Válka z doslechu

Válka z doslechu

Bylo mi asi deset let, když jsem seděl na terase na schodech a popíjejíc čaj s ledem jsem si povídal s babičkou, která seděla ve svém oblíbeném houpacím křesle s koňmi na opěradle.

            ,,A babi, jaký to bylo za války?“ zeptal jsem se pojednou.

            ,,To bylo tak,“ pravila babička a s úsměvem na rtech se odstrčila nohama a křeslo se dalo do pohybu: ,,Bylo mi tehdy, jako je nyní tobě. Šla jsem s maminkou na pole na kopřivy. Vzadu na Křesině* rostly u lesa takový veliký. Maminka vždycky na kopřivách, ale i u jiné práce, zpívala a já jsem se při některých písničkách přidávala. No a tenkrát jsme obě zpívaly ,,kdyby ty hájové,“ když tu náhle něco v lese zapraskalo. Maminka zvedla oči, chvilku stála jen tak s očima mihotajícíma se lesem, pak mne chytla za ruku a zahodila srp. Nevěděla jsem co se děje, ale po chvíli, kdy mne maminka táhla po strništi jsem spatřila obrněný vůz a na něm několik vojáků – němců. Z lesa jich vycházelo čím dál tím víc – šli naším směrem, do vsi.

            Maminka, celá uřícená, tři čtvrtě cesty mne nesla, se svalila na náměstí a omdlela – Nacisti tu již byli a vybírali chlapy do armády – kdo nechtěl toho bez milosti popravili a jeho tělo se muselo nechat tři dny ležet na návsi – pak ho mohl jen samotný farář odtáhnout na trakaři na hřbitov – tam byla taková jáma a tam se házeli všichni mrtví.

            Taky si vzpomínám, že jednou – to už němci povolili i normální pohřby – jsme šli v davu za rakví, když tu náhle nad námi proletělo Americký letadlo – poznali jsme ho hned – já tehdy poprvé viděla černocha – letěl tak nízko, že jsme se lekli, že bude střílet. On asi jen kontroloval, kdo jsme, pak letadlo zakroužilo nad vsí a shodilo několik bomb nad Milínským lesem.

            Další letadlo jsme viděli, když jsme byli s maminkou a tatínkem na poli. Byli jsme zvyklí na padající spojenecká letadla, ale nikdy by nás nenapadlo, že takové letadlo může přistát i u nás – obec s kostelem přeci znamená, že tu budou mít Němci velení.

            Svazovala jsem slámu, když jsme zaslechli pomalu vypínající poškozený motor, pak se objevilo letadlo – pomalu vysunulo podvozek a přistávalo na poli, tehdy to mohlo být tak sto metrů, ale nám se to zdálo mnohem blíž. K letadlu jsme vyběhli všichni, ale jen chlapy se odvážili až k pilotovy – byl to běloch seděl v poli a pistolí si mířil na hlavu. Pan farář promluvil: ,,Nebojte, hlavně nestřílejte, to by bylo mnohem horší. Pomůžeme Vám, honem než přijedou fašisti.“

            Ten pilot si už při prvních slovech dal pistoli zpět do pouzdra a postavil se: ,,Já su z Lomnice na Slovensku. Drazí, nemám mapu a bál jsem sa, že su v Německu. Odpusťte a pomozte bratru.“

            Několik chlapů mu půjčilo své oblečení a on se k nám přidal, pak se jeden z mužů odhodlal a odnesl letcovo oblečení do blízkého lesa. Vrátil se akorát včas – němci právě vyjeli ze vsi a blížili se k nám.

            Ten Slovák nakonec v naší vsi zůstal – pan Pazdera – určitě si ho pamatuješ.

            Ještě co vím, když jsem poprvé ochutnala čokoládu a viděla staniol – to bylo ke konci války – němci zdrhali a my jsme mohli klidně chodit mávat spojeneckým letadlům.

            Opět jsme byli na poli, když tu někdo zavolal: ,, Bombardéry.“ Všichni jsme si polehali s rukama za hlavou. Z těch letadel začali padat takový lesklí papírky – pak až dlouho po válce jsme zjistili, že na Babínech*, měli němci radar a místní štáb. A tyhle papírky

 - tedy staniol rušil příjem toho radaru. A mezi těmi papírky shazovali Američani kostičky čokolády a my děti jsme je sbírali a pak nám je tatínkové večer rozdělovali. Ta moje chutnala úplně jinak než ty co se dělají dnes.

Jo a ještě, jednou to už byli spojenci ve vsi jednomu sedlákovi spadla na zahradu náhradní nádrž z letadla – nikdo z nás Anglicky neuměl a tak jsme nechápali co to ty amíci melou, když se smějí ukazují na tu bombu vprostřed statku a kroutí hlavou. Pak se na to přišlo – bomba to není je to nádrž a do dnes z ní má pan Bezkočka na zahradě zásobník na dešťovou vodu.

No a když byl úplný konec války tak byli němci zase na návsi, ale ne jako dobyvatelé, ale jako zajatci. Do dnes nevíme co se stalo s těmi co tenkrát němci odvedli – nikdo se nevrátil.

*Křesina – název pro část jedné obce s poštou a kostelem 3 km od Orlické přehrady, kde autor trávil několik let dětství.

Babíny – vrch, na kterém měla německá armáda radar a kde do dnes je vojenský prostor o             velikosti asi 4 km2 a kde rostou ( německých bombou roztrhaných těl) obrovské borůvky. 2km od obce o níž je povídka.