Idyla

IDYLA Když se řekne idyla, připadá nám to jako něco úžasného. Pro někoho to je třeba ležet na pláži a opalovat se, pro někoho zase sezení v útulné hospůdce s a s několika přáteli se bavit o věcech všedních i nevšedních, pro někoho zase ono sezení na lehátku u moře, pít koktejly z orosených sklenic a být obskakován několika krásnými dívkami v bikinách. Způsobů relaxace a idyl je spousta. Ale bohužel, u pracovně i jinak vytížených jedinců dosažitelná pouze na dovolené či jen v představách. Bohužel těchto lidí může být na světě, pokud počítáme že Země má nějakých těch šest miliard obyvatel, přinejmenším pět miliard pět set tisíc chudáků. Ale je tady také menšina oněch šílenců – pokud to mohu tak říci – ke které také patřím ( ale ti kdož mě poznali už ví, že já jsem šílenec i tak a nemusím proto vůbec nic dělat ), si představuje idylu trochu jinak. Tak například já si představuji idylu několika způsoby. První by se zdála být ještě asi nejnormálnější: sedět či ležet u dobré knihy, popíjet čaj ( jakýkoliv ), sem tam si zobnout nějakého toho pamlsku a být prostě „ v pohodě“ což já jsem téměř pořád. Druhá varianta je taková, jakou praktikuji právě teď a je také docela normální i pro zarputilého konzervatistu: Sedím u svého počítače, poslouchám dobrou hudbu v momentálním podání R.E.M, piji již výše zmiňovaný čaj – tentokrát černý jako bota – a buším do klávesnice svými dlouhými prsty tuto, jen z momentálního nápadu, esej na idylu. Jsem sám doma, proto můžu tvořit aniž by mě někdo rušil. A třetí a čtvrtá varianta je přímo jako stvořená pro mě a teď budu zarputilým konzervatistům připadat nenormální, totiž: Venku je krásně, všichni chtějí abych šel ven, protože je tam opravdu krásně, slunce svítí, ptáci zpívají a já sedím v jedné místnosti, mám zataženo, je tedy téměř dokonalá tma a mě osvětluje pouze monitor a pár zbloudilých paprsků slunce které se dostaly přes zatažené rolety. Procházím se svým hrdinou temnými kobkami, rozbíjím hlavy skřetů, démonů i jiných příšer svým palcátem či je elegantně usekávám svojí skvěle nabroušenou dvoubřitou obouruční sekerou. Potím se, nevnímám nic jiného než zvuky vycházející z reproduktorů a když se ozve cokoliv neočekávaného většinou se leknu nebo se jdu podívat z okna, jestli někoho nezajelo auto. Čtvrtá varianta je obdobná, ale já ji mohu praktikovat pouze přes sobotu, neděli, svátek či až po deváté hodině večerní všedního dne: Taktéž sedím u počítače, surfuji na stránkách internetu abych zas a znovu skončil na jedné adrese kde již mám velice dobré přátele a skvělé zázemí, totiž můj oblíbený chat Xchat. Vždy se sejdeme s mojí oblíbenou společností v místnosti U Gandalfa, kde se mluví, jak jinak, hlavně o fantasy, ale začalo se to měnit na velice dobrou zábavu podřízenou fantasy, protože pořádáme různé interaktivní pitky, hody a skvěle se přitom všichni bavíme a povídáme si o věcech, které jsou velice zajímavé nejen pro zarytého fantasistu jako jsem například já a spousta mých přátel. Sem tam přijde někdo s kým se pohádá veškerá společnost, aby se nakonec ukázalo že ten člověk „není zas tak špatnej“. Někdo by mohl namítat že nelze předčít osobní kontakt i já jsem toho názoru, ale když tyto lidi neznáte, jste ochotni říci v podstatě cokoliv, protože víte, že ten co je druhé straně vás také vůbec nezná a právě v tom je kouzlo interaktivního rozhovoru. V podstatě ten člověk, s kterým právě interaktivě pijete víno a jíte kremrole, může být vaše spolužačka, spolupracovník, nadřízený, a setkal jsem se s jedním člověkem který říkal, že se dozvěděl, že takto komunikoval se svým otcem který se podomně vydával za jakousi dívku. Vidíte jakou tato forma komunikace může mít zábavnou formu. Můžete stále namítat a mlít tu svou že nelze předčít to osobní setkání. Ano, jak jsem již řekl, souhlasím s vámi, ale bohužel – nebo bohudík – žijeme v digitálním světě. Ano, jsou to ty jedničky a nuly které nám dopřávají že v zimě máme v domě teplo, že se můžeme dívat na televizi či takto komunikovat se svými interaktivními přáteli. A já bych řekl že ona třetí a čtvrtá skupina lidí je nejšťastnější. Umí si totiž udělat idylu kdykoliv mají volnou chvíli, či když je vyhodí z práce. Ano, jsou to totiž tihle šílenci co si z toho vůbec nic nedělají že je opustila přítelkyně nebo že je vyhodili z práce. Zasednou k počítači a najdou si práci v těle nějakého simáka ze hry The Sims, nalogují si svůj obličej k tělu vrcholového hokejisty či jiného sportovce, utnou hlavu pár skřetům - stejně si to zasloužili, v podstatě to byla sebeobrana - zastřelí pár mutantů s obličejem jejich učitele či nadřízeného a jsou najednou v absolutní pohodě. Nebo jiní například šáhnou po tužce a cáru nějakého zmačkaného papíru a napíší povídku která třeba vyhraje nějakou tu soutěž. Z toho vyplívá že idyla je v podstatě všude kolem nás, jen si musíme zařídit, abychom se cítili opravdu dobře a je to v pohodě, nebo ne? P.S.: Omlouvám se všem které jsem nechtěně urazil a omlouvám se všem že tento odporný výtvor chorého mozku vůbec vzali do rukou a pokud patříte mezi těch pět miliard pět set tisíc, velmi se omlouvám že jsem Vás zabavil na těch pár minut které jste mohli skvěle využít k budování své kariéry. Promiňte. Autor je pacientem psychiatrické léčebny

---