Básník v domě

       „Slyšela jste ho paní Válová?“        „No to víte že ano! Copak se to dalo přeslechnout.“        Víc si paní Rousková s paní Válovou nemusely vysvětlovat.        ‚Slyšela jste ho?‘        ‚Viděla jste ho?‘        ‚Co na to říkáte?‘        Tyhle otázky se v domě kde obě ženy bydlí mohou vztahovat pouze k jednomu člověku. A ta které otázka platí taky hned ví jak správně odpovědět.        ‚Je to hrůza.‘        ‚Prej básník, hovado je to.‘        I kdyby dotyčná v době kdy ‚Básník vyváděl‘ byla mimo dům, odpoví jednou z těchto vět. Protože tím nic nezkazí, vždycky je to pravda.        „Já vám povídám, on je holý neštěstí pro barák, jakej tady mohl bejt klid.“        A po těchto úvodních formálních větách, které se nemění, paní Válová z prvního a paní Rousková z třetího patra, přejdou k detailům dnešního nočního návratu básníka Karla Kamence, z pátého patra, domů. Ty jsou pokaždé jiné.        „Dneska pořád seděl na schodech, a nadával. Ale tak sprostě, že se to nedá opakovat. Dvě hodiny to trvalo, vždycky vylezl o pár schodů výš, a zase si sedl a spustil. No strašné.“        „Ale taky jsem slyšela že pláče.“        „Jo to máte pravdu, řval, teda jako brečel. To se opilcům stává, když si uvědomějí jaká jsou hovada.“        ‚Chudák, něco se mu stalo.‘ Chtělo se říct paní Válové, smířlivější z obou žen. Pan Kamenec se včera pro něco trápil, a i když ho rozhodně neomlouvá, na to ho zná až příliš dobře, přece jenom k němu cítí jistý soucit. Trápení je trápení, ať už si ho člověk zaviní nebo ne. Ale neřekla nic, Rousková by na žádné chápání Kamencova vyvádění nepřistoupila.        Básník Karel Kamenec rozlepil oči. Pálily ho protože je měl příliš dlouho otevřené. Celý den, celou noc, celý den, celou noc, a teď je ještě navíc otevřel do ostrého poledního světla. Tak je honem zase rychle zavřel. Ale spát se mu už nechtělo, vstávat se mu ovšem taky nechtělo, zato se cítil strašně jako ještě nikdy. Klidně by se v tuhle chvíli nechal umřít, vůbec by mu to nevadilo.        A tak ležel na zádech, oči zavřené, a vracel se zpátky nocí kterou propil, dnem který prozuřil a provztekal. Pil s naprosto cizími lidmi, nechal se vozit taxíky z místa na místo, tuší že se s někým popral, ale neví s kým, na nic si podrobněji nevzpomene. Ale tohle je mu jedno, tou nocí a dnem se vrací jenom proto, aby se dostal na samé ráno včerejšího dne. Toho se bojí, bude to bolet, ale musí.        Kamila. Tu první, předminulou noc, strávili spolu. Byla nádherná a on skvělý společník, okouzloval ji, rozesmával, pili víno, tančili, dokonce se i milovali. Kamila. A ráno mu řekla že je mezi nimi konec. Vyžádala si od něj klíče od jejího bytu, a sama mu dala jeho.        ‚Proč proboha!‘        ‚Jejich vztah nemá žádnou budoucnost. Teď to ještě jde, ještě jí není třicet. Ale co za pět let? Může jí slíbit že ji neopustí pro jinou, mladší?‘        Karel by to klidně slíbil. Ale vycítil že jde o chvíli úplné pravdy mezi nimi. Když nemohl lhát, musel mlčet.        ‚Kamila se seznámila s jistým bankovním ředitelem. Berou to oba vážně, a vezmou se.‘        ‚Bože můj, Kamila! ta nádherná ženská, ta ženská která když se usmívá tak se jí pod kůží v koutcích úst lenivě vlní svaly, že by se z toho mohl pominout, jak je to nádherné, smyslné a nevyslovitelné. – A jak krásně zmateně žensky se dovede dívat když je v rozpacích. Jenom kvůli tomu ji kolikrát do zmatku zaháněl, aby ji v něm mohl zbožňovat. Copak tohle dokáže ocenit nějaké finančnické prase! Nějaký tupý měšťácký byrokrat! Ne!!!‘        Karel Kamenec se rozehnal pěstí, jedno kam, šlo o akt lásky a bolesti.        Udeřil do nočního stolku, cosi spadlo na zem.        Vstal a rozhlédl se po ložnici. Viděl Svět jako ohavnou skládku odpadu, a byl na ni právě vyvezen.        Vlezl pod sprchu, něco pojedl, chvíli jen tak přemýšlel. Napadlo jej, že od této chvíle už navždycky ví, jaké pocity má zpráskaný pes.        Aby si aspoň trochu vylepšil náladu vytáhl ze zásuvky svoji poslední sbírku básní.        ‚Jsou to dobré verše. Jsou to zatraceně dobré básně.‘ Říkal si, když svazek papírů prolistoval až na konec. A byla to pravda. Karlovi Kamencovi je možné ledacos vyčíst, ale že by byl ke své tvorbě nekritický rozhodně ne.        Dílo, rozepsané, vzniklo pod vlivem dvouletého vztahu s Kamilou. Teď se Múza rozplynula, opuštěné básně tu leží před ním. Karel Kamenec se dívá na poslední z nich, plnou obdivu k milence, vášnivou napětím lásky která si žádá všechno. Ví že Sbírku už nedokončí. Na to je příliš emocionální, nedokáže pokračovat v nějakém duchu, když duch sám už je pryč.        Ale najednou jej cosi napadlo. Byl to záblesk ve vteřině ve které Karel Kamenec jedním dechem obsáhl všechny básně sbírky, jejich genia libri, a napadly jej verše:               ‚něco jsi řekla‘               ‚jen tak mezi slovy‘               ‚a v zahradách mlhovin‘               ‚jablka už nevoní‘               ‚maják nám zhas.‘        Byl to nečekaný strmý závěr, ale Karel Kamenec se jej nezalekl, byl to moderní konec, jako jsou dveře které se automaticky zavírají, jako jsou telefonní spojení která se bez varování přeruší. A je marné se ptát, je hloupé chtít vědět, protože v životě klademe jenom otázky, odpovědi neexistují.        A Karel Kamenec se smutně usmál, neboť to nebyly jeho verše. To ho na rozloučenou políbila Múza. Vzal pero a dopsal řádky na konec stránky. Sbírka básní byla završena.        Potom zavolal do nakladatelství, a domluvil si schůzku se svým vydavatelem. Rozhodl se všeho minulého ještě dnes zbavit.        Z nakladatelem se dohodl rychle, dokonce dostal zálohu na honorář. Vyšel do ulic, byl už večer, nikam mezi lidi se mu nechtělo. Chodil tedy kolem řeky, díval se na labutě, a na malé děti. Jen tak pozoroval neúčastně svět, a cítil se už lépe. I na Kamilu si vzpomněl.        ‚Tak jo holka, tak si ho vem, toho svého bankéře. A buď s ním šťastná.‘        Posadil se na lavičku, díval se do vody, ten pohled ho strašně lákal, nevěděl proč.        ‚jako koryto češe vodu, tak voda češe mé myšlenky‘ zašeptal si.        „Kde je?“        „No támhle!“        „A kdo je to?“        „No Kamenec, básník, copak ho neznáš? Máme ho mezi doporučenými autory.“        „Znám, ale nikdy jsem ho neviděla.“        Karel Kamenec zaslechl ty dva dívčí hlasy na vedlejší lavičce, nevěnoval jim však žádnou pozornost, tekoucí voda ho fascinovala.        „Víš to určitě?“        Jasně že jo, viděla jsem ho na fotce.“        ‚jako břehy češou vodu, tak voda češe moji duši‘ šeptal si Kamenec stále dokola variace, ještě nikdy necítil tak silnou interakci mezi vodou a svým nitrem.        „Myslíš že by se mi podepsal?“        „Já nevím, zkus to.“        Zaslechl skřípění střevíčků na drobných kamíncích. Podíval se koutkem oka, jedna z dívek se k němu přibližovala. Nezdvihl oči, díval se jí jenom na střevíčky a kotníky, ale i z toho mála poznal jak rozpačitě se k němu přibližuje, cítí bázeň před umělcem který vydává básnické sbírky, je často zmiňován v literárních časopisech, a dokonce byl i dvakrát v televizi. Kamenec postřehl nejen dívčiny rozpaky, ale všiml si i zvláštního způsobu jímž kráčela. Nejdřív kladla na zem špičku boty, pak jakoby se zhoupla po ostatních prstech, a teprve potom došlápla celým chodidlem. Působilo to dojmem že neustále kráčí slavnostním krokem. A ještě si uvědomil že dívčiny kotníky jsou neobyčejně štíhlé.        Propustil na chvíli ze svých služeb tekoucí vodu, usmál se dívce vstříc, a ochotně se jí podepsal.        „A vy, nepíšete básně? Určitě ano.“ Zeptal se jí přátelsky žertovně.        „No já …, píšu, ale špatně.“ Vykoktala dívka, a zrůžověla.        Karel Kamenec se povzbudivě zasmál. „Ale to já si o sobě myslím taky! A vidíte, právě před chvílí jsem odnesl svoji novou sbírku básní svému nakladateli.“        Dívka vykulila oči v nábožné úctě.        „Rozhodně si věřte, a pište dál. – Docela rád bych si od vás něco přečetl.“        „To …, to myslíte vážně?“        „Ano, to myslím vážně.“ Řekl Karel Kamenec, a řekl to naprosto vážně.        Zeptal se dívky ještě na pár věcí, a dal jí svoji vizitku. Dohodli se že mu dívka zavolá, domluví si schůzku v nějaké kavárně, on si tam přečte její básně, a řekne jí co si o nich myslí.        „Ale upřímně?“ Zvolala už osmělená dívka nevěřícně, nechtěla pro sebe žádnou úlevu od slavného básníka.        „Ano, upřímně.“ Rozesmál se Karel Kamenec. Dívka se mu ohromně zalíbila. Před chvílí plachá, a najednou jak si troufá.        Domů šel pěšky, kde jen mohl tak podle řeky. Místa kde to nebylo možné obcházel nejkratším možným obloukem. Potřeboval ji, potřeboval ji vidět, usmíval se a šeptal si:               ‚s kotníky jemnými‘               ‚na prahu poznání‘        Zatím pouze tahle slova, dál už jenom obraz. Ale určitě ho brzy dokáže namalovat slovy.        Domů došel Karel Kamenec až za tmy. Úplně střízlivý, v povznesené náladě.        „Dobrý večer paní Válová“ pozdravil v prvním patře.        „Dobrý večer paní Rousková“ pozdravil ve třetím patře.        V prvním patře se dočkal nejistého úsměvu.        Ve třetím patře ledového opovržení.        Ani jedno ani druhé si však neuvědomil:               ‚s kotníky jemnými‘               ‚na prahu poznání‘               ‚tiše jsi vstoupila‘               ‚v znamení Vodnáře‘               ‚sama jak na lístku‘               ‚na lístku ze snáře‘        Svět už dávno upadl do nočního bezvědomí. Jen Karel Kamenec sedí u psacího stolu, před sebou sněhobílý list papíru. Chová se naprosto tiše, usmívá se, jakoby na někoho i když je sám. Paní Rousková by jistě řekla: ‚No vidíte, nejen že chlastá, navíc je to blázen když se tak přiblble směje.‘ Ale paní Rousková, i paní Válová, v tuhle chvíli klidně spí, dospávají dluh včerejší noci.        Na druhém konci města už spí i dívka které se Kamenec podepsal. Usnula mezi sbírkami jeho básní, vypůjčenými z veřejné knihovny. To aby o něm všechno věděla, než mu zítra zavolá a domluví si s ním schůzku. Ale to až zítra, zatím se jí o něm bude jenom zdát.        Ano, básník v domě je neštěstí, ale Básník na Světě určitě ne.        p.s. Ta spící dívka se jmenuje Válová, ale jde o pouhou shodu jmen.