DŮVOD K NENÁVISTI - 12.

Říká se ráno moudřejší večera, ale jestliže večer byly mé myšlenky neuspořádané, ráno to už byl úplný chaos. V noci mě pronásledovaly příšerné sny. Minulost se náhodně prolínala s přítomností a přitom mě odevšad pozorovalo tisíce očí. Ne tváří nebo lidí. Jen oči. Vyjadřovaly neskutečné pohrdání a odpor vůči mé osobě. Nemohla jsem před nimi nikam utéct... Ještě po probuzení jsem cítila ty pohledy.

Celé dopoledne jsem měla špatnou náladu. Neuvěřitelné. Jak jeden hloupý sen může zapůsobit na lidskou psychiku. Pro nějakou hloupost jsem dokonce začala křičet na Michálka. Když začal vzlykat, měla jsem strašnou chuť jej uhodit. Ať má proč brečet a nefňuká tady jen tak bezdůvodně, rozmazlenec jeden. Co si vlastně myslí? Že my se tady kvůli jeho nevinným očím budeme moct přetrhnout a vlastní matka si bude jezdit po světě, budovat kariéru...

Za chvíli jsem se uklidnila. Michálek se mi raději vyhýbal. Nechtělo se mi vůbec nic dělat. Usadila jsem se v obývacím pokoji, pustila si televizi a přepínala programy. Nevím, co dávali. Moc mě to nezajímalo. Uklidňovaly mě ty pohyblivé obrázky a neosobní hlasy. Televizní obrazovku jsem opustila jen v poledne, abych se naobědvala. U oběda se nemluvilo. Mamka jen na mne po očku pokukovala. Lezla mi tím na nervy. Připomínala mi ty hnusné oči z dnešní noci. Naštvaně jsem odsunula nedojedené jídlo a vrátila se k televizi. Slyšela jsem z kuchyně mamčin ustaraný hlas. Co zatěžuje děcko svými starostmi? Pak jsem nad tím mávla rukou. Co je mi po tom. Ať si dělá, co chce.

Někdy kolem páté za mnou přišel Michálek.

„Aninko, pojď s námi ven.“

„Jděte sami, nevidíš, dívám se na film.“

„Ale teta říkala...“

„Ať mi vleze na záda!“

Teta však v tu chvíli už stála ve dveřích.

„Hanko, nezdá se ti, že to vážně přeháníš?“

„Co přeháním? Já chci jen mít klid. Tak si laskavě běžte na procházku a neobtěžujte mě.“

„My..., my tě obtěžujeme?“

„Jo, obtěžujete. A ještě k tomu v mém vlastním domě!“

„Ty si děláš snad legraci?“

„Nechej mě být, jděte pryč a neotravuj mě!“

Už jsem pěnila. Zuřivost kapala z každého slova jako jed. Mamce ztuhly rysy. Michálek se celý přikrčil za ni.

„Tak to teda ne! Takhle se svou matkou mluvit nebudeš!“

Vylítla jsem z křesla. „Ne? Tak tedy ne.“

„Haničko, já tě vůbec nepoznávám...“

Nebrala jsem na vědomí její roztřesený hlas ani Michálkovo pofňukávání. Z kamennou tváří jsem prošla kolem nich, v předsíni vklouzla do bot a hlasitě za sebou práskla dveřmi. Ani jsem se nerozmýšlela a zamířila rovnou k Jarkovu domu. Zazvonila jsem. Jarek se objevil téměř vzápětí. Na okamžik jsem spatřila na jeho tváři údiv. Hned mě ale pozval dál.

Po formální kávě, kterou mi nabídnul, jsem se mu svěřila s tím, jak na mě doma všechno padá. Omlouvala jsem se za tuhle přepadovku, ale měla jsem prostě pocit, že by mi třeba jeho společnost mohla pomoci. Příliš jsem nevěnovala pozornost jeho samolibému úsměvu.

„A co kdybychom si někam vyrazili?“

Chvilku jsem váhala.

„Jen sami dva. Potřebovala bys zase jednou vypnout. Jsi ještě příliš mladá na to, abys žila zavřená mezi čtyřmi stěnami.“

„Já nevím. A kam bys chtěl jít?“

„Co takhle nějaká dobrá večeře v útulném prostředí. Pro začátek.“

Ta nabídka se mi zdála mimořádně lákavá. Takže jsem souhlasila. Když jsme nasedali do auta, měla jsem nepříjemný pocit, že nás mamka sleduje z okna, schovaná za nařasenou záclonou.

Příjemné intimní prostředí orientální restaurace mě úplně okouzlilo. Názvy jídel uvedené v jídelním lístku mi nic neříkaly. Jarek tedy nakonec objednal za nás oba. Během večeře jsem se uvolnila. Nepříjemné napětí se kamsi vytratilo. Po jídle a nezbytné kávě jsme restauraci opustili. Myslela jsem, že ještě třeba někam zajdeme, do kina nebo tak, ale Jarek zamířil směrem domů. Zřejmě mu neuniklo mé rozčarování, protože mě hned se smíchem ujišťoval, že dnešní večer ještě nekončí. Když jsme v naší ulici vystoupili z auta, jemně mi ovinul ruku kolem ramen a vedl si mě ke dveřím svého domu. Vůbec mě to nevyvedlo z míry. Usadil mě pak v obývacím pokoji a na chvíli zmizel. Za okamžik byl zpět s vychlazeným šampaňským v ruce. Myslím, že jsem se jen přihlouple usmívala. Kdesi hodně hluboko v mysli bojovala o moji přízeň myšlenka opatrnosti, ale zbytečně. Nezvítězila ani ona a dokonce ani žádná ze vzpomínek na Milana. Sklenička za skleničkou smývala i ty nejmenší náznaky obezřetnosti. Rty se vstřícně usmívaly a nechaly skrze sebe proudit hlasité trylky smíchu. Nechala jsem se cele ovinout závojem blažené nevědomosti, vdechujíc to omamné prchavé štěstí. Tělo v zajetí hadích rukou toužilo už jen po jablku. Nos nasával jeho vůni a ústa se k němu lačně přisála v očekávání svěží sladkosti. Ta se jen rozplývala na jazyku. Sousto však zhořklo vzápětí. Jablko naráz zčervivělo.

Zničehonic  jsem byla vržena zpět do absolutní reality. Nechtěla jsem nic víc, než se odtud dostat pryč. Jarek se mě snažil utěšit, zaskočený takovou reakcí. Cítila jsem takovou hanbu. Odpor k sobě samé. Utekla jsem před jeho slovy z místnosti, z domu, z ulice. Utíkala jsem před sebou. Zastavila jsem se až o dva bloky dál. Vyčerpaně jsem se opřela o nejbližší automobil. Vůz nad tím však k mému zděšení projevil hlasitě svou nelibost a já hleděla zmizet z toho místa dřív, než se odněkud vynoří majitel vozu, aby zjistil důvod spuštění alarmu.

Chůzí nočními ulicemi jsem ze sebe setřásla část těch nejhorších pocitů. Domů jsem se vrátila dvě hodiny po půlnoci. Potichu jsem otáčela klíčem v zámku, opatrně jsem našlapovala potmě až do kuchyně, kde jsem rozsvítila malé světýlko. Světlo odhalilo mamku sedící strnule na židli. Oči měla opuchlé od pláče. V ruce žmoulala kapesník. Bez hlesu jsem si sedla naproti. Nemohla jsem snést její výmluvný pohled, musela jsem sklopit oči. Nervózně jsem si pohrávala s ubrusem a neodvažovala se promluvit jako první. Jenže ani ona s konverzací nijak nepospíchala. Tak jsme tam tak seděly a čekaly, až promluví ta druhá. Dlužila jsem jí omluvu za své dnešní chování.

„Mami“, pohlédla jsem jí do ustarané tváře, „odpusť...“

Přes stůl mi podala ruku a zlehka se usmála. Pevně jsem ji sevřela do svých dlaní. Nenutila mne k žádnému vysvětlování. Chtěla jsem jí to povědět. Všechno. Nebýt pocitu trapnosti. Trapnosti ze situace, která se mi jednoznačně vymkla z rukou. Vymkla z rukou? Vždyť to bylo celé tak směšné. Já a Jarek! Milostné vzplanutí? To těžko. Neuvěřitelné. Ano neuvěřitelné. Jediný vhodný výraz. Pojmenování už jsem tedy našla. Ale co dál?

Maminku jsem poslala spát. Sama jsem ještě zůstala sedět u stolu s potřebou utřídit si myšlenky. Ty se zmateně rozbíhaly, aniž by tušily, kde je jejich místo. Hlava mi jejich blouděním ztěžkla. Složila jsem celou tu tíhu do dlaní. Když jsem pak hlavu po několika dlouhých minutách opět pozvedla, věděla jsem všechno a celou mne  obestíral přízračný klid. Chtěla jsem poděkovat tomu hlasu... Hlasu? Vlastně nevím, jestli jsem nějaký slyšela. V tomhle směru jsem dvakrát jasno neměla, ale podstatné bylo to, co mi zůstalo nadále zřejmé. Věděla jsem, že nyní můžu jít klidně spát a rovněž jsem věděla, že to bude poslední klidná noc. Ale budiž! Co se má stát se stane. Hlavní osnova je dána. Detaily určujeme my.