Svět živých mrtvých (kap. 1 a 2)

Kapitola první

KONEC

„Byl to báječný večer.“

„Jo, to byl. Neměli byste tu ale přece jen radši zůstat přes noc? Vypadá to na ošklivý náledí.“

„Ale Same, David je skvělý řidič. Zavolám ti až dorazíme domů, abys neměl strach, OK?“

Sam si koutkem oka všiml, že David už zalezl do auta, a obrátil se k ní.

„Heather…“

„Psst, Same, víš že to nejde. David je přece tvůj přítel. A já ho miluju.“

„Ale já miluju tebe, copak to nic neznamená?“

„Nejde to. Ne…“ Příliš se však nebránila, když ji zatáhl do výklenku a dlouze políbil. Až po mnoha dlouhých vteřinách se překonala a odstrčila ho od sebe. „Same! Sakra. Mohl nás vidět! Sakra…“

„Neviděl nás. A kdyby? Měla bys mu to říct!“

„Co? Nic není, mezi námi nic není a nikdy nebude. Nekaž hezkej večer.“

„Heather!“

„Měj se, ozvu se ti.“

Odešla za Davidem a nechala ho tam stát opuštěného a zklamaného.

Pátá sklenička whisky, snad padesátá nedokouřená cigareta, spousta probdělých hodin.

-Sakra, už budou čtyři ráno…proč nevolá?! křičel v něm jakýsi hlas. V odpověď mu přicházel další: -Jsou čtyři ráno. Zavolá ti pozdějc. Naštvals jí a tak nevolá, aby tě uklidnila, že je v pořádku.

-Přestaň už na ni sakra myslet. Nejspíš teď spí s Davidem. Do háje!!! poslední slova už vykřikl nahlas. Zapálil si další cigaretu, třásly se mu ruce a trvalo mu to dlouho. Odfukoval šedé obláčky kouře a přecházel po pokoji jako lev v kleci. Heather! Heather!!!

Sáhl po telefonu.

Ne. To ne. Nenene! NÉÉ!!!

Tříštění skal o stěnu, křik, výbuch pláče.

Několikeré bušení pěstmi do zdi až se na omítce objevily červené kapky krve. Ani nevnímal bolest. Nevěděl co dělá, vyběhl do probouzejícího se rán, hlavně pryč. Pryč od toho všeho, ale věděl, že utéct nemůže. Pořád ho bude pronásledovat.

„Heather? Tady Sam, já…chtěl jsem ti říct…“

„Same? Tady je Julie, Heat-Heatheřina matka…je-je mi to tak…líto. Je mi to líto, Same.“

„Co? Co se děje? Proč pláčete, paní…?“

„Same…ach bože. Heather a David…oni mě-měli nehodu.“

Křik, výbuch pláče.

Kapitola druhá

HLASY ZE ZÁHROBÍ

Byly to dny, týdny, měsíce? Sam neměl tušení. Říká se, že bolest utiší čas, ale pro něj to neplatilo. Naopak, bylo to horší a horší. Zůstalo po ní tolik nezodpovězených otázek, tolik lásky a bolesti. Sam žil jen ze vzpomínek na ni, nepamatoval si, že by v tě době vůbec kdy jedl, pil nebo spal. Stejně možné však bylo, že pil celou tu dobu, později doma nenašel ani kapku alkoholu.

Kdy byl vlastně naposled venku? Na jejím a Davidově pohřbu? Byl tam? Měl pocit, že ano. Utekl. No ano! Na to si matně vzpomínal. Nevydržel to a utekl odtamtud. Poté mu často vyzváněl telefon, volala mu Heatheřina matka i Davidovi rodiče, několik jejich společných přátel, šéf, aby mu vyjádřil soustrast, šéf, aby ho poprosil o návrat do práce a šéf, aby mu oznámil, že má výpověď. Záznamník byl plný nejrůznějších zpráv.

Nezvedal telefony, neotvíral dveře. Zcela se zřekl normálního života.

„Same? Same?! Slyšíš mě? Odpověz! Same!!“

„Ne…“ další kdo ho chtěl vyrušit v jeho truchlení. Nechtěl nikoho vidět. „Nechte mě na pokoji!“

„Same, ale to jsem já. Potřebuji tvou pomoc. Prosím, řekni, že mi pomůžeš.“

„Heather?“ Srdce se mu prudce rozbušilo. Sní, či bdí?

„Takže mě slyšíš?“

„Ale…ty jsi…po smrti. Ta nehoda.“

„Same…“

„Je to tak! Byl jsem na pohřbu. Jak to že jsi tu? Ne, nejsi…Proč slyším tvůj hlas? Proč mě mučíš? Chci konečně zapomenout.“

„Potřebuji abys mi pomohl. Nevím kde jsem, je to tu tak hrozné. Mám strach, nikdy jsem se tolik nebála. Obchází tu…“

„Co?“

„Něco hrozivého. Cítím jeho přítomnost, chce mě zabít.“

„Ale ty jsi mrtvá.“

„Jsem ale…zároveň ne. Uvízla jsem někde, kde bych neměla být. Potřebuju se odtud dostat.“

„Ale jak ti mám pomoct?“

„Nevím. Ale jsi jediný koho se mi podařilo…hm…kontaktovat.“

„Pomůžu ti. Alespoň to zkusím. Víš, že bych pro tebe udělal cokoliv...“

„…lásko.“

Otevřel oči a patřil šedý strop obývacího pokoje. Všechno vypadalo jako obvykle. Byl to sen?

„Začínáš magořit,“ pronesl do těžkého nehybného vzduchu. „Měl bys konečně vyjít ven a zapomenout na ni. Je pro tebe navždy ztracená, kamaráde.“

Fajn, teď ještě začne mluvit sám se sebou!

Poprvé po té dlouhé době roztáhl závěsy a pustil dovnitř světlo. Otevřel okno, váhavě, jako to dělal poprvé, a místnost se okamžitě naplnila čerstvým, chladným vzduchem. Bylo to jako doušek čisté vody pro žíznícího.

„Potřebuju se odtud dostat. Potřebuju tvou pomoc.“

Pořád slyšel ta slova, vyřčená tak zoufale a s takovým strachem. Chtěl by jí pomoct, zachránit ji, udělal by cokoliv. Ale byl to jen sen!

Zazvonil telefon. –Zvláštní, pomyslel si. –Už hodně dlouho mi nikdo nevolal…

„Ano? Sam Porter.“

„Same? Ahoj, tady David.“

Svět se s ním zhoupl a Sam dlouho nebyl schopen slova. Co se to dnes děje? Co se to s NÍM děje? Blouzní, Je den kdy mrtví vstávají z hrobů nebo co?! Skoro nevnímal hlas na druhé straně, stále hlasitější a naléhavější: „Hej! Same! Seš tam? Haló!“

„Eh…jo, ježiš. Davide? Jsi to ty?“ Zakousl se do rtu ve snaze probudit sám sebe z pokračujícího snu. Zabolelo to. Tohle byla realita.

„Jo, jsem to já. Proč by ne? Je fakt, že jsem se ti dlouho neozval, ale to chápeš, ne? Byl jsem v nemocnici a Heather…“ hlas se mu zlomil. „…bylo to těžký. I pro tebe, vím. Vím, že jsi ji miloval.“

„Cože?“ Sam ještě nebyl příliš schopen soustředěného vnímaní a souvislých myšlenek.

„Jo, ale neboj se. Věděl jsem to už dávno, jsi úplně průhlednej, kámo. Neřekl jsem to tobě ani jí, protože jsem věděl, že se nemůže nic stát. Tys byl-jsi můj nejlepší přítel a Heather…“ další pomlka, nesnesitelně dlouhá. „Heather mě milovala. Vím to.“

„Hm, jo. Milovala tě. Mockrát mi to řekla,“ drtil slova skrze zuby. „Davide, nechtěl bys přijít? Na pivo nebo tak.“

„Přijď ty ke mně, ok?“

„Té noci,“ začal Sam poté co se vzpamatoval z toho, že Davida vidí živého po takové době, co si myslel, že je mrtvý. Devět týdnů. Díval se do kalendáře. Dva měsíce a jeden týden od Heatheřiny smrti. Ne Heatheřiny a Davidovy… Co se sakra stalo? Potřeboval to vědět, aniž by naznačil, že si myslel, že David leží na hřbitově spolu s ní.

„Co se vlastně stalo?“ Okamžitě věděl, že udělal chybu. David na něj vrhl ublížený a překvapený pohled. „PROČ musíme mluvit zrovna o tomhle?! Myslel jsem – doufal jsem, že už je to za mnou. Taky jsem myslel, že je to už dost dlouho na to, abychom se sešli, aniž bychom pořád mysleli jen na ni. Potřebuju se od toho oprostit, ale ty do toho patříš taky. Asi to byla chyba. Možná bys měl jít.“

„Ne! Promiň, omlouvám se. Asi – asi jsem předpokládal, žes chtěl, abych se přišel, aby sis o tom měl s kým promluvit. Mýlil jsem se.“

Dlouhé, poněkud trapné ticho.

„Dostali jsme smyk,“ řekl David tiše a Sam překvapeně zvedl obočí. „Neuřídil jsem to. Je to moje vina.“ Odmlčel se, snad očekával, že mu to Sam začne vyvracet. Ale nestalo se – Sam mu za to vinu dával vždycky a nehodlal měnit názor. „Vrazili jsme do stromu. Heather vyletěla předním oknem, nebyla připoutaná. Nikdy se nepoutala, prý jí to není pohodlné…bože můj…Chtěl jsem jí pomoct, ale auto začalo hořet. Ten výbuch mě odhodil a víc si nepamatuju…“

„Dave.“

„Na tom pohřbu jsem nebyl schopný ničeho. Byl jsem na dně. Seděl jsem zafačovaný od hlavy až k patě na vozíku. Pořád ještě musím nosit obvazy. Ruce a nohy mám samou jizvu…“

Sam ho už neposlouchal. V hlavě mu hučelo, krev ve spáncích mu hlasitě bušila. Začínalo mu to docházet. Od té doby co slyšel od Heatheřiny matky, že Heather s Davidem měli nehodu, už příliš nevnímal. Neslyšel tedy její další slova o tom, že David leží ve vážném stavu v nemocnici, ale Heather nepřežila.

Z pohřbu se mu nevybavovalo téměř nic, takže bylo klidně možné, že si přimyslel druhou rakev a nevšiml si Davida v invalidním vozíku.

„…vypadáš hrozně, kamaráde,“ říkal zrovna Davida, když se Sam probral ze zamyšlení. Padala na něj únava, po takové době nicnedělání toho na něj bylo trochu moc. „A taky docela smrdíš,“ zasmál se krátce. „Nechceš si dát sprchu? Ani bych se nedivil, kdyby ti doma zastavili vodu…hm, je zajímavý, že ti ještě funguje telefon.“

„Nemohl bych se tu na chvíli natáhnout? Nějak na mě jde spaní. Asi na mě něco leze nebo co.“

„Ale jo. Bez problémů. Jestli ti stačí gauč?“