DŮVOD K NENÁVISTI - 7.

K rybníčku vedla cestička sypaná hrubým štěrkem. Vysoké podpatky se mi smýkaly po kamíncích ze strany na stranu. Ještě abych si tak podvrtla kotník! Proč jsem si jen brala na výlet tak nevhodné boty. Z neustálého chození po hladkých městských chodnících jsem už docela zpohodlněla. Chlapci se taky nešlo zrovna nejlépe, proto si jej Jarek vysadil za krk. Michálek výskal radostí. Hra na koníčka se mu zamlouvala.

            Madame seděla na lavičce u vodní hladiny se svým kavalírem. Měla na sobě světlounce růžový kostýmek. Hlavu jí zdobil složitý účes spletený z hustých bílých vlasů. Muž v tmavém obleku držel její dlaň ve své. Sotva nás spatřil přicházet, pustil ji a předstíral, že si rovná perfektně upravenou kravatu. Madame nás také zahlédla. Chvíli vypadala překvapeně. Jakmile mě poznala, vstala z lavičky a pospíchala mi vstříc s otevřenou náručí.

            „ Hanko! Ce n’est pas  possible!“

            „Bonjour, madame.“ Objaly jsme se. Dojetím mi zaslzely oči.

            „Qui est-ce?“ byla zvědavá Madame.

            Samou radostí ze shledání jsem úplně zapomněla na Jarka s Michálkem na ramenou, stojícího vedle mne. Představila jsem jej jako svého souseda a po chvilce váhání také jako dobrého přítele. Madame si mého zaváhání všimla. Vyložila si jej po svém.

            „Přítel..., no vida.“

            Cítila jsem, jak mi po její poznámce stoupá červeň do tváře.

            Madame dělala, že si ničeho nevšimla. Představila nám svého nápadníka, pana Sojku. Starý pán mi políbil ruku. Věnovala jsem mu rozpačitý úsměv. Chvíli jsme si všichni  dohromady povídali o počasí. Michálek pobíhal okolo nás. Asi po deseti minutách se s námi starý pán rozloučil. Má prý v televizi přímý přenos z nějakého koncertu. Nerad by jej propásl. Kdybychom ho tedy laskavě omluvili.

            Jarek  se za chvíli nabídnul, že se projdou s malým kolem zámku.

            „Půjdem za královnou z Fra...“

„No jen jděte!“ přerušila jsem chlapce.

            Jarek se pobaveně usmíval a táhl Michálka pryč.   

            Jakmile jsme osaměly, rozhovořila se Madame o životě v domově. Skoro mne nepustila ke slovu a já jí za to byla vděčná. Poslouchala jsem klípky o lidech, které vůbec neznám. Stará dáma vládnoucí vypravěčským uměním mne však přesto dokázala plně zaujmout. Podařilo se jí ve mně vzbudit dojem, že domov důchodců je prostě báječné místo, kde neexistuje nuda a čas je jen bezvýznamným společníkem. Člověk by skoro uvěřil, že stáří prožité v rodinném kruhu je pouhým přežitkem.

            Z návštěvy jsem měla nakonec tak dobrý pocit, že jsem po cestě zpět přijala Jarkovo pozvání do cukrárny. Objednali jsme si spoustu dobrot, přičemž největší přehled měl Michálek. S hrůzou jsem pak sledovala jak se nevázaně cpe a začínalo mi být celkem jasné, jak to asi bude zvládat jeho žaludek. Přísun dalších pochoutek jsem nekompromisně zarazila.   

            Když jsme vystupovali v naší ulici z auta, v okně všetečné sousedky se zavlnila záclona. Můj vztah se tedy dlouho neutajil... Vzápětí bych se za tu myšlenku nejraděj pleskla. Jaký vztah? Já s tímhle příšerným chlapem přece žádný vztah nemám! Jak ale chci případně někomu něco vysvětlovat, když se s ním vozím v autě, on chodí k nám domů a klučina na něm už zase visí.

            Sebrala jsem Jarkovi Michálka z náruče a rychle se rozloučila. Jak jsem strčila klíč do zámku, dveře se samy otevřely. Stála v nich mamka. Mlčky nás vpustila dovnitř, ale sotva za námi dveře zaklaply, hned začala s výslechem.

            „Vy jste přijeli s ním!“ zaznělo první obvinění.

            „Ano, přijeli.“

            Nádech, připravit k střelbě, pal! „Ty ses s ním zapletla!“

            „Mami, nepřeháněj!“ Chtěla jsem ji nejdříve sice uchlácholit, ale rozmyslela jsem si to. „Anebo, víš co? Radši přeháněj. Aspoň se mu budu víc  vyhýbat. Nemusíme se o tom ale bavit v předsíni,“ dodala jsem poněkud rozmrzele.

            Rozhovor tedy pokračoval v kuchyni. Michálek  byl poslán ke svým hračkám.

„Mami, podívej, já se s ním opravdu zapletla. Hloupě zapletla. Nemíním si však něco začínat s mužem, kterého nejenže nemiluji, ale dokonce mi není ani mimořádně sympatický. Do háje! Já si nechci s žádným chlapem nic začít. Já už po Milanovi nikoho nechci, já nemůžu...“, přemohly mě slzy. Skryla jsem hlavu do dlaní, stejně jako už tolikrát a tělo se mi otřásalo potlačovanými vzlyky. To tělo, jež dokázalo prožívat každý něžný dotek a neodolalo žádné Milanově výzvě, tělo z nějž se stala chladná nádoba naplněna po okraj city, avšak pečlivě uzavřena a nedostupná opačnému pohlaví. Mrazení, které jsem cítila poprvé u hrobu svého muže ve mně cosi umrtvilo. Najednou jsem věděla, že ve mně zároveň s Milanem zemřela ta podstatná část ženy, nutná k naplnění funkčního partnerského vztahu.

            „Neplač děvčátko moje, neplač“, přivinula mě maminka k sobě.  Držela mě pevně a láskyplně hladila po vlasech, dokud jsem se neuklidnila.

            „Já se s tím nevyrovnám. Nikdy.“

            „To chce čas, Haničko.“

            „Čas, čas. Kolik času? Deset  let, dvacet nebo snad sto? Tolik já k dispozici nemám.“         

            Připadala jsem si v tu chvíli tak stará. Stará, unavená, opuštěná. Avšak velice potřebná, jak jsem se za chvíli mohla přesvědčit. Do kuchyně se totiž právě vpotácel Michálek. Byl v obličeji bílý jak stěna a naříkal.

            „Proboha! Michálku, co se ti stalo?“ Rázem jsem na své problémy zapomněla, berouc Michálka do náruče.

            „Mě asi bolí bříško,“ zoufale pofňukával.

            Zachytila jsem mamčin zmatený pohled.

            „To nic, neboj. Přejedl se v cukrárně.“

            „Máš vůbec rozum? Jak můžeš něco takového dopustit?“ zlobila se mamka celkem oprávněně.

            Než jsem stačila odpovědět, Michálek zaúpěl a vzápětí mě pozvracel. Běžela jsem s ním na záchod. Začala jsem zmatkovat. Než se mi podařilo vmanévrovat dítě do správné pozice, bylo už téměř vše ze žaludku venku. Mamka přispěchala na pomoc. Michálka umyla, uložila do postele a pomohla mi celé to nadělení uklidit. Nepronesla už ani jednu výčitku. Nakonec se začala smát. Nejdřív jsem to nepochopila. Takové nadělení, tak proč se směje?

Michálek se prospal do rána. K snídani jsem mu pro jistotu dala jen slabě oslazený čaj s dětskými piškoty. Sama jsem popíjela černou kávu. V rádiu oznámila znělka ranní zprávy.  Poslouchala jsem na půl ucha. Jedna ze zpráv mě přiměla zbystřit pozornost.

            „...se policistům podařilo zjistit, že požár, který ve středu poškodil ze dvou třetin budovu se sídlem firmy Bonotranstech, založili dva chlapci ve věku deset a dvanáct let. Otec jednoho z nich byl minulý týden právě z této firmy propuštěn. Chlapci se zřejmě jednalo o pomstu. Vzhledem k nízkému věku však není možné zahájit trestní stíhání. Tento případ není v poslední době ojedinělý. Dětská kriminalita jen za poslední rok vzrostla o sto osmdesát procent.“

            Mají pravdu, často slyším o hrůzných činech, které spáchaly děti. Nejde mi to na rozum. Jsou na vině rodiče, kteří své děti zanedbávají? A že je zanedbávají o tom není pochyb. To by musel být člověk slepý a hluchý, aby si toho nevšimnul. Ani média nejsou úplně bez viny. Dříve se filmy nevhodné pro děti označovaly hvězdičkou. Navíc se vysílaly až večer. Dnes je možné takové, dokonce i nevhodnější snímky shlédnout v odpoledních hodinách. Na pohádku se oproti tomu klidně můžete podívat i po večerním zpravodajství. V denním tisku se nezřídka objeví kráska do půli těla svlečená či detailní snímek nějakého toho masakru. Dětští psychologové varují, ovšem pro jejich upozornění je vyhrazen nevhodný vysílací čas. Já jsem jejich obavy slyšela, nikoliv odezvu na ně.

            Michálek dosnídal. Vypnula jsem rádio. Mamka je už dávno v plné práci na zahradě. Měli bychom jít za ní. Její rozhodnutí, že z toho mého pralesa udělá oázu klidu a pohody, se mi sice zrovna moc nezamlouvá, ale na druhou stranu jsem ráda, když se má čím zabavit. Nikdy bych si nepomyslela, jak ji dokáže rýpání se v hlíně potěšit. Takové sklony jsem naštěstí nepodědila. Na druhou stranu, tu oázu bych brala.