Povídka - XI, XII

- XI -

Dnes ráno jsem v práci potkal jednoho svého starého kamaráda ze střední, jmenuje se Ivan – koupil si Zločin a trast, takže záhadný čtenář bude asi trochu nasraný. Ivan byl odjakživa zajímavý člověk. Na škole byl první z nás paniců, který se vyspal s nějakou holkou a zrovna na školním výletě – bylo to tenkrát trochu nečekané, protože si o něm všichni mysleli, že je buzerant. My  všichni ještě neodhalení heterosexuálové jsme mu tenkrát záviděli a odpojovali jsme jim z chatky, ve které se zamkli, elektřinu a teplou vodu – ale myslím, že jim to moc nevadilo. Potom nám všem vyprávěl o tom, jak měla tvrdé bradavky a tak dál. Měl zvláštní humor, který jsem tehdy dokázal ocenit snad jenom já. Taky se u něho projevoval jakýsi laskavý a něžný nezájem, hlavně když jsme se s ním bavili o našich pokleslých puberťáckých tématech. Byl to vždycky tak troch ignorant a trochu filozof – ale spíš dekadentní filozof. Vždycky byl největší gentleman a zároveň největší prase z nás všech. Byl známý svými perverzními vtípky a měl vždycky dobrou náladu – teda ještě na škole. Když jsem ho někdy potkával, když jsme už byli oba na vysoké, byl většinou zasmušilý a jeho vtipy byly hlavně o komunistech. Četli jsme stejné autory nezávisle na sobě – Becketta, Kafku, Sartra, bratry Strugacké. Byl jedním z mála mých bývalých spolužáků, se kterými rozhovor neskončil po několika větách, protože jsme si už neměli co říct. Dneska jsme chvilku pokecali – v obchodě byla jenom nějaká babka, tak jsem počkal, až vypadne, vyvěsil jsem cedulku a šli jsme si zapálit. Mluvili jsme o literatuře, o ženách a jiných blbostech, jako vždycky. Ukazoval jsem mu jizvu. Říkal, že chce dělat příjmačky na druhou vysokou – na psychologii. Domluvili jsme se, že se za mnou někdy příští týden staví – strašně ho zajímalo, proč jsem to udělal, ale neřekl jsem mu to, najednou mi to připadalo trapné.

Sedím teď na zahrádce té restaurace naproti obchodu, kde pracuje Jana. Za chvíli bude končit. Půjdeme se někam projít – asi ke mně nebo k ní. Ale spíš asi ke mně, protože říkala, že bydlí se svojí matkou – a já nemám dnes zrovna chuť seznamovat se s ní.

Strašně se těším, až se zase setkám s Ivanem – je to jako bych nešel ztraceného bratra, nebo spíš ucho, ke kterému jsem mluvíval, když mě nikdo nechtěl poslouchat a ono mi jemným a pomalým kývavým pohybem dávalo najevo, že poslouchá rádo.

- XII -

Včera jsem čekal na Janu, řekla mi, že musí ještě něco v obchodě udělat - ať si skočím někam na pivo. Procházel jsem se po městě a ve výloze nějakého zámečnictví nebo čeho, jsem uviděl revolver. Ptal jsem se prodavače, co je to zač – je to prý jenom na nějaké signální nebo plynové náboje - už nevím, jak to říkal. Ptal jsem se ho, jestli by se tam dal dát i normální náboj – říkal, že asi ano, ale že by se při výstřelu komora pravděpodobně roztrhla. „Ale kulka by vyletěla, ne ?“ zeptal jsem se. Podíval se na mě trochu divně a potom mi dal za pravdu. Koupil jsem ho – je to přesně to, co jsem potřeboval. Co mi záleží na tom, že mi to kromě hlavy ustřelí taky ruku. Náboj už mám. Ale pořád ještě nevím, jestli se někdy vůbec odvážím to zmáčknout.

Potom jsme šli s Janou do parku, vzala nějaké pivo a buchtu od maminky. Bylo to krásné odpoledne – první srpnový den. Zakončili jsme to u mě.

Dnes záhadný čtenář zjistil, že Zločin a trest zmizel. Ještě jsem ho chvíli nechal hledat v protějším regálu, ale pak jsem za ním přišel a půjčil jsem mu tu Viktoriinu Kroniku ohlášené smrti. Chvíli nechápal, ale pak řekl : „Marquez…? Toho ještě neznám… Dík.“ A odešel.

Je večer. Celý den jsem měl „pocit“ a těšil jsem se na tuto chvíli – chci to poprvé zkusit. Janě jsem o tom samozřejmě nic neřekl. Myslím, že mě trochu miluje. Doufám, že se mi to nepovede, protože by byla asi trochu překvapená – nemá ráda překvapení. Poslouchám Sound of silence od Simona a Garfunkela – to kdyby to mělo být náhodou naposled. Je to moje oblíbená. Nemůžu se rozhodnout, jestli mám počkat, až ta písnička skončí nebo jestli to mám zkusit už teď. Držím revolver v ruce, náboj už tam je. Mohl bych už aspoň zatočit bubínkem – natahuju kohoutek a točím. Sakra, zahlédl jsem, kde se náboj zastavil – je to trochu vidět. Musím zatočit znova. Ale počkat – co když to tak náhoda chtěla ? Co když chtěla, aby se zastavil tady a já přežil ? Ne, to je blbost – náhoda je absurdní, nechce aby se něco někde zastavilo – je to jen náhoda. Tak zatočím znovu… Nebo ne ? Nevím… Jo, zatočím znovu… a tentokrát se nesmím podívat. Sound of silence skončila a začala Homeward bound. Točím, nedívám se. Přikládám pomalu revolver k hlavě. Třepe se mi ruka a buší mi srdce - mám neskutečný strach. Musím se začít smát, protože pořád myslím na záhadného čtenáře a na to, jak Viktorii vrátí tu knížku, jestli se zabiju. Žádná Jana nebo dokonce celý dosavadní život – ani na Viktorii jsem si nevzpomněl, jen na tu její knížku. Směju se, dávám zbraň zase pryč od hlavy, dívám se na ni. Neuvědomím si to a podívám se i na bubínek – náboj je na svém místě. Přechází mě smích. Teď se mě teprve zmocňuje myšlenka na Janu. Chtěl bych ji teď strašně vidět, obejmout, pomilovat, políbit. Pokládám revolver pomalu na stůl a ještě radši o dvě místa otočím bubínkem.