Moucha

      Ta dívka, podivné stvoření, byla tak zvláštní. Již od prvního ztichlého okamžiku kdy jsem ji spatřil jak sestupuje s klidem se schodů, ladně se držíc zábradlí a ještě k tomu připomínaje půvabný přízrak. Její chůze se podobala čemusi malému a přeci tak rychlému. Chodila výhradně v černém. Tuto barvu nevnímala jako symbol smrti ale jako ticho, klid, vážnost se kterou přistupovala k životu a čistotu která jí protékala tělem. Působila jako něžné nic, jako černé pírko z praptáka jež padá v deštivém dni na palouk pokrytý rosou. A přeci byla tak krásná, přeci něco v jejích očích naznačovalo její neobyčejnost.

      Vždy, když jsem ve své každodenní melancholii sedával u okna a poslouchal jak duní o parapety letmé kapky deště, tu deště tesknou melodii,  myslel jsem na ni. Byly zavřené dveře, okna plná slz a cosi teskného na mě padlo. Vládla zima a ve své samotě jsem si přál, aby zavítala alespoň moucha, abych nebyl sám. Sám se sebou. Bylo takové ticho v mojí duši. A v tom tichu jsem pozoroval vše více citlivěji. Vnímal jsem že někdo vchází, ale neměl jsem sílu se otočit. Stačí letmý pohyb hlavou, říkám si. Otočil jsem se tak napůl.Vnímal jsem tedy jen periferně. Stále jsem nedokázal spustit pohled z plačícího okna. A v místnosti temný stín.  Stála tam ona. I když mlčela, její oči vyprávěly. Ach, co všechno jsem se dozvěděl. Pramen vlasů jí spadl do tváře, sedla si ke mě a předala mi do dlaní dřevěnou vitrínku. "Mouchy", jediné co ze mě v náhlém překvapení vyplulo. Sledoval jsem chvíli ohromnou mouchu nehybně přibitou ke dnu krabičky a chvílemi dívčiny tmavé oči . V tom mě bleskla hlavou ona podobnost. Ta moucha a ona. Stále nervózně chodí a mlčí. Jelikož mě je mlčení vlastní, mlčíme spolu. Sledujeme melancholii za oknem. Je zima. Mlčíme.

      Pak náhle odešla aniž by řekla sbohem, jen se rozloučila pohledem. V mém srdci zapršelo. Poprvé jsem si tehdy uvědomil ohromnou vzácnost a jedinečnost žen. Přemítal jsem u plačícího okna, sám plačíc, sám beznaděje. Myslel jsem jen na ní s takovou slzou na tváři která když dopadla, zasténala.

     Koupil jsem "něžné" květinu, jako důkaz že si jí vážím, jako poctu její krásné osobnosti, jako pohlazení něžné duše ženy. Neřekla nic, ovšem jako vždy. Po její tváři se neobratně svezla slza. Ruka se jí chvěla strachem, ona trpěla depresí. To jsem netušil. Doslechl  jsem se že je nemocná již po tři léta. Chtěl jsem jí pomoci ale nevěděl jsem v onu chvíli jak. Tak odešla opět bez výrazu, bledá, v černém a s lehkostí pírka. Hlavu skloněnou v zem a za ní kapky slz, jež v jedinečném tichu dopadaly a zvonily jako tibetské zvony. Zase jsem zůstal sám a ona sama. Nyní však mlčíme každý zvlášť.

    V silném spánku mě náhle probudila rána, jako by někdo vystřelil z vedlejšího pokoje. V kuchyni se rozbila vitrínka s mouchami. Byly rozeseté po celém pokoji. Jak hrůzný pohled! Hledal jsem pod skříní, pod postelí a našel jsem všechny kromě jedné, té největší. Hledal jsem tři dni tu jedinou mouchu aniž bych věděl proč. Cosi mně užíralo. Snad proto že jsem je dostal od oné dívky, snad proto že jsem nesnesl ten nepříjemný pocit, že kdesi v místnosti leží mrtvá moucha obřích rozměrů.

     Když jsem druhý den opět seděl u plačícího okna, ona nepřišla. Prý odešla a již se nevrátí. Již nikdy jí nespatřím. Nikdy. Dopis který mi toto oznámil byl bílý a pomuchlaný. Zemřela bohyně melancholie. Upadl jsem do smutku, oblékl na sebe černé oblečení a to naprosto automaticky, aniž bych přemýšlel nad tím co dělám. Zase jsem si přál nebýt sám, zase jsem toužil po tom, aby přilétla alespoň moucha, ale byla zima a hmyz jakoby neexistoval. Svíralo se na mých bedrech tísnivé mračno. V tom se větrem otevřelo okno ve vedlejší místnosti, pod ním ležela ještě nerozvitá růže. Byla zima , snažil jsem se okno zavřít abych nezmrzl. Ale nebylo mi dobře a tak jsem unaven klesl na podlahu. V tom jsem náhle v polospánku spatřil mouchu, jak bláhově létá kolem mě a bzučí mi do uší tak dojemně že jsem nebyl schopen slova. V náhlém šoku jsem za ní běhal po místnosti a pak - Pak usedla na knize Buddhova života!.