Streetworking

Máte na to žaludek?

Ze svého vlastního popudu jsem se před několika měsíci rozhodl začít dobrovolně pracovat v organizaci, o které mnozí ani nevědí, že existuje – Drop In. Již od ranného dětství jsem byl podivná povaha. Lidé na mě koukali jako na blázna. Od čtrnácti let jsem byl díky své vizáži pro rodiče mých kamarádů ten, co kazí jejich děti (a možná tomu tak opravdu bylo). V té době jsem měl za sebou většinu experimentů, o kterých mí soukmenovci jen povídali. Vždy jsem se projevoval spontánně, vše hr a hned teď. Žádné rozmýšlení se, co je správné. První podnět a po něm. Tak mne v jednu chvíli napadlo, vypravit se mezi komunitu, ve které dnes pracuji. Den jsem se procházel po Praze a hledal ty, o kterých se píše tolik špatných věcí. Hledal jsem ony „feťáky“, lidi bez mozku a inteligence. Tak o dvou jsem se odvážil v duchu tvrdit, že by možná mohli patřit k této skupině. O pár let později jsem ve stylu svých spontánně vedených akcí vstoupil do střediska Drop Inu na Boršově se slovy: „ Chci dělat Streetworkera. Nevím, co to pořádně znamená, ale chci to dělat. Nic za to nechci. Můžeme to realizovat?“ Mladý člověk, který tam pracoval se na mě jen shovívavě usmál a klidným hlasem mi řekl: „A máš na to žaludek?“ To mě trochu zarazilo. Nad tímhle jsem v životě nepřemýšlel. Jak nemít na to žaludek? „Jasně že mám“, řekl jsem, ale dvakrát jistý jsem si plným významem slova nebyl.. On se opět jen usmál a dal mi číslo na jednoho Streetworkera, který mě měl vzít na první pochůzku. Zavolal jsem a domluvil si schůzku. Jaké bylo moje překvapení, když místo vykalkulovaného „Hašišáka“ přede mnou stanula dívka ve věku tak dvaceti let. Jmenovala se Ester. „Tady máš kýbl na buchny. Nedotýkej se fetek, nešahej na jejich vercajk. Mluv jen když budeš tázán“, zasypávala mě proudem pouček co smím a nesmím. Já se taky ptal. A moc. Stále jsem nevěděl co mě čeká. Proto jsem se hodně zajímal o jejich životě, způsobech, návycích. Ona klidným hlasem odpovídala. Nakonec jsme dorazili ke kostelu, který se ukrývá v křivolakých uličkách u Vltavy. Ester na chvíli zmizela v roští, doktorskou rukavici na ruce. Po chvíli se z roští ozvalo: „Otevři kýbl a pojď sem“. Já poslechl a vlezl za ní do hustého křoví. Seděla tam na bobečku a uculovala se. Před ní na zemi byla hromádka dobře dvaceti buchen. Pohlédla na mě a já už věděl. Nasadil jsem si rukavici a jednu po druhé je sesbíral do kýble. Tak trochu to ještě nedocházelo. Už mi ale začalo připadat, že tohle je ta pravá realita. Ne ty sračky, které na vás kydají média ve snaze ukázat „ty zlé“, ale svět takový, jaký ve skutečnosti je. Tedy tak daleko, kam média nikdy nedohlédnou. Cestou k dalšímu místu jsem se ptal mnohem méně. Mozek se mi totiž naplnil novými informacemi, které si vynutili okamžité řešení. Tak jsem řešil. To pokračovalo, než jsme došli k jedné pasáži na velmi frekventovaném místě v centru prahy, kudy denně procházím. „Tady to je. Teď už je to jen na tobě. Když ti bude blbě, nebo budeš chtít vypadnout, stačí do mě šťouchnout. Hned zmizíme “. A vkročili jsme do pasáže. Davy procházejících lidí spěchaly kamsi, kameloti se snažili prodat nějaké časopisy. Zkrátka obvyklý ruch Prahy ve špičce. Ester se jen rozešla k telefonním automatům, zaklepala na rameno pro mne úplně cizímu mladíkovi a řekla větu, kterou já po ní vyslovil snad tisíckrát. „Nechceš čistej vercajk?“ Mladík, tak kolem dvaceti se na ní jen usmál a přitakal. Ester otevřela batoh, s klidem, uprostřed těch proudících davů, mezi pořvávajícími kameloty a vyměnila mu kompletně vercajk. Přitom si s ním přátelsky povídala o životě, o strastech, jako by byli staří přátelé. Já jen držel kýbl a počítal kolik mi do toho naházel. V tu chvíli jsem úplně ztratil řeč. Mladík se usmál i na mě a zmizel v davu. Normálně vypadající kluk! Uvědomil jsem si, že všichni ti lidé proudící okolo nás to museli vidět a přesto nic nezaznamenali. Já to určitě také viděl mnohokrát a přesto si nic nepamatuji! Jak zasraně velkou clonu nám média vytváří před obličeji Už od malička! Nejsme pak schopni srovnat se s realitou jako takovou! To naší společnosti nikdy nezapomenu. Tímto způsobem jsme obešli celou pasáž. Několikrát jsme se zastavili a proběhl zhruba stejný postup. Pak se mi stala věc, kterou jsem nikdy v životě nepocítil a už asi znovu nepocítím. Prozřel jsem do reality. Není to ta, o které si myslíte vy, že je to ono. Tohle je úplně jiná realita! Nemůžete to pochopit dokud tam nenakouknete. Najednou vám z očí spadnou klapky, které vám nasadila“ideální“ společnost. A začnete se strašně divit, co že to vidíte. Nejprve jsem začal rozeznávat drogově závislé (fetky, chcete - li). Pak dealery. A nakonec celé to podsvětí, přesně tak, jak opravdu existuje. Už to nebyly jen postávající hloučky kamarádů. Už to byli lidé, co shánějí na dávku, ti co jim prodávají, šlapky, zloději. Žádné přibarvení, jak je možno vidět v televizních inscenacích. Vše jen realita. Kdo viděl film Matrix, pochopí, když mu řeknu, že to bylo srovnatelné s vybráním si pilule a následným probráním do úplně jiného světa. Mnohem horšího, ale byl to ten svět, ve kterém opravdu existuji. Ester asi tušila, co mi plave v mysli, sama musela něco takového zažít. Proto vůbec po následující hodiny nic neřekla. Domů jsem se vrátil pozdě večer. Šel jsem se psem na krátkou procházku. Nakonec byla tříhodinová. Hlavu mi zaplavila neuvěřitelná spousta myšlenek. Jak to? Proč? Tak mnoho? Všude? Plus mnoho jiných. Nebyly k vyřešení. I tak jsem se jimi zabýval nadále. Jak ale řekla Ester, na blití mi nebylo, takže jsem to vcelku mohl zvládnout bez mentální újmy. Další dny se mé obzory jen rozšiřovaly, učil jsem se žít v novém světě, s nyvými lidmi. Bez masek a přetvářky. Ve světě, který je opravdová realita. Jestli budete chtít, někdy vás tam vezmu. Ale musíte na to mít žaludek…

---