Papejte mrkvičku!

Papejte mrkvičku!

I.

 "Mám děsnou chuť na mrkev, nemáš něco ve sklepě?" ptala se Fanynka a tvářila se při tom, že na mrkvi závisí její přežití.

 "Ale to víš, že máme, chceš ji nastrouhat s jablíčkem?" chtěla jsem dostát své roli hostitelky.

 "Á, těhotenské chutě," smál se můj muž potutelně. "Ty já mám taky! Ale nikdo mi to nevěří!"

 Za chvíli jsem se vrátila s několika mrkvemi a jala se je čistit. Fanynka mi celá dychtivá jednu vytrhla z ruky a uhryzla si pořádný kus. Chroupala se zaujetím, připadala mi jako náruživý kuřák, který si po dlouhé době abstinence může dát šluka. Trošku mě to udivilo, zadívala jsem se na Fanynku pozorněji. Jak přivírala blaženě oči a držela si už druhou mrkev u úst oběma rukama jak malé dítě láhev, všimla jsem si žlutých konců prstů.

 "Od čeho máš žluté prsty? Kouříš?" Užila jsem vysvětlení takřka nemožného. Fanynka vždycky velmi nahlas odsuzovala jakékoliv užívání jedů zpříjemňujících život, dokonce ani káva neobstála před jejím přísně zdravým životním stylem.

 "Ale to je od mrkve," mávla rukou Fanynka. "Můžu se po ní utlouct.

 "No, díky Bohu, mrkve máme opravdu dost," uklidňovala jsem ji.

 Do večera snědla Fanynka bezmála dva kilogramy mrkve. Začala jsem pochybovat, zda jí máme tolik, aby vydržela na čtrnáct dní, které u nás v horách měla Fanynka strávit. Chtěli jsme se vzájemně užít, než porodí. Navíc se z oblohy bez přestání sypal sníh a vypadalo to, že se odtud nakoupit hned tak nedostaneme. Naštěstí jsme na tohle vždy připraveni a máme zásoby na celé týdny. I mrkev máme ještě zavařenou kromě té v písku.

 K ránu mě probudilo vrznutí dveří naší ložnice. U postele stála Fanynka, držela se za břicho, které v noční košili vypadalo ještě větší a šeptala mi: "Už to začalo, praskla mi plodová voda a mám stahy po pěti minutách!"

 "No to je nadělení, teď se odtud nedostaneme!" vykřikla jsem. To probudilo mého muže. Chvíli šmátral po lampičce, než ji rozsvítil, ačkoliv sem prosvítalo světlo z předsíně. Rozespale mhoural jak medvěd vyburcovaný ze zimního spánku, až jsme se obě rozřehtaly. V tu chvíli si Fanynka přičapla a začala rychle dýchat otevřenými ústy. Mezitím mě ubezpečovala, že to zvládnem spolu, že mi věří, že už jsem přivedla na svět celé houfy mláďat.

 To je pravda, mám specializaci na chov zvířat a porody patřily k mému potěšení. Nebylo nic radostnějšího než pomáhat zvířecím mámám. Byly vždy tak pyšné a jehňátka a telátka byla k zbláznění rozkošná. Když nebylo zbytí svěřovaly se mi do rukou i lidské mámy. Což o to, u nás v horách všichni umí všechno, jinak bychom nepřežili. Ale rodit s Fanynkou jsem nebyla připravena, její den měl přijít až za tři neděle.

 Můj manžel vynechal trepky i župan, vklouzl rovnou do pláště a šel připravit místo a nástroje. Já jsem vlítla do koupelny, v mžiku jsem byla zpátky a potom hned jsem pomáhala Fanynce se sprchováním. Zvládly jsme to v přestávce mezi porodními bolestmi.

 Netrvalo to ani hodinu a Fanynka držela u prsu své první dítě - dcerušku. Usmívala se šťastně, obhlížela je ze všech stran stále dokola, jako by se nemohla vynadívat.

 "Podívej se, jak má malinké ručičky a nožičky! A ty prstíčky! Ta ouška! Už jsi někdy viděla tak nádherná ouška?"

 To se ví, že jo, vždyť jsem malou před chvilkou koupala a vážila, než jsem ji podala mámě, ale ráda jsem se šla znovu pokochat. Vzala jsem ji do náruče a trochu jsem zaváhala. Holčička mi připadala těžší než před chvílí.

 "Ukaž, máš tolik mleziva?" zeptala jsem se. Ten tvůj dravec se musel pořádně napít."

 "Něco mám, a hlavně hroznou žízeň! Nemáš mrkvovou šťávu? Nebo aspoň tomatovou?" hlásila se Fanynka.

 "Počkej, počkej, hned ti něco najdu," chlácholila jsem ji, prohlížejíc si mimoděk miminko.

 Nezdálo se mi to. Holčičce viditelně povyrostly vlásky. A když jsem se zadívala pozorněji, zdálo se mi, že má větší hlavičku. A delší nožičky i ručičky. Hmátla jsem jí do pusinky. Nahmatala jsem ztvrdlé dásně. Při bližším ohledání jsem zjistila bílá vzdutá místa. Tomu novorozeněti snad už porostou zuby!

 "Co zíráš? Co se děje? Necháš mě umřít žízní? Dej mi ji!" připomněla se Fanynka.

 "Jo, jo. Počkej chvilku, zvážím ji."

 Váha ukázala o půl kilogramu víc než těsně po porodu. Nemohla jsem se splést?

 "Kolik jsem říkala, že váží?" zeptala jsem se Fanynky.

 "3.50, pochvalovala sis, že je moc pěkná na to, že termín byl až za tři neděle. Co má být?" zneklidněla Fanynka. "Je něco v nepořádku? Je nemocná?"

 "Ne, ne, ne! Je pěkná, počkej ještě, změřím ji."

 Měřila o pět centimetrů víc. Sedmapadesticentimetrové novorozeně, to je téměř nesmysl.

 "Koukni, Fanynko, zdá se mi, že tvoje holčička za dvě hodiny po porodu strašně moc vyspěla a vyrostla. Jdu pro tu šťávu," řekla jsem nakonec tónem, který měl ukázat, že se neděje nic tak moc neobvyklého.

 Vtom se ozvalo zaklepání a vstoupil můj muž. "Smím se také podívat, dámy? Už jste ji vykoupaly a napojily?" staral se, zda jsme něco nezanedbaly.

 "No pane jo, to je obr!" podivil se. Vypadá jak tříměsíční mimino."

 Můj manžel mi asistoval při několika porodech a věděl velmi dobře, jak vypadá novorozeňátko. Mimo to byl zdejším kazatelem a i k maminkám, které rodily v nemocnici, byl brzy přizván, aby jejich ratolesti požehnal. Také teď se profesionálně zeptal, jak se bude holčička jmenovat.

 "Michaela, můj muž chce Michaelku," odpověděla Fanynka jako ve snách.

 Hleděla vytřeštěně na dítě. Nyní už to bylo mimo veškerou pochybnost. Dítě se nám měnilo přímo před očima.

 "Jdu pro tu šťávu," řekla jsem už po několikáté mechanicky.

 Ve sklepě jsem začala plnit košík vším potřebným. Z víru divokých myšlenek mě vytrhlo, když mi zavrzal mezi zuby písek. Chroustala jsem neumytou mrkev vytaženou z krechtu.

 Dítě se opět napilo a usnulo. Nebylo do čeho jej obléci, a tak jsme je zavinuli do plenek a přikryli. Všichni jsme byli strašlivě unaveni, ale na spaní nikdo z nás neměl ani pomyšlení.

 Přesunuli jsme se do kuchyně, kde jsem chystala snídani. Fanynka dojedla už druhou mrkev a objevila zavařené kapie. Otevřela je a když kousla do první, úplně zavrněla:

 "No, to je dobrota. To se snad ani nedá vylíčit. V životě jsem nejedla něco tak dobrého. Jak to děláš?"

 "Dám ti recept," přikývla jsem a dál jsem pokračovala v uvažování nahlas. "Michaelka je zdravá. Zdravá jak tuřín. Nic jí nechybí."

 "Pravda, spíš přebývá," podotkl můj manžel suše.

 "Jak je to možné? Co se stalo? Proč?" tázala se Fanynka znovu a znovu. Vyjadřovala tím, co jsme si mysleli všichni.

 "To asi teď nezjistíme, na to asi nikdo z nás neodpoví. Musíme přemýšlet, co bude dál, co budeme dělat," vracel nás do reality můj muž.

 Fanynka si nakonec přece jen odešla lehnout ke svému dítěti. Kupodivu se nikterak nezměnilo. My jsme seděli u stolu, popíjeli jsme kávu a vymýšleli a zavrhovali jeden plán za druhým.

 Když jsme to shrnuli, došli jsme k dříve již řečenému: děje se něco velmi neobvyklého, nevíme, jak to bude pokračovat a nejsme si jisti, zda nás to nějak neohrozí. Báli jsme se o to dítě, které jsme přivedli na svět, o Fanynku i o sebe. Dohodli jsme se, že nejjednodušší bude počkat, jak se situace, totiž Michaelka bude vyvíjet dál. Zatím vše utajíme. To bude též velmi jednoduché, protože nyní jsme zapadaní sněhem a stejně nikam nemůžeme. Fanynka tu má být čtrnáct dní, máme tedy čas se zařídit podle okolností, vlastně podle Michaelky.

 Hloupé je, že mám za deset dní odletět na Filipíny. Už rok je plánovaná tato misijní cesta, o které jsem snila od těch dob, co nás navštívili před dvaceti lety naši švýcarští přátelé Korálovi. Pracovali ve filipínských horách a součástí jejich misie bylo i vyučování intenzivnímu zemědělství. Tehdy jsem jim tlumočila, hltala jsem každé jejich slovo a potom jsem o nich napsala dlouhatánskou reportáž do tisku. Teď jsem tedy měla na půl roku odletět a pomáhat manželům Korálovým v práci.

 "Odletíš a možná bude dobré, když vezmeš Fanynku s Michaelkou s sebou," uvažoval můj muž. "Tady by se na ně vrhli doktoři a nedali by jim pokoj. Ale nevím, co na to řekne Karel."

 "No jo, Karel, co na to řekne Karel? vzpomněla jsem na si na Fanynčina manžela a novopečeného otce. "Má přijet pozítří."

 "Teď se sem nedostane, bude trvat týden, než bude cesta sjízdná, a to tak ještě sněžným skútrem. Budeš ráda, když stihneš letadlo."

 "To se mnou tedy Fanynka nemůže, nemá vyřízené doklady," uvažovala jsem nahlas.

 "Pravda. Ani Michaelka s tebou nemůže, vždyť nemá ani rodný list," připomněl můj muž. "Obě zůstanou tady. Nikdo se tu nebude divit, že je u nás nějaká maminka s dítětem, Karel sem může jezdit za nimi. Později se rozhodneme, co dál."

 Dítě rostlo a vyvíjelo se vždy, když se napilo mámina mléka. Viděli jsme něco takového jako zrychlený film o vývinu rostlin. Třetí den Michaelka chodila i žvatlala, narostly jí zuby. Začala chtít také mrkvičku i tomatovou šťávu. Fanynka byla hodně vyvedená z míry, bylo vidět, že s něčím podobným nepočítala. Ostatně kdo by počítal. Koho by napadlo, že jeho dítě se bude vyvíjet tak, že ve třech dnech bude jako jiné v roce. Velmi se mu věnovala, bylo vidět, že je profesí učitelka v mateřské školce.

 Když jsem odjížděla do hlavního města na letiště, vyptávala se Michaelka na tisíce věcí. Opravdu bystré dítě. Radost pohledět. Radost? To ještě uvidíme.

II.

 Na Filipínách jsem se hned druhý den zapojila do práce. Jazyk mi činil trochu potíže, ale přátelé Korálovi už byli zvyklí na mou němčinu a domorodci byli neuvěřitelně vnímaví. Rozuměli snad i mé rodné řeči. Na události u nás doma jsem nemohla zapomenout tím spíše, že kolem mne byly celé plantáže mrkve.

 Zvláště jsem se spřátelila s jedním mladíkem Filipíncem, který studoval na vysoké škole přírodní vědy a zde byl na prázdninové výpomoci. Nechci zde uvádět jeho jméno, aby se nedostal do potíží. Říkejme mu třeba Filip.

 Filip byl nesmírně inteligentní, hovor s ním byl opravdovým potěšením. O polednách, kdy všichni ostatní dřímali na svých ložích, sedávali jsme ve stínu stromu u jezírka a debatovali jsme o všem možném. Filip byl křesťan, takže jsme často hovořili o svých zkušenostech v životě s Bohem. Filipa jsem si jako bratra v Kristu velmi zamilovala, protože byl skromný a hloubavý. Velice ho bolelo, že tolik lidí podléhá vlivu drog, trápil se zejména pro své vrstevníky.

 "Chybí jim smysl života a já bych jim chtěl ukázat na Ježíše. Modlím se za tuto službu a doufám, že je Ježíš uzdraví," shrnul hned v počátku své tužby Filip. "Nejhorší je, že spousta těch drog se pěstuje tady u nás."

 "Ano, lepší je mrkev," pousmála jsem se.

 Filip zvedl překvapeně hlavu, ale když viděl, že tím nemyslím nic zvláštního, pokrčoval v původním rozhovoru.

 V té době světem otřásala jedna zpráva o teroristických útocích za druhou. Vlny násilí následovaly po sobě v tak rychlém tempu, že dřív než člověk strávil zprávu o příšerném masakru v Londýně, už tu byla další o krveprolití v Rio de Janeiro. Mluvili jsme o těchto věcech celé hodiny.

 "Nevím, jak se postavit násilí. Ze všeho přemítání mi vyplývá, že pokud takový terorista nedostane důkladně na frak, nic ho nezastaví!" zoufal si Filip.

 "Ježíšovo »nastav druhou tvář« jako by neplatilo," řekla jsem zamyšleně. "Oni si vybírají právě ty bezbranné, kterým nezbývá než tvář nastavit, teroristé se vyhýbají riziku."

 "Ale přece musí být způsob, jak se jim postavit," vraštil čelo Filip.

 "Leda by to byl anděl s nadpřirozenými schopnostmi," namítla jsem.

 Filip se naklonil skoro až ke mně a zašeptal: "Takoví mezi námi existují."

 "Prosím?" zvedla jsem obočí.

 "Viděl jsem anděly. Dokázali věci, které obyčejný člověk nedokáže," šeptal opět a tvářil se smrtelně vážně.

 "Co dělali?" zeptala jsem se nahlas, abych zrušila tajemnou atmosféru, jež tu houstla.

 "Zničili během hodiny konopný lán," sotva hýbal rty Filip, abych slyšela jen já.

 "Kolik jich bylo?"

 "Dva. Vůbec spolu nemluvili, a přece byli sehraní jak hodinky. Myslím, že se domlouvali jen myšlenkami."

 "Andělé a telepathie? To snad ne!" řekla jsem rezolutně a byla jsem ráda, že přišel Kurt Koral.

 "Někdo neznámý sklidil v noci půlku naší úrody mrkve," sdělil nám.

 "Co to říkáte?" vyskočil Filip rovnýma nohama.

 "Neděste se, mladý muži. Ušetřili nám práci dokonce i s úpravou půdy. Zůstaly nám jen přepravky s natí. Nemusíme shánět kupce pro naše přebytky. Zaplatili zlatem," říkal nám Kurt ohromující věci, jako by se to tu stávalo obden.

 "To snad není možné, to je neuvěřitelné..." vykřikoval Filip.

 "No no no, mladý bratře, jsme široko daleko jediná farma, která pěstuje takové množství mrkve. Filipínci mají zájem spíše o jiné produkty. Nebýt toho, že nás profesor požádal, abychom mu tuhle naši zeleninu pěstovali ve velkém, že nás za to bude podporovat, zůstala by mrkev pro všechny Filipínce velmi exotickou zeleninou."

 Večer jsem se dlouho převalovala na posteli. Pořád ještě jsem neměla žádnou zprávu z domova, nevěděla jsem, co se tam děje a mohla jsem se jenom domýšlet, jak Michaelka zatím vyrostla. Kolik jí teď asi je? Pět, deset? Vývoj se určitě časem zpomalí. Co jí říkal Karel? Jak to Karel s Fanynkou vyřeší s dokumenty? Co když bude i rychle stárnout?

 Najednou vedle mne stála překrásná holčička s velkýma černýma očima a tmavými kučeravými vlasy. Kolem ní světélkovala jakási záře, jakoby odraz nějakého bílého světla. "Díky, žes mne zavolala. Máme se dobře, maminka s tatínkem jsou moc šťastni, že mne mají. Strýček mě denně vyučuje, už umím i číst. Půjčuje mi vaše knihy."

 "Co, cože? Kde ses tu vzala, kdo jsi?" zírala jsem na děvčátko jako na přízrak a štípala jsem se do ruky, abych zjistila, zda nespím a nezdá se mi to.

 "Jsem Michaelka a mám tě moc ráda..." Poslední slova byla slyšet jakoby zdálky. Holčička se rozplynula jako obláček.

 Vyskočila jsem z postele, hodila na sebe župan a utíkala jsem k Filipovi.

 "Vstávejte, pojďte ke mně, nebo radši ne, někam, kde nás nikdo neuslyší," šeptala jsem tentokrát já sotva slyšitelně rozespalému Filipovi do ucha.

 "Co? Jo. Jo aháá. Tak jo, pojďte do laboratoře, profesor mi dal klíče, tam nikdo nesmí," mumlal oblékaje se do trička a kraťasů.

 Když jsme usedli mezi pulty a přístroje, podíval se na mne Filip a řekl: "Co se stalo, vypadáte, jako kdybyste spatřila přízrak?"

 Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale Filip mě ujistil: "Nebojte se, tady o nás nikdo nemůže vědět, vždyť jsme spoustu stop pod zemí."

 Konečně jsem se odhodlala a všechno jsem mu vylíčila. Ať si o mně třeba myslí, že jsem blázen. Nic jsem nevynechala, i o té mrkvi, kterou Fanynka i Michaelka jedly ve velkém, jsem mu pověděla. Ostatně zde na takových plantážích mrkve nešlo na mrkev zapomenout.

 Filip byl čím dál vzrušenější a jeho oči čím dál víc hořely. Občas pokýval hlavou, sem tam mě chytil za ruku, párkrát mi ji dokonce silně stiskl. Konečně jsem domluvila a spustila jsem je bezradně do klína.

 "Víte, co tu dělá profesor?" zeptal se mne poté Filip chvějícím se hlasem.

 "Zkoumá mrkev, ne?" odpověděla jsem.

 "To ano. Ale víte proč?" položil mi provokativní otázku.

 "No, proč. Proč asi? Asi protože chce zjistit nějaké její vlastnosti a... A třeba účinky na lidský organismus. To se přeci dělá běžně," opáčila jsem.

 "Ano, přesně to dělá," pravil Filip významně.

 "A co s tím?" nechápala jsem.

 "Tak dobře, povím vám to. Nejsem vázán mlčením, protože profesor neví, co jsem zjistil, a myslí si, že mu tady dělám jen dílčí pokusy. Ale já jsem se dostal i k němu do počítače, měl tam heslo »mrkev«, a zjistil jsem, oč jde. Vám to říct musím, myslím, že vás sem poslal sám Bůh, abyste se dozvěděla pravdu. Ale nevím, co s tím pak budeme dělat," zakončil pokrčením ramen.

 "Hrome," bouchla jsem do pultu jak starý námořník někde v krčmě, "nezdržujte to, a řekněte, co víte!"

 "Profesor je genetik. Betakaroten je katalyzátor. A profesor pochopil, k čemu je dobrý."

 Hleděla jsem na Filipa jako hlupák. Čelist mi poklesla, čelo se svraštilo a když jsem se uslyšela, jak skřípu zuby samým úsilím pochopit souvislost s naším tajemstvím, nevydržela jsem to a vybuchla jsem: "No co, co tak neobyčejného jste mi pověděl? Vždyť v biochemii a fyziologii jsme se učili, že betakaroten je provitamin a je důležitý pro vidění a tvorbu kůže jako katalyzátor. Krmila jsem své děti mrkvičkou, aby byly zdravé! A co s tím?"

 "Profesor přišel na to, že betakaroten může uvést do chodu jeden gen," řekl Filip stručně.

 "Hele neštvěte mě. Na mě jste příliš stručný. Vysvětlete mi to!" vztekala jsem se.

 "Jo. Tak jo. Tak já vám to tedy vysvětlím," jako by se znovu rozhodl Filip. "Někteří lidé mají velmi zvláštní gen, který způsobuje, že mohou mít úžasné schopnosti."

 "Jaké schopnosti," zeptala jsem se tentokrát suše.

 "Takové jako my, ale jaksi zesílené."

 "Jak zesílené, co tím myslíte?" rozčílila jsem se zase.

 "Když mě necháte chvilku mluvit, dostanu se k tomu," zvedl vyčítavě oči a já jsem jen němě přikývla. "Slyší, ale líp, tisícinásobně líp. Vidí, ale vidí jako roentgen a mikroskop, a dalekohled a i v noci. Nejenže chodí, ale i létají, jenomže jejich křídla nikdy nikdo neviděl. Proto se na obrazech tak liší. Čtou někdy i myšlenky a domlouvají se beze slov."

 "Už zase," chtělo se mi namítnout, ale raději jsem to spolkla.

 "Nějakým záhadným způsobem se přesunují v prostoru a v čase. Mají nesmírnou sílu, dokážou chytat i kulky v letu."

 "Kde jsou ti vaši supermani, kdyby takoví existovali, dokázali by zatočit s teroristy celého světa," neodpustila jsem si jedovatost. Tohle už na mě byla příliš silná káva.

 "Je jich málo. Příliš málo. Víte, nejprve se musejí setkat muž a žena, kteří tento gen vůbec mají. Musí být u obou v takovém postavení, aby vznikl potomek s oběma dominantními znaky, ale to není vše. K tomu, aby se gen projevil, je nutné, aby rodiče měli přímo přebytky betakarotenu jako katalyzátoru. Teprve pak se může narodit někdo takový, jako je vaše Michaelka. Její schopnosti se projeví jen tehdy, bude-li mít dost mrkve, tedy betakarotenu. A takové podmínky hned tak někdo nesplní. Ale určitě už nějací takoví jedinci v historii byli, možná třeba Leonardo da Vinci."

 Zírala jsem na něj bez pohnutí. Ano, tohle do sebe zapadá. Tak tedy Karel a Fanynka, úplně normální lidé, mají nějaký gen, který se v Michaelce spojil, a protože Karel má rád mrkev a Fanynka se po ní v těhotenství mohla utlouct, gen se aktivoval. Proto tak rychle rostla a kdoví, co všechno se v ní vyvíjí.

 Tak dobrá teď to vím. Ale co s tím budu dělat? Pochopila jsem Filipa, který mě na to upozornil hned na počátku.

III.

 Domluvili jsme se s Filipem, že profesorovi řekneme, co víme. Usoudili jsme, že zkoumá tyto skutečnosti, aby lidem jako je Michaela, pomohl. Měli jsme nejasný dojem, že by nám mohl také být nějak prospěšný. Nabývali jsme čím dál většího přesvědčení, že tito lidé musí být i někde tady. Kdo by jinak sklízel tak neobvyklým způsobem mrkev?

 Když nás profesor vyslechl, nezdál se pranic překvapen. Položil nám několik doplňujících otázek a nakonec se otočil k Filipovi: "Bratře, věděl jsem, že tu pátráš, ale protože jsem věděl, že motivy tvého srdce jsou čisté, nebránil jsem ti."

 "Jaké plány máte s těmito lidmi? Nebo jsou to andělé?" ptala jsem se.

 "Jsou to lidé, nikoliv andělé. Mají jen zvláštní gen, který potřebuje betakaroten. Jsou to lidé, třebaže mají téměř nadlidské schopnosti, a nejsou to andělé, protože jejich schopnosti nemění jejich srdce. Jejich charaktery jsou různé, a tak mohou své úžasné vlohy využít jak pro dobro, tak pro zlo."

 "Chcete říct, že..." Filip se až zajíkl, "že i když umí všechny ty zázračné věci, mohou mít špatné úmysly? Vždyť takový superman může napáchat strašně moc zla, vždyť to je hrozně nebezpečné!"

 "Ano, to je příšerné!" přidala jsem se.

 "Ne, je to jen další rozměr boje dobra se zlem. Ale Bůh je v každém případě vítěz."

 "Takže ďábel má i takto vybavené pomocníky?" ujišťovala jsem se, jako kdybych nemohla uvěřit.

 "Má, ale to nijak nesnižuje jeho zuřivost," řekl profesor.

 "Proč vlastně je ďábel tak zuřivý?" otázal se Filip. O takových věcech se bavil nesmírně rád.

 "Protože má strach."

 "Strach?" zeptala jsem se překvapeně. To mě nikdy nenapadlo. "Má přece velikou moc, proč má strach?"

 "Cítí se ohrožen. Má moc, ale není všemohoucí. A hlavně nemá moc tvořit. Jenom Bůh je Stvořitel. Satanovy zdroje jsou omezené, proto loupí a uchvacuje, bojí se, že zůstane s holýma rukama."

 "Satan neumí tvořit," opakoval Filip pomalu. "Umí jen napodobovat. Ale to znamená, že dualismus není. Dobro a zlo nemohou být rovnocenné."

 "Dobře uvažuješ, bratře."

 "Co budeme dělat?" vrátila jsem se ke stěžejní otázce. Cítila jsem totiž, že máme v této záležitosti nějaký úkol. Nemohlo přece být náhodou, že se u nás narodila Michaelka, ani to, že jsem letěla tisíce kilometrů, abych se potkala s profesorem, který ví o tomhle víc, než kdokoliv jiný na světě. Jenom jsem nevěděla, jaká úloha to je."

 "Nevím, snažil jsem se porozumět biologickým příčinám tohoto zvláštního jevu, ale jen Bůh ví, co mám udělat se svým věděním," zakončil profesor svou řeč.

 Ještě mnohokrát jsme se sešli s profesorem a Filip i já jsme se dohadovali, kde blízko nás jsou tajemní lidé s úžasnými schopnostmi. Sama pro sebe jsem jim říkala lidé-beta.

 Jednoho večera už jsem se chystala ulehnout, když se opět zjevila Michaela v mém pokoji. Vypadala o něco starší než minule, ale ne o mnoho. Vývoj se zřejmě zpomalil.

 "Strýček se má dobře, třebaže se mu po tobě moc stýská. Pořád nad něčím lamentuje, že nic není tak jako od tebe. Vytrvale mne učí. Tatínek s maminkou si lámou hlavu, co se mnou. Pro svět neexistuji, protože nemám rodný list. Ještěže se lékařka, která maminku ošetřovala v těhotenství, spokojila se sdělením, že jsem se v pořádku narodila na samotě v horách. Prosím, můžeš nám v tom pomoci?"

 To byl velmi těžký úkol. Vůbec jsem se v těchto záležitostech nevyznala. Ale profesor měl přátele, kteří dokázali i tuto tak obtížnou věc vyřešit. Ve spojitosti s tím však museli Fanynka i s Michaelou přiletět za mnou na Filipíny. Tak měl také profesor možnost zkoumat ji a její reakce a schopnosti. Byly opravdu obdivuhodné.

 Vysvětlili jsme jí, proč je tak jiná. Chápala vše velice snadno. Nedivila se ničemu. Jednou však překvapila Michaela otázkou nás: "Bůh mě obdaroval neobyčejnými schopnostmi, jistě to není jen tak. Proč? Co s nimi mám udělat?"

 "Bůh tě obdařil a také tě jistě povolá. Tehdy a takovým způsobem, jakým budeš moci sloužit co nejvíc.

 Nedlouho po tomto rozhovoru přivedla Michaela do profesorovy laboratoře několik lidí.

 "Strýčku, tito lidé mě našli, protože prý jsou stejní jako já. Hledali jsme ještě další, ale někteří se nám zdáli zlí. Nakonec jsme se jim raději ztratili."

 "Ano, moje malá," pohladil ji profesor po hlavě. Potom se obrátil k lidem-beta. "Přátelé, vítám vás."

 Náš rozhovor trval celou noc. Lidí-beta bylo na celém světě jen několik. Pocházeli z různých koutů, ale dva se už delší čas zdržovali tady na Filipínách. Nyní zde stáli tři a malá Michaela. Přišli nám říci, že se chystají postavit se na odpor zbývajícím lidem-beta, kteří chtějí uchvátit světovládu. Nehodlají však použít násilí. Nikdo z nás nepochopil, jaké prostředky hodlají použít. Mluvili o jakési "vatě", kterou jeden z nich vymyslel a vyvinul. Do ní zabřednou zbraně protivníků a oni jich nebudou moci použít. Potom se obrátili na nás:

 "Odveďte Michaelu zpět do vašich hor. Věnujte se jí, jak nejlépe dovedete. Jestliže my zahyneme, ona zůstane. Fanynko, měli byste mít co nejvíce dětí. Je však možné, že už žádné nebude jako Michaela."

 "Je to tak?" obrátila se Fanynka na profesora, který jen přikývl.

 "Váš úkol je pomoci žít Michaele, ona musí žít."

 Potom už dostaly události rychlý spád. Lidé-beta se vydali do Izraele, protože tam se chystala veliká teroristická akce. Nevěděli jsme nic, nebo velice málo o tom, jak lidé-beta získávali své informace, ani jak probíhal boj. Jen tím jsme si nyní byli jisti, že to, co vidíme v televizi, je jen vnější podoba čehosi velikého, co se právě děje.

 Konečně světem proběhla zpráva, že bylo zatčeno celé vedení teroristů na Středním Východě. Zahynula při tom jen hrstka lidí. Našli tu pohromadě tři mrtvé protiteroristické bojovníky a sedm teroristů. Podivné bylo, že na nikom z nich nebyly stopy násilí. Všichni však vypadali velice vyčerpaně. Jako by celé týdny hladověli a žíznili. Přitom v jejich zavazadlech bylo velké množství mrkve.

 Michaela nám sdělila, že zahynuli všichni lidé-beta. Ti, co útočili, i ti, kteří se vydali jako oběť. A tak nám zůstala jen Michaela, s níž budeme čekat na Boží povolání. Násilí dál bujelo, lidé ničili přírodu a jen málokdo nalézal pokoj. Vychladla láska mnohých.

 Ačkoliv jsme žili s Michaelou, jež vynikala nadlidským nadáním, čím dál víc jsme rozuměli tomu, že Bohu nejde o naši sílu a moc, o naše schopnosti. Vždyť poslal svého Syna, aby se postavil proti zlu nikoliv tím, co uměl, ale svou vlastní obětí. Pochopili jsme, že svět nezachrání žádný superman, nemá smysl doufaat v něco takového. Bohu jde o naši proměnu, o naše srdce. Na tom záleží, ne na tom, co dokážeme, jak jsme úspěšní. Protože ani člověk nadaný přepodivnými schopnostmi nezmůže nic bez Boží pomoci. A naopak mnozí neschopní mnohé zmohou, když je Bůh povolá a zmocní.

 A jedna zpráva nakonec: Vyšlechtili jsme nejsladší a nejkřehčí mrkev, vydrží i pod sněhem.