Dobrý člověk ............ ještě žije

Určitě mnoho z Vás zná knihu Romaina Rollanda „Dobrý člověk ještě žije“. V současné době se často hovoří o lhostejnosti a nevšímavosti lidí ke svému okolí a jeho problémům. Před časem jsem četla sloupek v Mladé frontě Dnes, kde se autor rovněž zmiňoval o lhostejnosti a nevšímavosti a neopomněl podotknout, že se změnami ve společnosti „míra lhostejnosti“ jenom zvyšuje. Získala jsem pocit, že mnozí by nechali člověka klidně na ulici zemřít, aniž by projevili jen malinko emocí. O to větší radost jsem měla, když jsem na vlastní mokrou kůži jsem zažila pravý opak. Je tomu možná k nevíře, ale i u nás v Čechách dobrý člověk ještě žije. Vypravili jsme se s naší kamarádskou Cindou do Vyššího Brodu, abychom se pokusili sjet horní část toku řeky Vltavy, nic tak zvláštního, možná datum. Trochu pozdní na sjezd, ale za dobrého počasí by to mohla být jedna báseň, žádné zácpy jako v sezóně, volná místa na stanování a spousta ničím nerušeného ticha, zkrátka a dobře vodácká idylka. Cinda má už sice časy své největší slávy za sebou, ale to nebrání tomu, abychom ji jednou za čas spustili na vodu a vzali do ruky pádla. Naše cesta po vodě začala za příjemné podzimní pohody. Kdyby se neobjevil malý zádrhel v počasí. Rosničky na Nově nám sice vyprávěly o blížící se studené frontě, ale……. Nebe bylo, básnicky řečeno, ocelově šedé a množství barev vyrovnávaly nazlátlé buky, téměř červené javory a žluté habry. Vesele se před námi otevíralo údolí řeky a my se těšili na básníky, turisty a mnohými jinými opěvovaný Český Krumlov. Ten nás ale uvítal nepříjemným deštěm – spousta vody odspoda, tak by snad trocha té vody odshora neměla vadit. Deště ale přibývalo a přibývalo…..a nám se pomalu vytrácel úsměv z tváří v přímé úměrnosti se snižujícím se množstvím suchého oblečení, po přibližně dvaceti čtyřech hodinách deště nás přešel téměř úplně. Začali jsme přemýšlet, jak se nejrychleji dostaneme do alespoň relativního sucha, případně do svých kolejních domovů. Nejbližší osadou byla Zlatá Koruna. Chvíli jsme pátrali, zda by nebylo možné někde uložit naši lodičku, když jsme dostali ohromující nabídku – Cindu můžeme dát do garáže pana Syrového a vyzvednout si ji v pondělí, klíče stačí nechat v klášteře. Podle mnohých zkazek se to může zdát až „k nevíře tetě Elvíře“, ale opravdu jsme naše plavidlo zakotvili v garáži a podle plánu si jej i vyzvedli. Jsem znovu přesvědčena, že „Dobrý člověk“ v Čechách zcela jistě ještě nevymizel, snad se jenom ztrácí v některých oblastech. A budiž tedy zakončeno, že s naší českou společností to není podle našich zkušeností ještě z daleka tak zlé.

---