Povídka - IX, X

- IX -

Pršelo. Obchod byl celí den prázdný, ani záhadný čtenář tam nebyl. Skoro pořád jsem kouřil na dvorku pod okapem. Až půl hodiny před zavíračkou přišel spasitel – ten, co jsem ho tehdy viděl na náměstí zastavovat chodce a nabízet jim spásu. Chvíli jen tak chodil od regálu k regálu – bylo mi jasné, že se přišel jenom schovat před deštěm. Pak ale přišel ke mně a jen tak prohodil : „Tak co ?“ Nechápal jsem. „Co jako ?“ Chvíli se mi díval na ruce, pak do očí a potom zase odešel.

Večer byl můj „pocit“ silnější než kdykoliv před tím, nemohl jsem to už vydržet. Napadla mě jediná možnost – hodit si korunou. Ale pak mě odradilo to, že pravděpodobnost úspěchu - nebo chcete-li neúspěchu - je celých padesát procent. Tak jsem si vzal šest sirek, jednu zlomil, zamíchal a zakryl papírem tak, abych nevěděl, která je ta zlomená. Ale než jsem vůbec začal tahat, přestal jsem věřit, že bych to opravdu udělal, kdybych vytáhl tu zlomenou. Potřeboval jsem revolver s bubínkem nebo něco jiného, co se nedá ovlivnit. Už mi začínalo fakt hrabat. Nakonec jsem vzal starou žiletku a podřezal jsem si žíly na levé ruce. Strčil jsem ruku do teplé vody v umyvadle a čekal, až se mi začne točit hlava. Pak jsem ji vytáhl a rychle obvázal. To stačilo – byl jsem spokojený. Sice jsem skoro ani na chvíli nebyl opravdu v ohrožení, ale „pocit“ mě přešel. Lehl jsem si a hned usnul. V noci jsem se vzbudil a zjistil jsem, že pořád krvácím. Obvázal jsem si to ještě jednou vrstvou a šel jsem do budky zavolat šéfovi, že zítra nejdu do práce – nebyl moc nadšený, už proto, že mohlo být tak kolem druhé hodiny.

Nakonec jsem se nad ránem konečně rozhodl, že se to musí zašít a šel jsem pomalu do nemocnice. Došel jsem tam asi v půl sedmé. Bylo tam prázdno, musel jsem vzbudit pár sestřiček, které usnuli v sesterně. Pak mi to nějaký doktor konečně zašil. Chtěli mě poslat na psychiatrii, ale nějak jsem se z toho vykecal – dali mi jenom pozvánku.

- X -

Byla tady Milada – dělala mi něco s tou rukou, převázala to nebo co. Pak mě krmila čokoládou, že prý je to dobrý na krev. Vlastně nevím, jak se o tom mohla dozvědět. Asi jsem jí volal z nemocnice – moc si toho nepamatuju. Dal jsem jí Janino číslo a řekl, ať jí zavolá, jestli za mnou nechce přijít. Pak Milada odešla, nechala mi tu pár lahváčů a tu čokoládu.

Potom jsem pořád jenom ležel a poslouchal Simona a Garfunkela, dokud mi oba nelezli krkem. Znovu jsem si přečetl Kroniku ohlášené smrti, kterou si tu jednou zapomněla Viktorie. Nudil jsem se, ale bylo mi docela dobře – měl jsem „dobrý pocit“.

Odpoledne přišla Jana, ptala se mě, kdo je to ta, co jí volala. Řekl jsem jí pravdu – že je to v podstatě schizofrenička a moje nepravidelná milenka. Byla nejprve trochu mimo, ale pak ji chtěla poznat - slíbil jsem jí, že je představím. Ukázal jsem pak Janě ruku, neuvědomil jsem si, že o tom ještě neví – byla trochu překvapená. Povídali jsme si o tom a taky o různých jiných věcech, nabídl jsem jí čokoládu a pivo. Pak se mě zeptala, jestli by mi nemohla třeba s něčím pomoct nebo tak něco. Řekl jsem jí, ať si lehne ke mně, že to by mi možná trochu pomohlo. Tak jsme si chvíli povídali v posteli, pak jsme se začali líbat. Měla krátkou sukni – o to to bylo jednodušší – vyhrnul jsem jí ji a pomalu sundal kalhotky. Měl jsem naštěstí v těle ještě dost krve na to, aby se mi postavil.

Je už večer, Jana odešla – ještě mi pustila nebeského Simona, abych nemusel ani vstávat z postele, ale stejně jsem se pak šel vychcat. Spíš mi mohla skočit pro cigára – kouřím teď poslední. Užívám si tu chvíli. Akorát doufám, že Jana nebude těhotná. Možná, že minule nechtěla, protože měla krámy – takže by to mohlo být ještě v pohodě.