Přání k narozeninám

Pomalu se blížil čas kdy Večerníček povykládá malým dětem pohádku na dobrou noc. On šel jednou za čas zkontrolovat svojí e-mailovou schránku, zda si na něj kromě spamu a reklam nevzpomněl ještě někdo. Přes zatažené žaluzie pronikaly do místnosti tenounké paprsky světla. Stránka se líně načítala -  nevýhody vytáčeného připojení. Nervózně okusoval vršek tužky a čekal. Konečně modem stáhnul poslední kilobajty dat. „Máte jeden nový e-mail“ hlásila úvodní stránka. „Co to?Že by si už konečně dali pokoj a přestali posílat e-maily typu – kupte si naši vynikající pánvičku, Vaše omelety se už nikdy nepřichytí, nebo otevři tuto zprávu a zaviruji ti celý počítač atd.“ Klikl na „Další“. Opět nekonečné čekání než se modem rozhoupe, načež stáhne další data. Jenže jako předmět zprávy nebylo reklamní heslo, ale –Všechno nejlepší k Tvým narozeninám-.

Místností se ozval dřevěný zvuk. To mu jen vypadla tužka. Po tváři mu přeběhl nervózní usměv, vždyť nemá narozeniny, tak co to má znamenat.

Zabubnoval prsty na desku stolu. Hlavou mu vířily myšlenky a pochybnosti. „Třeba je to chyba Metrixu, nebo jak se vlastně tento svět jmenuje.“, problesklo mu hlavou. Uchopil myš. Kostky jsou vrženy. Kliknutí na chvíli vymazalo hrobové ticho v místnosti.

Celá zpráva byla tvořena jednou větou: Všechno nejlepší k Tvým narozeninám Libore, v příloze máš přáníčko :-) Pavla. „To se dá určitě nějak logicky zdůvodnit,“ řekl si pro

sebe,„na světě je spousta lidí se jménem Libor nebo Pavla.

„Klik“ Počítač roztočil disky na plné obrátky. Modem se probral ze své chvilkové letargie. Na obrazovce se objevilo další okno, ve kterém se začalo pomalu zobrazovat přáníčko. Stejně je to nějaká blbost, protože on nemá v nejbližší době narozeniny, nebo nechce mít. Minulost je k ničemu, už je to bezmála přes 18 měsíců a stále to bolí. Ta rána se nikdy nezahojí. Zatímco mu hlavou vířily všemožné myšlenky, vyhoupl se na obrazovce obrázek a pod ním bylo něco napsáno. Jeho oči pomalu četli slovo od slova. Až si to přečetl podruhé, zavřel oči. A doufal. Doufal, že až se znovu podívá na monitor nebude tam žádné přáníčko ani e-mail. Najednou všechny stíny v pokoji začaly houstnout načež se stávaly tmavšími a tmavšími. S nadějí otevřel oči. Bohužel, nic se nezměnilo, stále se na něj z obrazovky šklebilo přáníčko.

Koutky jeho úst sebou začaly nervózně škubat dokud se nestáhly do úšklebku. Uvedl kurzor do pohybu a nasměroval jej nad „SMAZAT“. Pozvedl ukazováček, aby jedním pohybem odstranil nežádoucí poštu.

Stíny dosáhly své maximální hustoty a začaly se pomalu rozlévat o místnosti. Světlo muselo ustoupit Stínu. Jeho barva vlasů se změnila ze světlé na černou. Také oči se změnily. Zornice se zvolna rozšířila, ale nezastavila se o hranici duhovky. Naopak pohltila ji. Vypadalo to jako, kdyby se ze zornice začala vylévat černá barva co pohltila celou viditelnou část oka. Nebylo vidět ani trochu bělma, jen odlesk od černých očí. Rysy jeho obličeje se staly mnohem výraznější a přibylo několik vrásek. Na levé straně hrudníku se nejprve objevila jizva ze které začala téci krev. Tak jako by běžel proces hojení pozpátku. Pak se utvořil na kůži strup. Strup hned odpadl a pod ním byla rána co nepřestane nikdy krvácet. Jedině až přijde smrt pro zbytky toho, čemu se říká srdce.

Poslední paprsek marně bojoval s temnotou naplňující místnost. Jediný důvod proč ještě vzdoroval byl váhající prst nad myší. Z jeho plic se vydral povzdech. Ukazováček se přestal chvět. Kliknutí zaniklo ve Stínech. ZPRÁVA BYLA SMAZÁNA blikalo na obrazovce. Vzdorující paprsek podlehl. Musel ustoupit. Už jenom záře monitoru osvětlovala jeho obličej. Nahmatal vypínač.

Monitor pomale chladnul. Už pro něj neexistuje vnější svět ve kterém neustále potkává lidi bez duše. Nebaví ho poslouchat šoupání jejich nohou. Pro něj je jenom jeho vnitřní svět. Sem nesmí nikdo z ostatních lidí. Občas někomu ukáže kousek této pustiny jeho duše.

EPILOG

Jak můžu mít důvěru v lidskou společnost, společnost zkazila ty, jež jsem měl rád, věřil jsem v ně a měl vůči nim úctu.