DŮVOD K NENÁVISTI - 5.

Koncem  dubna jsme se konečně všichni tři jakžtakž sžili. Michálek přestal v noci plakat po mamince a začal normálně jíst. Dokonce se doopravdy snažil chovat jako vzorné dítě, přesně jak ho Nika popisovala. Dělaly jsme si s mamkou starosti, jak by nás měl oslovovat. Vyřešil to za nás. Když ho Dominika přivezla, bylo to z vděčnosti samé „Haninko sem“ a „Haninko tam“. Mrňous si počáteční písmeno jednoduše vypustil nebo ho dobře neslyšel, v každém případě mi neřekne jinak než „Aninko“.

No, a ta starší žena je pro něj prostě teta.

            Tahle teta mi dala zpočátku pořádně zabrat. Musela jsem před ní urputně bránit svá domovská práva, jinak by mi celou domácnost přetvořila k obrazu svému. Podle ní jsem si na všechno zavedla úplně špatný systém. Ať už se jednalo o praní, žehlení, vaření nebo čištění záchodové mísy. V jejích očích se zdálo všechno být špatně.

            Přes den jsem se handrkovala s matkou, v noci uklidňovala malého řvouna. Klid jsem měla pouze v koupelně a na záchodě. Není se tedy co divit, že jsem tato místa začala navštěvovat častěji, než bylo nutné. Práci jsem vyhradila časné ranní hodiny. Můj život se stal nesnesitelným. A pak najednou ze dne na den nastala změna. Zase jsem mohla používat sociální zařízení pro běžné účely, chvilku klidu bylo možné nerušeně vychutnat třeba v obýváku u televize. Napjaté nervy se mohly pomalu uvolnit.

            K překladu jsem dostala lahůdku v podobě dívčího románu. Cestou od paní Fischerové jsem ani nemohla uvěřit takovému štěstí. Žádné prospekty ani vědecké popisy nejneuvěřitelnějších hokuspokusů. Opravdová knížka. Zase střípek radosti do mé sbírky života. Vzpomněla jsem si na starou madame Dupontovou. Měla bych ji navštívit. Co je v domově důchodců, byla jsem za ní jen jednou. Odjakživa si stěžovala na život v naší zemi. Podle jejích slov se zdála být pouze Francie tou zemí zaslíbenou. Madame žila v nádherné Paříži do svých čtrnácti let. Potom nastala největší katastrofa jejího života. Její matka se zamilovala do toho Holuba. Toho hrozného chlapa, který je, nebohé Francouzky, odvezl do příšerného Československa.

Madame sice neustále tesknila po své rodné zemi, avšak nikdy se zpět nevrátila i když příležitostí měla hned několik. Prázdniny, později dovolenou, trávila pravidelně u příbuzných někde u Paříže. Dokonce si tam našla vážnou známost. Jak to skončilo a proč, nikdo neví. Nikdy se do Francie natrvalo nevrátila. Zato o ní všem neúnavně vyprávěla.  Pracovala jako sekretářka ředitele obchodního úseku v jedné známé textilce. Soukromě dávala hodiny francouzštiny. Pravidelně navštěvovala knihovnu, kde mamka pracovala. Tvrdila, že na její češtině je stále co vylepšovat. Nebyla to ovšem vůbec pravda. Madame Dupontová se vyjadřovala jako rodilá Češka. Tuto chválu slyšela velmi nerada. Aby nedocházelo k mýlce a někdo ji náhodou špatně nezařadil, obratně do každého rozhovoru vplétala francouzská slovíčka. Nikdo od ní nemohl očekávat prosbu, poděkování či pochvalu v české řeči. Přestože naše země byla plná soudruhů a soudružek, Dupontová zůstala pro všechny „Madame“.

            Od paní Fischerové jsem domů jela tramvají. Sedla jsem si před mladého muže v kožené bundě. Lidé kolem mne se tvářili většinou dost otráveně. Když jsme přijížděli k další zastávce, spatřila jsem na ostrůvku hlouček lidí a mezi nimi dvě povědomé tváře. Byli to muži, kteří chodí po domech, rozdávají časopisy a mluví s lidmi o Bohu. U mě už taky několikrát zazvonili. Pokaždé jsem měla potíže se jich zbavit. Jejich výřečnost je obdivuhodná. Skoro mě nepustili ke slovu a pokud ano, pak pouze proto, aby mne následně zahrnuli fůrou protiargumentů. Zjistila jsem, že nejlepší je s nimi vůbec nediskutovat.

Naštěstí, pro mě, nastoupili zadními dveřmi. Slyšela jsem jejich hlasy přes půl tramvaje. Opravdu jsem si oddychla. Cítila bych se hrozně trapně, kdyby se ke mně hlásili.

            Ve stejné zastávce přistoupil prostředními dveřmi starší bělovlasý pán ve světle hnědém plášti. Bez povšimnutí minul volné místo k sezení. Chytil se madla nedaleko mne. Tramvaj se rozjela. Muž v plášti přejížděl pohledem po spolucestujících. Jeho pozornost upoutalo něco za mými zády.

            „Nechtěl byste si dát ty nohy až za krk?“ pronesl přísným hlasem, zřejmě navyklým vychovávat. Zamračil se a čelo mu zkrabatily vlny vrásek.

            Vtom jsem uslyšela vzteklý hlas: „Co se do mě navážíš? He?“

            Muž neodpověděl. Pootočil pomalu hlavou, předstírajíc zájem o domy ubíhající za oknem. Těsně za mnou se ozývalo popuzené brumlání. To stále sílilo. Z mladého muže sedícího za mnou začala padat šťavnatá slova. Tramvaj přibrzďovala.

            „A vůbec! Co mně máš co… Já ti rozbiju hubu, ty zmetku!“ vyskočil muž v kožené bundě ze svého místa.

            Pán v baloňáku si pospíšil ke dveřím. Ty se otevřely a začali jimi nastupovat nějací lidé. Rychle se mezi nimi protáhnul ven. Mladík chvíli nerozhodně stál. Mezitím se dveře zavřely. Tramvaj se dala do pohybu. Jeho pozornost se stočila na nějaké lidi v zadní části vozu.

            „A co vy tak blbě čumíte?“

            V tramvaji se nikdo ani nepohnul, ani nepromluvil. Seděla jsem rovněž celá zkoprnělá. Málem jsem nedýchala.

            „Tak kdo chce dostat přes hubu? Ty? Ty? Nebo snad ty? Co?“ Ten šílenec běhal po celé tramvaji tam a zpátky. Lidem se na tvářích zračil strach. Žena u předních dveří si křečovitě tiskla kabelku k silnému tělu.

            Žaludek se mi rozhoupal. Chtělo se mi zvracet. Bála jsem se. Ostatní se taky báli. Další stanice. Dveře se sotva stačily otevřít, lidi se začali jeden přes druhého tlačit ven. Nemohla jsem se strachy pohnout. Seděla jsem jako přilepená. Stejně na tom zřejmě byli i další čtyři cestující, jež se také nehýbali z místa.

            Muž nejdříve sledoval pobaveně prchající osoby, potom přejel pohledem po vyprázdněném voze, načež začal nepříčetně nadávat. V poslední chvíli vyběhl ven se vztyčenou pěstí a začal s pronásledováním uprchlíků. Jak to dopadlo nevím. Řidič na nic nečekal. Dveře se zavřely. Uháněli jsme pryč. Pomalu jsem se probrala ze strnulosti. Při výstupu z vozu se mi podlamovala kolena.  To tedy bylo cosi. Tolik lidí a přesto se nikdo neodvážil zasáhnout. Vlastně se nikomu nic nestalo. A kdyby se stalo, udělal by někdo něco? Obávám se, že ne.

Musela jsem přidat do kroku. Za chvíli bude devět hodin. Nejvyšší čas, aby mamka vyrazila do práce. Můj ranní zážitek jí popíšu později.

            Už na mě čekala u dveří.

            „Michálek se nasnídal, je převlečený a teď se kouká na televizi. Pustila jsem mu na videu kreslenou pohádku.“ Stručně, jasně, jeden úsměv k tomu a rychle pryč.

            „Ahoj Hani!“

            „Tak zatím,“ vyprovodila jsem ji ze dveří.

            Sundala jsem si plášť, pověsila jej na věšák, nohy osvobodila z nepohodlných lodiček a vklouzla do domácích pantoflů. Kabelu jsem odložila na židli v kuchyni. Nádobí od snídaně bylo umyté, všude uklizeno. Jak jen to ta mamka může po ránu zvládnout. Že se jí chce. Pospíchá do práce, ví, že jsem doma, na úklid mám dost času a stejně je to takhle den co den.

            Michálek seděl u televize. Fascinovaně sledoval kreslený příběh. Sedla jsem si vedle něj na gauč.

            „Ahoj mrňousku, na co se to díváš?“

            „Ahoj. Já mám film“, prohlásil důležitě, aniž by na mě pohlédl.