpomínek. Obrázky rodiny, jakože přátel, mého psa Smoka a pár lidí, co se mi nabourali do života. Teď není nikdo. Mám jen tehle smradlavej kutloch. Zatřepala jsem nedovřenou tubou od paralenu. Prázdná jako já. Vycházelo slunce. Jestli rychle neseženu dávku....Jsem sama. Slza v moři.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Začalo to v patnácti. Problémy se školou jsem neměla jen díky tátovi. Ale ten umřel. A máma si rychle našla nového rozsévače. Hodili se k sobě a mě k tomu nepotřebovali. Dítě se spoustou volného času. První pusa, pivo, cigareta,sex. A tak to šlo pořád dokola.

V necelých šestnácti mě vzali na zdravotní školu. Mohla jsem mluvit o štěstí, protože doma mě stejně nahradil malý uřvaný spratek. Celý po tatíčkovi. Dostala jsem se do světa modrých uniforem, neustále si stěžujících důchodců, a flirtů s ženatými doktory. Pak přišla první velká láska. Bylo to jako lavina,a než jsem se zpod ní dostala, už jsem pro něj z nemocnice kradla morfium. To potřeboval víc než mě.

V sedmnácti jsem si začala hrát s falešnými recepty a se solutanem. Sehnali jsme byt. Tehdy to bylo jednoduché. Vařili jsme perník, prodávali, brali a byli spolu. Jenže láska vyprchala dříve než droga. Byt byl můj a jeho boty číslo deset odešly šlapat koberce jinam.

V osmnácti jsem začala ve velkém krást. A taky šlapat...Poprvé jsem si připadala špinavá, ale měla jsem peníze, a ty jsou pro feťáka důležité. Ano, pro feťáka. Uvědomila jsem si, co dělám, a jak dopadnu. Měla jsem spoustu dluhů, žádné kamarády, rodinu, pro kterou jsem byla dávno mrtvá, malý byt, psa a jehlu v ruce. Když se zadařilo tak i luxusní večeři a postel s nebesy, to však záleželo na sponzorech. No, hrdá jsem na sebe opravdu nebyla. Jediný dobrý skutek jsem udělala pro dotlučeného mladého veksláka. Bylo mi ho líto. Daroval mi dogu, mého Smoka, černého strážného anděla. Byl se mnou i přes to všechno, co jsem udělala, dělil se se mnou o jídlo a opatroval mě ve stavech. kdy jsem se vznášela mimo tělo.

S úderem devatenáctky to přišlo. Halucinace. Krásné slovo. Ještě jednou. Ta bolest, zklamání, hříchy, chyby, zklamání a slzy...a peklo absťáku. Ještě než jsem začala hledat čistou jehlu, přišel člověk, který mi nebyl nikdy tak drahý. Nesnášela jsem ho, to on mě dostal sem, ale měl něco, co jsem zoufale chtěla. Když jsem se probrala mezi dvěma horama masa, jedna už nedýchala. A ta druhá se nepříčetně smála. Můj milovaný pejsek měl v hrudi zaraženou  injekční stříkačku. Černá srstse leskla přes moje slzy. Měla jsem chuť zabít. To, co jsem popadla byla nejspíš láhev od vína. Jedna rána. To, co jsem později řekla policajtům, bylo hodně zmatené. Aspoň, se můj bývalý probral.

Ve dvaceti jsem odešla do zařízení, kde si věděli rady s mýma rozpíchanýma rukama. Slíbila jsem si konec. Začala jsem pomáhat závislým lide, měnit stříkačky a hlavně poslouchat jejich zpovědi. Zase jsem měla někoho, kdo mě potřeboval. Moje rodina mě ignorovala a tak jsem si vybudovala novou. Ale pak umřel "brácha".

Snad proto jsem své jednadvacáté narozeniny oslavila heroinem. Závislost se probudila a začala zuřivě kopat. V téhle chaotické době jsem si našla práci na jedné jakože klinice. Nevím, proč mě napadlo vzít si krev. Nic jsem od toho nečekala a přesto si mě osud našel. Velké znaménko +. Pozitivní. Snažila jsem se to ukončit, ale nikdy jsem to nedotáhla až do samého konce.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Probrala jsem se z transu, na opuchlé nohy jsem natáhla lodičky a na propadlý zčernalý hrudník hrubý svetr. Venku se probouzelo letní ráno.  Jedu za mámou. Ještě to zkusím, potřebovala bych ji.

Zvoním u dveří, ale nikdo neotvírá. Jsem němá holka ve světě neslyšících. Z batohu jsem vytáhla vodku a hltavě se napila. Ta bolest. Na mých hodinkách od táty je deset dopoledně. Je mi zima a špatně se mi dýchá. Co asi budu dneska obědvat? Tati? Smoku...

Za dva dny dvaadvacet?!