Skupinové foto

Kdysi jsem znal jednoho pána a ten měl problém s velikostí svého nosu. Jeho rozměry byly příliš velké na to, kolik bylo schopno tolerovat jeho okolí. Ve vesnici, kde bydlel, ho nikdo neznal jeho pravým jménem, všichni říkali jen "ten s tím velkým nosem". Několikrát jsme se v rozhovorech s ním k tomu tématu dostali. "Není to nic příjemného, ale dá se s tím naučit žít," říkával vždycky s úsměvem. Ale já vím, že někde v hloubi duše se tím trápil a ještě stokrát slyšel před spaním ozvěnu výsměšných komentářů svých zvrhlých sousedů. "Kde máš letadlo, když vlastníš takovej hangár?" Nebo: "Měl bys začít vydělávat s tím svým velkokapacitním holubníkem!" Dneska už problém nemá - vlastnoručně ho radikálně vyřešil. Nebyli schopni tolerovat jeho chybičku. Taky jsem u nás ve městě občas vídal pana Pokorného. Nebyl zrovinka bohatý, ale že by byl chudý, to tedy rozhodně ne. Spoustu let se poctivě dřel, prodával zboží ve svém krámku od slunka do slunka, až si vydělal na auto. A časem na modernizaci obydlí. A lidé - jak by ne - začali závidět. Prostě jim to bylo proti srsti. Oni vstávali v pět hodin ráno, aby mohli nastoupit v šest "na šichtu" a vrátit se po osmi hodinách domů se stejně strhanými rysy, jako když ráno zazvonil budík. To všechno za mizerný plat. A pan Pokorný mezitím vlastnil několik obchodů i v okolních městech a jeho zaměstnání jim připadalo hrozně lehké. Netušili a nebo možná jenom nechtěli pochopit, kolik dní a měsíců si dobrovolně ubral ze svého života "zdravotní závadností" podnikání. Jednoho dne ho začali vydírat. Nikdo nevěděl kdo, ale hrozba byla blízko. "Jak by se ti líbilo najít svou dcerunku podřezanou? Dej sto hadrů a my dáme pokoj." To prostě normální člověk dlouho nevydrží. A tak si ze svého života ubral dobrovolně ještě víc. Vyřešila to legálně držená "čezeta". Prásk... Chybička se vloudí. Měl jsem jednoho kamaráda a ten měl trable s láskou. Ta potvora, kterou miloval, s ním čtyřikrát chodila a čtyřikrát se zase rozešla. Byla to ale opravdu "ŽENA". Byla sympatická, dobře se s ní povídalo, byla inteligentní, měla smysl pro humor a taky hromadu stejných zájmů jako on a myslím, že to byly zájmy ušlechtilé. Co já vím, tak snad i víru měli společnou. Prostě - když byli spolu, byli perfektní pár a v čem se zrovna neshodli, v tom se skvěle doplňovali. Ona byla duševně i tělesně krásná a proto ji milovalo mnoho mužů. Možná i já. Ale nikdo tolik jako on. Čtyřikrát se s ním dala dohromady a čtyřikrát ho opustila. Popáté to nevydržel. Našli ho ráno, jak se houpe na jednom javoru poblíž své chalupy. Vztahy lidí nejsou bez chybičky. U nás v ulici bydlela se svým manželem jedna docela pěkná paní. Ale neměla to lehké. Vzala si opilce a zjistila to moc pozdě. Snažila se s nim zůstat - prý kvůli dětem. "Ty krávo, určitě s nim šoustáš. Když nejsem doma, seš tam pečená vařená, co?" "To není takovej problém. Ty nejsi doma věčně. Chodíš se sem akorát vyspat z opice!" "A co mam asi dělat, když mi zahejbáš. Jedině chlastat!" "Asi už to nevydržim a zahejbat začnu, aby ten tvůj důvod byl pravdivej!" "Děvko!!!" Nezačala. Krabička Rohypnolu najednou je na mladou ženskou trochu moc. Ale s tím se tak trochu počítalo. Poprvé v životě to nemělo chybičku. Když tak o tom všem přemýšlím, občas mě přepadají deprese kvůli úplným maličkostem. Kdyby to šlo, chtěl bych všechny ty lidi, pána s velkým nosem, Pokorného, do mrchy zamilovaného kamaráda i tu mrchu, nezahýbající paní i toho jejího "notora", možná i to děvče na vozíku, které docela spokojeně stává uprostřed náměstí a pozoruje lidi kolem a asi také spoustu jiných lidí - zkrátka chtěl bych je pozvat na "mejdan". Vzal bych si tam fotoaparát a udělal bych si jedno velké skupinové foto. Byli by na něm všichni: ti, co to nezvládli i ti, co to zvládají. Prostě LIDIČKY A JEJICH CHYBIČKY. A až by o mě usilovala zase nějaká další deprese (například až na mě někdo bude pokřikovat něco o velkém nose), podíval bych se na tu fotografii. Jsem si jistý, že bych potom v klidu odložil nůž a všechno nakonec zvládnul. Jenže to foto nemám. Co když to bez něj nebude fungovat?

---