Předurčení, část II.

Sobota, 11. února 1995

13:11

Bolí mě děsně hlava. Co jsem to zas včera pila? Nepamatuju si skoro nic. Ta šílená bolest hlavy. Jediný, co si pamatuju jasně je ta holčička. Probudila jsem se zimou. Ležela jsem ve sněhu před barákem. Ona na mě koukala zpozarohu. Asi už bylo skoro ráno. Obloha měla šedej nádech a ona tam stála, malá, ošklivá... Měla růžový letní šatičky. To jí nebyla zima? Byla ošklivá. Usmála se na mě. Nebo spíš hodila takovej divnej škleb. Viděla jsem, že má rovnátka. A nad pravym okem čerstvou jizvu, jak jí kousnul pes,  když ho tahala za uši. Jak to vlastně vim? Chvíli tam stála a šklebila se. Po několika minutách utekla.Zvedla jsem se a šla domu. Pak už zas nic nevim. Kruci, mě snad praskne hlava.

Pondělí, 13. února 1995

12:02

Zas ta hrozná bolest. Mistr sedí o dva stolky dál a civí na mě. Hajzl. Dneska ráno jsem zas viděla tu holku. jela jsem autobusem do práce. Šklebila se na mě tim svym ocelovym úsměvem. Dneska nebyla sama. Držela se za ruku nějakýho chlápka. Podívala jsem se mu do obličeje. Polil mě studenej pot a vybavila se mi vzpomínka z dětství. Maminka stojí v kuchyni u plotny a obaluje řízky na nedělní oběd. Hraju si pod kuchyňskym stolem se svou jedinou panenkou. Maminka posílá otce do sklepa pro brambory. Otec mě bere za ruku a bere mě s sebou. Dívám se na maminku se strachem v očích. Maminka se usmívá. Ona to neví. Jsme ve sklepě. Otec zamyká a dívá se na mě. Je to ten samý obličej... Pak mi svlíká šatičky a řiká: „Nikomu to neříkej malá, bude to naše tajemství...“.

Autobus zastavil. Vyběhla jsem ven a dlouho zvracela. Lidi chodili kolem mě a tvářili se, že neexistuju, nebo se zhnuseně otáčeli na druhou stranu. Do práce jsem musela dojít pěšky. Přišla jsem pozdě. Ten slizoun, co tu na mě čumí, mě zas seřval. Zase z toho měl erekci. Prej ještě jednou a vylejou mě. Musim jít pracovat, je po pauze.

Úterý, 14. února 1995

14:27

Nalila jsem si panáka. bolí mě zas hlava. Strašně. Co jsem včera dělala? Nic si nepamatuju. Asi jsem byla v baru. Nevim s kym. Do práce jsem nešla. Nechtělo se mi. Zas by na mě ječel s tou svou boulí na kalhotách. Je mi zle...

18:53

Myslim, že jsem usnula. Zdál se mi živej sen. Až moc živej. Stála jsem v černejch šatičkách nad hrobem svojí maminky. Otec mě držel za ruku a nutil mě se na všechno dívat. Černé lakované dřevo mizející v nekonečný černý tmě. Stejný tmě, jako je ve sklepě. „Nikomu to neříkej malá, bude to naše tajemství“.

Probudila jsem se zpocená se zaschlejma slzama na tvářích. Vzpomínám si na to. Moc dobře. Když umřela dělal to pořád častějc. Už mě nemusel vodit do sklepa. Jednou k nám přišla pani v brejlích a šedým myším kostýmku. Vysvobodila mě. Bylo to opravdu vysvobozní? Sociální pracovnice, řikala mi sousedka. Když mě odváželi byla tam. Byla i u toho, když otec jednou nechal roztažený závěsy. Viděla všechno. Z okna kuchyně. Kde potmě kouřila cigaretu. Než šla spát. Vím to, říkali mi to. Několikrát. V děcáku, kam mě umístili. Ptala jsem se. Tolik otázek a odpověď žádná. Proč mi to dělal? Tolik mě bolí hlava. Ta bolest...

19:41

Asi jsem omdlela. Nepamatuju si, co se stalo. Bolí mě hlava. Jak kdyby mi něco rozeříralo mozek. Jdu do baru. Je Valentýn a já jsem sama...

Středa, 15. února 1995

4:20

Probudila mě prudká bolest hlavy a divnej pocit v žaludku. Lepkavej pocit na stehnech. Asi jsem nakonec přece jen nebyla tak úplně sama. Jdu se vykoupat. A do práce.

10:12

Sedim v baru. Objednala jsem si dvojitej rum. Dneska si to můžu dovolit. Je po vejplatě. Po poslední vejplatě. Ráno na mě čekala u vchodu do baráku. Ta škaredá holčička. Chytla mě za ruku a doprovodila mě k autobusu. Nemluvily jsme. Já neměla náladu a ona asi taky ne. V práci mě zastavili hned na vrátnici. Byl tam i mistr. Chvíli na mě řval proč jsem včera nepřišla a pak mi oznámil, že mám padáka. Asi se u toho udělal. Na koho teď asi bude ječet? Jen jsem se usmála a vyšla ven z fabriky. Mě nedostanou. Mě ne...

Škaredá holčička už na mě čekala před branou podniku a šla se mnou do baru. Ale jen ke vchodu. Pak odkráčela na zastávku autobusu.

Pátek, 17. února 1995

Probudila jsem se třeštící hlavou na kuchyňskym stole. Vedle mě prázdná flaška vodky. Vokno. Poslední dva dny si nepamatuju. Jen vim, že je pátek. Byla tu za mnou Terry. Poky jí prej poslal k vodě. Kvůli nějaký jiný. Brečela mi tu snad dvě hodiny. A co já s tím sakra? Teď je naštěstí pryč. nemám náladu na lidi. Ani nevim, kolik je hodin. Jedinej muj časoměřič je budík a baterka zrovna došla. Asi je noc. Venku je tma a přes ulici v činžáku svítí jenom jedno okno. Jdu se vykoupat...

Když jsem si lehla do vany všimla jsem si JÍ. Předtím tam nebyla, nebo jsem jí neviděla, ale teď tam byla. Škaredá s jizvou nad okem zas v těch růžovejch šatech se krčila pod umyvadlem a plakala. Ptala jsem se proč, ale ona nemluvila. Asi se jí nechtělo. Po chvíli přestala. Hodila jsem po ní ručník, aby si mohla otřít oči. Pak tam jen tak seděla a koukala na mě. Mlčela jsem s ní. Najednou se prudce zvedla, zašklebila se na mě a vyběhla z koupelny. Když jsem vylezla z vany nikde nebyla. Asi už musela domů. Bolí mě hlava, jdu spát.

Neděle, 19. února 1995

asi 17:00

Byla jsem si v obchodě koupit cigára a flašku vodky. Prodavačka už zavírala. Muselo bejt skoro pět. Do baru dneska nejdu. Čekám na NI. Třeba zas přijde. V těch svejch růžovejch šatičkách.

Čtvrtek, 23. února 1995

Je po poledni. Asi. Venku je světlo a mě třeští hlava. Už se těším až za mnou zase přijde. Chodí za mnou teď každej den, s jiznou nad okem a v pořád stejnejch růžovejch šatech. S volánkama.

Včera konečně promluvila. Prvně. Seděly jsme spolu v ložnici na koberci, mezi náma poloprázdná flaška ani nevím od čeho a mlčely jsme. Jako každej jden. Najednou se zvedla a podívala se mi do očí: „Už musím jít“ a utekla. Vyběhla jsem za ní na schody, ale ta strašná bolest hlavy mě donutila klesnout na kolena. Omdlela jsem. Asi. Probrala mě až sousedka, když šla druhej den ráno do práce. Myslela si, že jsem opilá, ale já nebyla. Jen mě bolela hlava. Už aby přišla. Chci si s ní povídat. Dneska mám chuť mluvit.

Je tady, ONA přišla. Ví, že potřebuju psát, tak jsme na chvilku přerušily rozhovor. Přišla brzo. Bylo ještě světlo. Za oknem padal sníh a ona měla zas jen ty letní šaty. Zeptala jsem se, jestli jí neni zima. „Mě nikdy není zima“ odpověděla. Víc jsem se neptala. Bála jsem se, aby neodešla. Chtěla jsem si povídat. Šla někam do ložnice, jdu se mrknout, jestli tam ještě je.

Už spí. Ustlala jsem jí v mojí posteli a půjčila jí mou starou panenku. Pořád ještě ji mám. Šila jí maminka. tak dávno...

Bavily jsme se spolu dlouho. ONA ležela v posteli, já seděla na koberci a mluvily jsme. Škaredá holčička mi vyprávěla o smrti. Znělo to všechno tak krásně. Žádný bolesti hlavy, problémy, absťák, lidi... Člověk prostě chcípne a pak má klid. Napořád. Jdu si taky lehnout. Vyspím se dneska na zemi.