Stravinský kosmického diktátu

Stravinský kosmického diktátu

Poslouchám právě Igora Stravinského. Nejsem sám, kdo pochopil jeho záměry tvořit na hladině stojatých vod stáčejícího se průběhu dění. Nic se nemůže vyrovnat automatickému zápisu záchvěvů smysLů. Studujme svět, abychom měli techniku jeho zapsání. Pro ty, obdařené géniem je to mnohem snazší. Ti ostatní ať vezmou do ruky kámen a prohodí ho oknem, aby vytvořili vzdor zaběhnutým normám.
Hudba opět utichla. Napjatě čekám, co bude dál. Nebojím se. Čekám největší zvraty v kompozici, jaké jsem kdy slyšel. Musím psát. Zvuk mě nutí k prozkoumávání psychického automatismu reakcí na pohyb a čas. Mlátím sebou stále ještě mezi bariérami kritického myšlení, ale cítím uvolňování podvědomí i nadvědomí surrealistického zápisu skutečnosti. Třese se mi při psaní noha. To je známka přiblížení se ke kýženému cíli. Umlátit svůj strach z nekontrolovatelnosti - to je dnes můj cíl. Hudba plyne, já kráčím po klávesách.
Chyba! Stala se chyba, protože tok ustal. Zřítil jsem se do propasti, ve které přetrvávám už stovky a tisíce inkarnací nedbaje na učení mistrů a dávkování nesnesitelných nálad přítomnosti. Je to tak, protože nejsem schopen vnímat všemi smysli, všemi způsoby vnímání, která se nám naskytují den co den. Nechci jezdit v metru a pozorovat znuděné tváře, ale chci se s nimi smát až do omdlení, chci se s nimi válet smíchy po podlaza a vyprávět si zážitky z poslechu Stravinského. Jenže kdy to bude možné?
Zvuk začal klouzat a zastavovat v okamžicích mého čekání na protrhnutí přehrad konvenčnosti. Nic takového se neděje. Obdivuji trpělivost Stravinského, kdy pořád ještě ten výbuch nálady dokáže udržet. Možná to v jeho případě je obráceně. Jeho výbuchy znázorňují klidné pasáže. To se nikdy nedozvíme. Jenom vím, že jeho plochy a hradby masy zvuků mě vlečou do podzemních slojí těch obludných a přitom krásných plánů budoucnosti. Vrhám je na čistý papír, znesvěcuji a zneužívám slovní spojení netušených rozměrů, přemáhaje šílenství nesrozumitelnosti v rovině lingvistické. Slova zatím dávají smysl, ale ničím neručím že se kosmický diktát zvrhne to neukojitelné touhy bušit pěstí do písmen přede mnou a zachytit proud energie.
Zatím toho nebezpečného oře kontroluji docela dobře. Nebezpečného? Jak pro koho. Někomu tak přijde.

Exploze! Vykřikla exploze utichají zase v propasti mlčení. To netrvá dlouho. Vyčkávám, ale nemám nikdy strach. Jsem opevněn duchem brontosauří tvrdé lebky. Vládne mi duch posedlosti a nestačím kontrolovat, co píšu. Stáváte se svědky hloubkového pozorování šedé kůry mozkové a její práce.

Neskutečný hluk To, co mi haraší v hlavě, můžete nazývat bláznovstvím, ale já budu křičet dál, i když mě zaženete mezi zdi vypolstrovaná cely. Dejte mi papír a já budu křičet. Proč já!!!? Proč bych měl já? Klid. To je to, co hledám. Nebo jsem tu proto, abych vytvářel vodíkové pumy vět a házel je z výšky na města a vesnice, zátoky plné ryb požírající se navzájem.
Omdlévá už ten kosmický diktát. Stravinký bude také končit. Cítím to. Vrcholí zpěv trubek. Vlétám do země kroků, jenž nevedou nikam jinam, než dokola, protože není kam jít. Ryby, ryby, ryby! Žerte se navzájem. Pak zbude jedna a ta zemře hlady! Vraťme se na stromy a sdílejme každý stejný osud.

Allegro?

---