Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDŮVOD K NENÁVISTI - 8.
Autor
Lucie_Plocová
Asi o týden později jsme se s Michálkem procházeli v parku v centru města. Předtím jsme podnikli několik nezbytných nákupů. Michálek potřeboval nové botky, trička a knížku o medvědech. Jeho počáteční nadšení z medvídka Míši se rozšířilo postupně i na další medvědy. Z plyšových zvířátek měl pouze žlutý méďa přístup do jeho postýlky.
Na kruhovém plácku uprostřed parku stál na lavičce divoce vyhlížející vousatý muž, kolem něj se shromáždili nějací lidé, zaujatě sledující každé jeho pronesené slovo. Výjev mi připomenul scény z amerických filmů. V Americe sice není řečník v parku ničím zvláštním, nicméně v našich podmínkách je to poněkud komické. Zvědavost mě přitáhla až na doslech. Muž nemluvil zrovna potichu, takže jsem se nemusela vmísit přímo do hloučku naslouchajících.
K uchu mi doléhala slova, jejichž smysl mi nebyl tak docela jasný:
„A ty oči. Oči těch, jimž nezůstanou ukryti. Oči nenávistí planoucí, ač důvodu nepoznaly. Oči neznající, oči útočící, oči planoucí ohněm pekelným, tak nepokrytě spalujícím vše, co dobrému je příbuzné.“
Nerozuměla jsem. Stála jsem jako přikovaná. Naslouchala jsem. Michálek se držel mé ruky, rovněž zaujatě naslouchajíc. Tomu přece nemohl rozumět!
„Oči je prozradí. Kdo však jim do nich pohlédne? Kdo svou vlastní matku, bratra obviní? Jste slabí!“ zvýšil hlas tak, že na přítomné křičel.
„Oni ty oči používají a vy..., vy jste slepí. Jejich oči propalují a ty vaše jsou nevidoucí. Ano! Nevidoucí! Jak chcete bojovat, když slepí nepoznáte nepřítele, který stojí před vámi. Jak můžete...“přestal uprostřed věty. Otočil se a pohlédl za sebe. Blížili se k němu dva muži v bílých pláštích s policistou v patách.
„Taky půjdeme, Aninko?“ zeptal se tiše Michálek, v očích nevyřčené otázky.
Usmála jsem se na něj, odvádějíc jej pryč z místa, jež ve mně zanechalo spoustu protichůdných pocitů. Snažila jsem si v hlavě srovnat vše, co jsem vyslechla. Měla jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že jsem tomu rozuměla, ale jako by mi někdo zablokoval k těmto skrytým myšlenkám přístupovou cestu. Znervózňovalo mě to. Jako když si člověk nemůže vzpomenout na jméno svého bývalého spolužáka.
„Proč toho pána odvezli?“ kroutil nesouhlasně hlavou chlapeček.
„Mysleli si, že je blázen.“
„A ty ... myslíš?“
„Já nevím, co si mám myslet. Nemůžu to dost dobře posoudit. Neznám ho přece.“
„To nebyl blázen, Aninko.“
„A kdo tedy?“ usmívala jsem se Michálkovu horování pro neznámého člověka.
„To byl pán, co vidí...“ náhle zmlknul.
„Co vidí?“ byla jsem zvědavá, jak větu dokončí.
Michálek však zamračeně prohlásil, že si nemůže vzpomenout.
Já si taky nemohla vzpomenout. Rozhodla jsem se to pustit z hlavy dřív, než mě rozbolí. Soustředila jsem se na cestu a povídala malému o věcech kolem nás, o domech, ulicích, autech...
Večer jsem seděla u práce. Marně jsem se snažila soustředit na překládaný materiál. Písmenka mi tančila před očima, slova pozbývala významu. Přistihla jsem se, jak překládám do francouzštiny slova vousatého divocha z dnešního dopoledne. Prostě veškerá snaha marná. S překladem jsem se nemohla hnout z místa. To se mi nestalo ani nepamatuji. Nakonec jsem kapitulovala. S takovou by výsledek za moc nestál. Vypnula jsem počítač a odešla do kuchyně, kde mamka právě předčítala Michálkovi z nové knížky.
„To už jsi pro dnešek s prací hotová?“ podivila se.
„Nemůžu se nějak soustředit. Pořád mi odbíhají myšlenky jinam. Ten chlap dneska, ten byl tak zvláštní, jiný.“
„Myslíš blázen“ napověděla mamka.
„I kdyby. Blázni někdy vnímají věci, kterých si my normálně nevšimneme,“ snažila jsem se najít uspokojivé vysvětlení alespoň pro ni, když už já v tom mám takový zmatek.
„V tom máš pravdu. Kdyby sis vzpomněla, co vlastně všechno říkal, mohla bych o tom třeba přemýšlet, ale vzhledem k tomu, že jediné, cos mi řekla, je, že v parku na lavičce stál chlap, co vykřikoval na lidi něco o očích a vyčítal všem slepotu, nemůžu z toho vyvodit žádný závěr. Navíc ho nakonec odvezli sanitkou. Že do blázince, je jasné.“
„Mami, tys přece vždycky kolem sebe šířila domněnky o nadpřirozených silách, podivuhodné zločinnosti, zázracích a já nevím čem všem ještě a mně teď budeš vyčítat, když se jednou zastanu nějakého chudáka.“
„Najednou je to pro tebe chudák.“
„Nemusíš mě hned chytat za slovo“, ohradila jsem se. Cítila jsem se jako blázen, protože jen ten může obhajovat jiného blázna. Prostě jsem se dnes nechala nesmyslně vykolejit něčím, co mi nedávalo smysl. Začala jsem přemýšlet o nějakých blábolech, zplozených v jednom chorém mozku. Jsem to ale hlupák!
„Měli bychom se navečeřet.“
„Můžeš vytáhnout z ledničky tu rajskou a ohřát ji. My si zatím dočteme kapitolu.“