Světový mír v Delvitě

Stoneová ve Varech. Já taky ve Varech. Nepochopitelně se však všichni věnovali jenom jí. Na mě se kašlalo. Jezdím tam každoročně už tři roky (minulé dva jsem ze zdravotních důvodů vynechal), ale pořadatelé nemají ani ždibec úcty. O členství V.I.P. si můžu nechat tak maximálně zdát ve vytopeném stanu.

Mezitím co moje známější konkurentka hovořila o světovém míru a zandávání košíků v Delvitě, rozbíjel jsem stan. A těžce na mě chcalo. V batohu jen košile a kraťasy a venku potopa.

Na první film se naší desetičlené tlupě podařilo urvat jenom čtyři lístky. Probíhalo losování. Byť jsem byl nepřítomen, byl jsem vylosován. Tož tedy šel jsem do sálu a příjemně si během dvou hodinek projekce schrupnul.

Nadměrné množství kulturního zážitku mne zaskočilo a na zbytek dne jsem si vzal volno. Po křivce: Delvita - víno - cola - fuj, nedívej se na toho poblitého pána, jsem putoval předčasně do kytek. Stan byl stejně vytopený, takže spaní v parku se dalo přirovnat k lepšímu jednohvězdičkovému hotelu kdesi ve Rwandě.

Při jedné projekci následujících dnů seděla přímo přede mnou Simona Stašová a v bazénu jsem potakal Aňu Gaislerovou. Bohužel byly šatny přísně oddělené, takže nemohu podat přesnější a bulvárnější popis jejich křivek. Ale pod vodou jsem si „jakoby omylem“ aspoň šáhl.

Při procházce městem jsem narazil na Macháčka. Seděl sám u stolu před hotelem a pil pivo. Chtěl jsem se přidat a navázat nenucenou konverzaci, ale při přelézání dvoumetrového hotelového plotu se objevili dva chlapíci v oblecích…

…probudil jsem se kdesi v roští. Trocha modřin neuškodí. Monokl pod okem už ano.

Večerní klubaření, o kterém se všude tak psalo, nic moc. Bar narvaný až nad prasknutí, lidé umírali pod nohami jiných, všude pachuť spálené krve, křičící oběti, dusot koní, sťaté hlavy, světový mír, střih, klapka, stop! …

…asi jsem těch filmů přebral. Tak zase za rok nashledanou!