Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePovídka - III, IV
Autor
Vitex
- III -
Ráno jsem zaspal do práce, naštěstí to vypadalo, že žádný zákazník ještě nepřišel. Za hodinu jsem prodal jednoho Vančuru, jednu knížku o letectví a dva dívčí romány. Pak jsem dal na dveře cedulku „Přijdu hned“ a šel jsem si zapálit na dvorek. Jednou mě tam nachytal šéf, když se přišel podívat, jak jdou obchody. Naštěstí se toho tenkrát docela dost prodalo, ještě než jsem si udělal tu rauchpauzu, takže mě ani moc neseřval. Ale jinak mi vyhrožuje vyhazovem skoro pořád. Jednou, když se za dva dny prodala asi jedna nebo dvě knížky, mě chtěl vyhodit, protože prý lidi odpuzuju svým flegmaticko-ignorantským ksichtem. Ale zatím práci mám a nemůžu si stěžovat – sedím na prdeli, mluvím jen zřídka a čtení mám nevyčerpatelné zásoby. Nemáme tu sice nijak ohromující výběr pro náročnější čtenáře, ale občas si někdo objedná třeba Kafku, Burroughse nebo něco jiného, co se dá číst mezi záplavou červených knihoven, encyklopedií, dětských knížek a tak dál. A až tady jsem v nudě směny začal objevovat takové klasiky jako Shakespeare, Servantes nebo Neruda.
Dnes přišel jeden chlápek, chodívá často. Mívá rozčepýřené vlasy a obnošené šaty, většinou špinavé. Asi ho nechtějí pustit do knihovny nebo nemá na poplatek, tak chodí sem. Asi sem chodí i když je tu jiný prodavač a asi ho vždycky vyhodí, ale mě je docela jedno, co tu dělá - možná ho mám svým způsobem docela rád. Vždycky přijde a dělá jakoby nic, naoko se chvíli dívá po knížkách a pak jde ke stejnému regálu, u kterého byl posledně, ke stejné knížce a rádoby nenápadně čte. Dokáže stát a číst třeba i dvě hodiny. Nejsem škodolibý – no, možná jsem, to je jedno – ale nejvíc mě pobaví, když mu rozečtenou knihu někdo koupí. Hodinu pak prohledává regál a potom smutně bloumá po knihkupectví s výrazem ukřivděného děcka. Někdy mu knihy naschvál schovávám a když se dost pobavím, vrátím mu ji zpátky do regálu. Čte knihy, za které bych se já nestyděl, ale ještě delší dobu než jakou dokáže prostát a pročíst v oddělení prózy, dokáže strávit prohlížením obrázkových knih v sekci erotiky a sexu. Vždycky se červená a jak se snaží být nenápadný, vypadá ještě trapněji.
Šéf dnes přišel na kontrolu asi hodinu před zavíračkou, takže jsem si byl jistý, že se už nevrátí. Jak odešel, vyhodil jsem toho záhadného čtenáře a vypadl jsem. Najedl jsem se v čínském bistru a šel jsem spát. Spal jsem skoro až do setmění, pak jsem leštil své dvě sklenice na víno. Nechtělo se mi ještě jít ven, nudil jsem se. Napadlo mě, že bych si ho vyhonil a možná znovu usnul – ale uvědomil jsem si, že mám dnes ještě jít k Miladě. Tak jsem si pustil nebeského Simona a oškrabával jsem zaschlé komáry přilepené na stěnách. Pak jsem jenom tak ležel a myslel na Viktorii – určitě už má nějakého nového. Možná, že jsem trochu žárlil, ale spíš to byla jenom taková nostalgie
Milada pro mě měla překvapení – a bylo to opravdu překvapení, protože za prachy, co jsem ji dal, nekoupila revolver ale Beretu. „Co s tím mám, kurva, dělat, když to nemá bubínek ?“ řekl jsem jí – a ona na to, že nemám mluvit sprostě, že to Bůh slyší. Dala mi dva náboje, řekla, ať se jdu umýt a začala se modlit.
Když jsem se vrátil domů, bylo už skoro půl osmé – položil jsem pistoli na stůl a šel jsem do práce.
- IV -
Je sobota. Byl jsem v knihovně, ale nemohl jsem si nic vybrat. Cesty svobody byly zrovna půjčené a nic jiného mě nezajímalo. Už jsem asi svoji sortu literatury vyčerpal - asi začnu číst dívčí romány.
Chtěl jsem zajít k Vojtěchovi, ale nebil doma. Nebo spíš neotvíral – když sežene nějaké prachy, zavře se doma a otvírá jen svému dealerovi, který mu nosí rohlíky, pivo a pervitin.
Milada odjela pryč z města. Myslím, že říkala něco o tom, že někoho má, ale nevím to jistě – když na mě mluví, většinou ji neposlouchám.
Koupil jsem si tři lahváče, sedl jsem si na lavičku u kostela sv. Heleny, kouřil jsem a pozoroval lidi. Myslím, že jsem zahlédl spasitele, ale nevím, jestli to byl opravdu on. Když už mi konečně přeskočilo, koupil jsem si v pekárně housku a krmil jsem holuby. Pak jsem šel domů a zkoušel spát, ale nešlo to. Strefoval jsem se do flašky od vína malými kuličkami z papíru od slaniny – až do večera.
Večer jsem šel na procházku, pořád jsem se rozhlížel a otáčel, jako bych chtěl potkat Viktorii. Ještě pořád na ni občas myslím, zvlášť když se opravdu hodně nudím a začne mi být smutno. U Netopýra bylo zavřeno. Dokouřil jsem krabičku u železničního mostu, hleděl jsem dlouho do temné, pomalu se valící masy vody a cítil jsem, že mě už přestává bavit i noc. Koupil jsem si na benzínce novou krabičku. Doma jsem si pak hrál s tou mojí pistolí – střílel jsem s ní jen tak, bez nábojů, do stěny, pak jsem ji zkoušel nabít. Potom jsem si lehl, natáhl ji, odjistil a přiložil jsem si ji k hlavě s myšlenkou, že když nemá bubínek a nemůžu si zatočit, mohl bych aspoň ve spánku zmáčknout kohoutek – to stačí. Ale byl jsem z toho tak vzrušený, že jsem až do rána nemohl usnout. Pak jsem šel do práce.
2 názory
Omlouvam se za kritiku k vykopavce, ale jen proste necham stopu, nez zkusim další cyklus - tahle sada je na me asi moc civilni. Nebo trva dlouho, nez se "rozjede " - ctyrku uz nedocitam a zkusim jinou.