Svět živých mrtvých (kap. 3)

Kapitola třetí

„SVĚT ŽIVÝCH MRTVÝCH“

V okamžiku upadl do neklidného spánku, ne nepodobného komatu. Ale vlastně to ani nebyl spánek, pořád vnímal, uvědomoval si, že je někde…v jiné realitě, někde mimo prostor. Anebo to byl další z jeho snů.

Kolem něj zprvu vířily barvy, vzápětí ale padla tma.

„Sssaameee…“ syčel čísi hlas. „Ssamee, Same!“

Prudce se posadil se široce rozevřenýma očima. Dýchal zrychlené, srdce mu zběsile tlouklo.

„Kde to jsem?!“ vykřikl. Pak si uvědomil, že sedí na pohovce ve vlastním obývacím pokoji. Ale něco tu bylo jinak, atmosféra se změnila. Byla tu tma a za oknem se vznášela šedá mlha, tak hustá, že nebylo vidět vůbec nic.

Vstal a rozsvítil. Světlo linoucí se za stropní lampy bylo mrtvolně bledé. Nevzpomínal si zda bylo takové vždycky nebo ne.

Byl zmatený. Už si nebyl vůbec jist zda spí nebo bdí. David je naživu? Nebo je to iluze? A teď? Je u sebe doma a probudil se ze snu o Davidovi, nebo spí u Davida na gauči a tohle se mu zdá…Hlava mu třeštila, nebyl schopen o té spoustě otázek ani přemýšlet. Kolenem zavadil o roh stolku a sykl bolestí. Ve snech přece člověka nic nebolí! Ale i když mluvil s Davidem, cítil bolest…Do háje! –Měl bych nechat toho zbytečného přemýšlení a jednat.

Zvedl telefon a začal vymačkávat čísla. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že telefon je hluchý.

Zapnul televizi, ale odměnou mu bylo jen šumění a zrnění. Ať přepínal jak chtěl, výsledek byl stále stejný.

Rádio nefungovalo pro změnu vůbec. Pokud chtěl informace o okolním světě, musel vyjít ven. Nejprve ale zamířil do koupelny. Při pohledu do zrcadla se téměř lekl. Kdyby se potkal na ulici, nepoznal by se. Tvář měl zarostlou vousy, oči zarudlé, vlasy mu padaly do obličeje a mezi hnědými prameny našel několik šedých vlasů. A to mu bude teprve dvaatřicet!

Dal si sprchu, oholil se a učesal, ve skříni si vybral čisté oblečení. Teď si byl konečně podobný. Ani nevěděl proč, snad instinktivně, si v kuchyni vybral jeden z nožů, který zavřel a skryl v kapse bundy. A vyrazil z bytu.

Už na chodbě ho čekalo první nepříjemné překvapení. Dřív tak hezky upravená, se spoustou světel na zdech a hezkým, lahvově zeleným linoleem na podlaze, byla úplně změněná.

Lino bylo prošlapané, pokryté tlustou vrstvou špíny. Omítka byla na mnoha místech odrolená a pod ní prosvítaly holé cihly. Světla byla strhaná a ze zdí trčely dráty. Všude se skvěly nápisy, převážně rudé barvy, otisky rukou a stříkance.

A tím vším prostupoval hutný, mrtvolný zápach. Samovi se zvedl žaludek a měl co dělat, aby se nepozvracel.

Nevěděl co se stalo, nebo kde to vlastně je a rozhodl se už o tom příliš nepřemýšlet. Jen myšlením by na to stejně nepřišel, musí jednat.

Nikdy nevěděl, koho má vlastně za sousedy, jak už to v tak velkých domech bývalo. Anonymita jeho obyvatelům většinou vyhovovala. Ale nyní bylo na čase to zjistit.

Pokoj 108, nalevo od jeho bytu. Sam zabušil na dveře a ty se samy s děsivým zaskřípěním otevřely. Naskytl se mu pohled do obýváku, stejně zuboženého jako chodba. Potahy křesel byly roztrhané, stolek převržený, knihy vyházené z polic. A navíc ten všudypřítomný prach a špína.

„Haló! Je tu někdo?“ nikdo se neozval, a tak vešel dovnitř. Zápach ještě zesílil a jemu z něj začaly slzet oči. Prošel pokojem do ložnice, kde našel rozházené peřiny, na nočním stolku ohmatanou, rozečtenou knihu. V kuchyni na sporáku stál hrnec s připálenou rýží, v troubě úplně vysušené maso a všude kolem poletovaly mouchy.

Blížil se ke dveřím vedoucím do koupelny a do srdce se mu plížil stín. Bezděčně si vzpomněl na Heatheřina slova:  „Obchází tu něco hrozivého. Cítím jeho přítomnost, chce mě zabít.“

Teď to cítil o on, nepojmenovatelný strach. Je tedy tam kde uvízla ona? Mohl by jí pomoct?

Když bral za kliku, projel jím záchvěv iracionálního děsu.

To co spatřil, když otevřel, však předčilo všechny jeho představy, všechny jeho noční můry. Koupelna byla celá rudá, všude po zemi i po stěnách byla rozstříkaná již zaschlá krev.. A ve vaně, ve vodě smíšené s další krví, ležela postava už jen vzdáleně podobná člověku, kterým byla. Rozsápaná kůže odhalovala maso v pokročilém stádiu rozkladu. Mrtvolný, hnilobný zápach dosáhl svého vrcholu, vycházel právě odsud. Tentokrát se Sam již neudržel, skočil k zašpiněnému umyvadlu a začal zvracet.

Celý se třásl, po tváři se mu řinul studený pot, když klepal na dveře s číslem 106. Modlil se, aby byl uvnitř někdo živý. Nějaký přítel. Ne ten kdo způsobil zvěrstvo na stoosmičce.

Ale nikdo se neozval, Vzal za kliku a otevřel. Jak moc se mu ulevilo, když smrtelný zápach nevzrostl se ani nedalo popsat.

Na stole pod oknem v ložnici si všiml popsaného kusu papíru a sebral ho, aby si ho přečetl.

„Drahá Alice,

situace zde je stále horší a horší. Danny odešel před týdnem, aby se pokusil najít Jennifer, ale ještě se nevrátil. Mám strach jako nikdy dřív, každou chvíli slyším křik, jakoby byl někdo mučen a vražděn. Možná, že další na řadě jsem já. Snad by smrt mohla být vysvobozením.

Z vedlejšího pokoje jsem cosi slyšel, snad tam někdo je, ale neotvírá. Asi má strach stejně jako ostatní.

Doufám, že se zase shledáme, drahá. Pořád na Tebe myslím a jen vzpomínky na nás dva mě drží nad vodou. Snad je Ti líp než mě.

Miluji tě, Alice,

Navždy Tvůj, Jack.“

Sam dočetl, nabitý nadějí, že jsou tu i jiní lidé, ale zároveň vyděšen zoufalstvím toho muže. Kdepak je asi ta Alice? Zdá se, že našla místo, kde by mohla být v bezpečí.

Prohledal zbytek stolu a jeho nadšení rázem opadlo. Jeden ze šuplíků byl totiž plný neodeslaných dopisů podobného rázu – „Drahá Alice…Navždy Tvůj, Jack.“.

Sakra…takže Alice buď vůbec neexistovala a dopisy psal nějaký cvok, nebo byla…někde jinde. Možná je mrtvá. Mrtvá a na lepším místě než je toto.

Prošel chodbou a bušil na všechny dveře, které minul. Některé byly zavřené, za těmi otevřenými se již neskrývala další překvapení. Všude to bylo stejné, všude ležela několikaměsíční (-letá?) špína, zdi byly oprýskané a počmárané. Nábytek rozbitý, knihy rozházené a roztrhané. Nyní si byl Sam téměř jistý, že rudé skvrny na zdech jsou krvavé.

Konečně došel na konec dlouhé chodby, opřel se do lítacích dveří a vyšel na široké schodiště.

První co ho uhodilo do očí bylo, že schody vedoucí do horních pater jsou v jednom místě přerušené, jejich trosky ležely o patro níž. Tři nejhornější patra byla tedy nepřístupná. Nezbývalo než jít dolů.

„Áá!“ z nenadálého ženského křiku ho zamrazilo až do morku kostí. Heather?! Rozběhl se za křikem a raději z kapsy vytáhl nůž. Kdo ví, co ho tu může čekat?

Zabočil do chodby v pátém patře. Křik šel zpoza rohu. Teď už neběžel, plížil se podél stěny, srdce až v krku. Nikdy by sám sebe neoznačil za odvážlivce nebo dobrodruha. Zachraňovat ženy ze spárů krvežíznivých oblud nebylo jeho hobby.

Vykoukl a strnul. K protější stěně se tiskla drobná blondýnka s vytřeštěnýma očima a co chvíli zaječela. Před ní ležela mrtvola velmi podobná té, co Sam našel ve vaně. Byla roztrhaná, zkrvavená, k nepoznání znetvořená. A hýbala se?! Sam zamrkal, aby se ujistil zda neblouzní. Pak si uvědomil, že něco tu mrtvolu požírá. Neviditelná nestvůra trhala maso a tahala kusy těla za sebou. Samovi se znovu vzbouřily žaludeční šťávy, ale ovládl se.

Ať je to cokoliv, až si to dostatečně pohraje s mrtvolou, vrhne se to na tu ženu. Musel něco udělat. I kdyby nic jiného, ta žena mu mohla říct něco o tomhle světě, nebo dokonce o Heather. Ale jak má zaútočit na něco, co nevidí? Na něco, co dokáže udělat s člověkem tohle?!

Žena mimoděk zvedla oči a všimla si ho. Tvář, zbrocená slzami, ale přesto půvabná, se naplnila nadějí.

Kus masa visící ve vzduchu se zastavil a Samovi došlo, že netvor si ho také všiml.

„Pomozte mi,“ špitla zoufale. To už sledoval krvavé stopy, pomalu a rozvážně se k němu blížící. Poznal z nich pouze to, že nepřítel se pohybuje po čtyřech.

-Nemůže být tedy moc vysoký..i když, kdoví.

Bez dalších myšlenek se vrhl v před a švihl rukou s nožem. Znovu a znovu. Slyšel ženin křik a řev zraněného tvora. Něco se mu zarylo do stehna a sám zakřičel bolestí. Padl na zem a na prsou mu spočinula tíha nepřítele. Nevzdával se, sekal nožem a na tvář mu dopadala mazlavá tekutina, neviditelná stejně jako protivník, pravděpodobně jeho krev.

Konečně ucítil jak tvor ochabuje, slyšel kňučení, velmi podobné psímu. Padlo na něj těžké, páchnoucí tělo, které odvalil a posadil se. Z očí si vytřel tekutinu a podíval se na zranění na noze, které bylo nejvážnější, zbytek byla jen škrábnutí a oděrky.

Stehno ho bolelo strašně, nemohl nohou téměř hýbat. Rána byla asi dvacet centimetrů dlouhá a dva nebo tři hluboká. Silně krvácela.

„Zachránil jste mi život!“ vedle něj stanula neznámá blondýnka. „Bože! Jste raněný. Je to docela hluboké, bude to chtít pár stehů. Pomůžu vám, jestli můžete chodit. Mám všechno u sebe v bytě. „Jsem Eileen. A vy?“

„Sam Porter, těší mě.“

Eileen bydlela v bytě s číslem 83. Vypadalo to v něm stejně jako všude jinde.

„Bude to bolet, nemám tu nic na utišení, zvládnete to? Já jsem zdravotní…ne, vlastně byla jsem zdravotní sestra,“ doplnila, když zachytila jeho udivený pohled. Nevlékla nit do jehly, Sam pozoroval každý její pohyb a připadal si jako dítě, co přišlo k lékařce na odběr krve a snažilo se vypadat statečně, přestože mělo strach. Bál se bolesti.

„Na,“ podala mu silnou dřevěnou vařečku. „Skousni to.“

V příštích několika minutách Sam bojoval s hroznou bolestí a studem, když se mu po tvářích začaly kutálet slzy.

Eileen nakonec ránu převázala poněkud zašedlým obvazem a dala mu druhý prášek proti bolestem.

„Tebe jsem tu ještě neviděla. Jak-hmm-jak jsi umřel?“

„Umřel? Já nejsem mrtvý.“

„Co? Ale jak to, že jsi tady? Tady jsou přece jen ti co uvízli na cestě na druhý břeh nebo jak to chceš nazvat. Možná že jsme v pekle. Mě to tak rozhodně připadá.“

„Co to bylo, to co na mě zaútočilo?“

„Říkámě jim prostě Nepřátelé. Jsou různí. Tenhle byl vážně dost hrozivej, však jsi to sám viděl.“

„Ne, neviděl.“

„Cože?“ vyjekla znovu. „Jak to myslíš, neviděl?“

„Prostě jsem ho neviděl. Jen jsem viděl jak…žere..ehm…“

„Jacka,“ doplnila chladně, nepodobná té vyděšené dívce jakou byla, když ji poprvé spatřil. „Byl to blázen. Začínal být nebezpečný. Možná je dobře, že ho Nepřítel dostal. Ale jak je možné, žes ho neviděl? Zabils ho. Chceš říct, žes zaútočil na něco, co pro tebe bylo neviditelné? Kvůli mně? Mohl jsi radši utéct.“

„Nebylo to úplně kvůli tobě,“ přiznal. „Potřeboval jsem někoho, kdo by mi řekl něco o tomhle,“ rozhodil ruce.

„Aha. No, ale každopádně díky. Kvůli tomu, že jsi potřeboval informátora jsem neskončila jako Jack,“ zasmála se, jakoby to byla jen nějaká hloupost. „I když možná by to bylo lepší. Možná bych se dostala na lepší místo.“

„Možná ne.“

„Ne, možná ne.“

„Jak jsi tu už dlouho?“

„Asi půl roku, umřela jsem po extázi, cc, kdyby se mi dostal do ruky ten hajzl, co mi tvrdil, že je to prvotřídní zboží…doufám, že skončí tady! Člověk si chce jednou užít a jak to dopadne. Ty jsi si vážně jistý, že jsi neumřel?“

„Ano, jsem. Myslím, že se mi tohle všechno jen zdá. Svým způsobem tedy. Myslím, že je tu žena, kterou miluji, jmenuje se Heather , a to mě sem táhne. Zemřela před dvěma měsíci po autonehodě.“

„Heather? Ne, tady nebyla, alespoň myslím. Víš, v tomhle světě je relativně málo lidí. V tomhle domě jsem znala jen Jacka, Dannyho a Jenn. Ven jsem se nikdy neodvážila. Ta mlha mě děsí. Je v ní spusta zla. Ale Jennifer se tam vypravila, víc jak před měsícem, řekla, že odsud musí existovat východ a leží někde venku. Nevrátila se a Danny usoudil, že se jí podařilo dostat pryč. Nedávno odešel také. Já si spíš myslím, že jí dostal Nepřítel. Žádný východ odtud není. Budeme tu žít ve strachu navěky a nebo dokud nás nedostanou. Co bude potom? Kdoví.“

„A co Alice?“

„cože? Jak víš o Alici?“

„Našel jsem v Jackově bytě dopisy co jí píše.“

„On jí píše dopisy? Říkám, že to byl cvok. Alice byla jeho manželka. Přežila požár, při kterém zemřel. On žije.“

„Ten požár byl v jejich bytě? Na 106?“

„Asi jo. Nevím to jistě. Už je to dávno. Pět, šest let.“

„To jsem tu ještě nebydlel.“

„Zvláštní, že jsme se nikdy nesetkali.“

„Já v celým domě neznám vůbec nikoho, takže to až tak zvláštní není. Ale ani se nepamatuju, že bych tě tu někdy potkal.“

„Jo, to je fakt. Zas tak velkej dům to není.“

„Ale jo. Dost velkej.

Žila jsi tu sama?“ zeptal se náhle, protože ho něco napadlo.

„Ne. S bratrem Garym. Dala bych cokoliv za to ho znovu vidět.“

„Mohla bys to zkusit.“

„Jak?“

„Nevím. Tak jako to udělala Heather. Ona se se mnou spojila, mluvili jsme spolu.“

A skončil jsi tady, aniž bys na to potřeboval zemřít. Ne, já do toho Garyho tahat nebudu.“

„Já jsem ale rád, že jsem tady. Je to jediná možnost jak pomoci Heather. Pokud je možnost ji odtud dostat, tak ji odtud dostanu.“

„A pokud není? Co když se z tohohle snu už neprobudíš a už tu navždy zůstaneš s námi? A navíc nevidíš Nepřátele. Nepřežiješ dlouho.“

„Pomůžeš mi ji najít?“

„Ale to budu muset jít ven do Mlhy.“

„asi ano. Ale jestli najdeme cestu odtud, osvobodíš se. Je tu naděje. Malá, ale stojí za to, to risknout.“

„Pomůžu ti. Ale teprve až budeš moct chodit. A utíkat.“