Už je to tady

                                                 

 

 

                                                                               Už je to tady

 

 

            Vlastně vypadala celkem obyčejně. Nohy měla přehozené přes sebe v marné snaze udělat si na tvrdé sedačce větší pohodlí. Džíny a triko v modré barvě k sobě sice ladily, ale přiznejme si, nebylo to ono. Žádný říz, ani přehnaná elegance. Tento dojem snad ještě víc umocňoval nervózní výraz ve tváři. Být k ní o trochu blíž,  možná by si někdo všiml, jak na okno vybubnovává prsty se  světle nalakovanými nehty ódu na strach.

 

           Občas sebou trhla a podívala se rychle z okna. Tramvaj si razila cestu každodenní Prahou. Copak neví, kde je? A copak drží na klíně? Nějaká knížka. Ranní slunce na jejím lesklém obalu kreslilo až nehorázně veselé obrazce. Tabulky??? Uchopila je náhle levou rukou a pravou si letmým pohybem prohrábla světle hnědé vlasy. Stejně hnědé byly i listy knížky, snad jen trochu vybledlejší. Postupně se v nich probírala, až došla ke vzorcům. Stránka, na níž teď byla knížka otevřená,  rozhodně slunce neodrážela. Žádné veselé obrazce. Tak to už s matematikou je. Výraz na její tváři se z lehce nervózního změnil na  hluboce zasmušilý. Obočí se stáhlo k sobě, snad aby dalo najevo své  znepokojení, a možná, že dokonce opovržení. I světle modré oči, které se v zajímavém světle tramvaje zdály být šedé, jako by zápasily se vzorečky a náčrtky a poblikávaly po stránce sem a tam, marně hledajíc útočiště. S povzdechnutím tabulky zaklapla a prohodila nohy.

 

 

       Tramvaj se s nepříjemným drcnutím rozjela. Většinu lidí to z míry nevyvedlo. Ani ona nevypadala, že by ji tato zjevná urážka nějak roztrpčila. Ruce pro změnu zaměstnávala otáčením nenápadného prstýnku. Stříbro se matně lesklo, nejspíš mu dělala dobře soustředěná energie a pozornost dívky. Náhle sebou zase škubla a zamířila obviňující pohled  na červeně svítící digitální hodiny vepředu ve voze, a potom z okna na prchající krajinu. Po obličeji se světlou pletí, na kterém jí od jarních prázdnin zbylo ještě pár pozdravů v podobě pih, přeběhlo neblahé tušení, v tom pravém slova smyslu. Ještě jednou vrhla pohled ven z okna, nesoucího na sobě živý důkaz toho, že se stále ještě vyskytují lidé, jimž připadá rytí nápisů "screw  the regs" do skla, jako docela prima nápad. Neblahé tušení jako by se rozlezlo po celé její bytosti. Neohrabaně se shýbla vedle sedačky pro tašku - šedomodrá obyčejná taška, se kterou chodí půlka Prahy. Nic moc, přesto si však nezasloužila tak neurvalé trhnutí zipem, který byl beztak dost zdecimovaný. Ale už se stalo.

 

 

         Neblahé tušení se šířilo tramvají jako neviditelný dusivý oblak a nepříjemným vibrováním dráždilo nervy všech přítomných. Vzduch kolem ní se chvěl a vůbec vypadal, že by se mnohem lépe cítil venku. Rychle vyskočila z místa, optimisticky červené sedačky, a kolísavými kroky, způsobenými přehnaně rozpustilým houpáním tramvaje, která už své mládí měla rozhodně za sebou, překonávala dlouhý vagón, pokrytý nic neříkajícím, našedle gumovým proužkovaným "materiálem". Konečně stanula před svým cílem, výpisem stanic, vyvedeným ve špinavě bílé a modré barvě. Nebyla tam ani pár vteřin, a jemně červená ústa už se jí sevřela do bledé tenké linky, působící nyní téměř vyděšeným dojmem. Neblahé tušení se změnilo v jistotu, která v tramvaji zavířila a začala rychle rotovat. Vzduch se proti své vůli stáčel do nervózní spirály a v tramvaji se vytvořilo  povážlivé dusno, se kterým už to otevřená okýnka radši vzdala předem. Citlivější lidé se ošívali a vrhali kolem sebe podezřívavé pohledy. Modré osůbky u rozpisu stanic si ale nikdo nevšiml. Slovo, které bezmyšlenkovitě vypustila z úst na to bylo příliš tiché. Zvyk je železná košile a ona nikdy netoužila být  středem pozornosti. Přesto se její výraz pokusil udělat v tramvaji alespoň trochu zmatku. Však k tomu měl nějaký potenciál! 

 

 

        Dívka nervózně podupávala nohou obutou do sportovní boty. Tkaničky se houpaly v tempu, jež se s přibližující stanicí zvyšovalo. Tramvaj se konečně zastavila. Nohy se rozběhly, bez problémů překonaly překážku v podobě tří schodů a vynesly tělo ven z tramvaje.

 

 

         Ranní vítr venku byl cítit jarem a lehce si pohrával  s jejími vlasy, které na slunci získaly mnohem jiskřivější barvu. Nezdálo se ale, že by si toho nějak všímala - mezitím se totiž rozeběhla k opačnému nástupišti. Nikdo na něm nestál, kdo ví proč o něj zrovna ona jevila takový zájem. Šedé obrubníky vyplněné o tón tmavším asfaltem pokrytým skvrnami s velmi poutavou minulostí a vepředu obvyklý přeplněný odpadní koš s kovovou konstrukcí, která celému světu pyšně hlásala, že toto je opravdu tramvajová zastávka. Nicméně se zdálo, že dívku tento nevábný pohled ani v nejmenším neodradil. Naopak. Vypadalo to, že ji nějak vnitřně uklidnil, kroky se zpomalily a ve tváři se objevil jemný, nesmělý úsměv, který se změní v opravdový až teprve v sedm hodin odpoledne, kdy se konečně dozví, jak vlastně zkoušky, které se právě chystá složit, dopadly.

 

 

         Co by za to dala, kdyby věděla, jak pochodí.  Jakmile se ráno probudila, tušila blížící se špatný konec. Možná, že je to i na ní trochu moc pesimistické, ale přinejmenším bude v tom lepším případě příjemně překvapena. Její výraz prozrazoval okolnímu světu jen málo, alespoň tak doufala, avšak ve skutečnosti  to v ní vřelo. Pocit nervozity se míchal s trémou, strachem, sebejistotou, adrenalinem, únavou a vztekem  na sebe samu. Divila se, jak ony emoce snadno převládly nad jejím obvyklým klidným vystupováním. Měla znepokojující pocit, že každou chvílí vybuchne. Naštěstí už přijížděla tramvaj, tentokrát  správná, a na okamžik rozřízla vzduch ostrým zazvoněním. Rychle do ní vlezla a posadila se. Přehodila nohu přes nohu a tašku nechala bez jakékoli známky lítosti spadnout vedle sedačky. Co na tom, že se zlámou tužky, když ani neumí - dost! Kolikrát si jen říkala, že se nebude zbytečně znervózňovat. Vztekle vybubnovala prsty nějakou odrhovačku - klavír jí vždycky uklidňoval, toho dne to však nějak nepomáhalo. Oči jí začaly těkat po tramvaji a snažily se najít nějakého potenciálního patnáctiletého nepřítele. Ten kluk vzadu v tramvaji vypadal podezřele, měl chytrý výraz a pěkné oči, které se marně snažily schovat za brýlemi bez obrouček. Kalhoty a černé tričko vypadaly značkově, celkově na ni působil děsivě inteligentně. Nebo ta holka na šedé sedačce. Byla zahloubaná do knihy a kudrnaté vlasy jí rámovaly sympatický obličej, občas mrkla po hodinách a nervózně pohodila hlavou. Nebo támhleta s  velkou taškou. A ten co si zrovna zavazuje tkaničky…

 

 

        Celá tramvaj se náhle zdála být přecpaná přehnaně nadanými studenty - jejími budoucími konkurenty.

    Tramvaj začala brzdit a nevhodně klidný ženský hlas pronesl: ,,Hládkov".