DŮVOD K NENÁVISTI - 15.

Pokračovali jsme v procházce a na studánku už nemysleli. Sbírali jsme sem tam šišky a zkoušeli se trefovat do vybraných stromů. Téměř vždy jsem minula cíl. Michálek se, šišku v ruce, postavil na krok od kmene stromu a radoval se po každém zdařilém zásahu.

„Aninko, divej.“

Co rána, to zásah.

„Stojíš moc blízko. To se strefí každý, tak jak to děláš ty,“ škádlila jsem ho.

Ale z větší dálky byl naprosto neúspěšný, tak radši zůstal u své původní metody. Postupně však začal jevit známky únavy. Vraceli jsme se zpět jinou cestou. Tu už příliš nevnímal a škobrtal o každý kamínek či vyčnívající kořen stromu. Jarkovi se ho zželelo a vzal ho do náruče. Za chvilku jsem viděla, jak zavírá oči a chystá se usnout. Začala  jsem tedy na něj mluvit a snažila se ho přimět zůstat v bdělém stavu. Nechtěla jsem, aby byl potom rozespalý a protivný. Spát půjde až po obědě.

Po návratu jsem se hned vrhla k plotně. V tom horku se mi nechtělo vyvařovat, tak jsem jen narychlo připravila směs masa a zeleniny, k tomu rýži a hotovo. Po procházce jsme byli celí vyhládlí a  náramně jsme si pochutnali.

Michálkova odpolední půlhodinka spánku se tentokrát protáhla na hodinu a půl. Tolik byl ze všeho unavený. Jakmile se však probudil, ihned si stěžoval na bolesti v bříšku. Protože jsme neváhali si přiznat původ bolestí, začali jsme hledat nějaký lék, který by potlačil bolest a zároveň působil jako dezinfekce. Mamka navrhovala, ať ho vezmeme někam k doktorovi, ale to mi připadalo přehnané. Voda ve studánce určitě přímo jedovatá nebyla a takové množství jí zase malý sotva vypil, aby z toho vzniklo něco vážného. V okolí nejsou dokonce ani žádná pole, z nichž by snad mohlo něco do spodní vody prosakovat. Jenže jsme si s sebou přivezli jen žaludeční kapky, kdyby náhodou bylo někomu těžko z jídla a v domě jsme našli v lékárničce pouze živočišné uhlí a prášky na bolest hlavy.

„Tak já skočím k sousedům“, nabízel se Jarek, „třeba něco budou mít.“ A už to pospíchal zjistit.

Sahala jsem Michálkovi na čelo, ale nezdálo se, že by měl teplotu. Pořád tiše naříkal a kroutil se v křečích. Bylo mi ho nevýslovně líto. Sedla jsem si na postel a bříško mu hladila. Nevím, jestli mu to pomáhalo, ale rozhodně se uklidnil. Mamka mu mezitím uvařila jakýsi bylinkový čaj. Jenže nebyl slazený a dítě jej odmítalo pít.

Za chvíli přiběhl Jarek s práškem žluté barvy na dlani. Nevěděl jak se jmenuje, ale prý je přímo na „to“. Tak jsem přesvědčila Michálka ke spolknutí pilulky a čekala, co to s ním udělá.

Asi po půl hodině se zdálo, že bolesti polevily. Malému se chtělo spát. Počkala jsem až usne a tiše vyšla z pokoje. Mamka s Jarkem se zatím usadili ke stolu vzadu na zahradě a hráli karty. Připojila jsem se k nim. Na žízeň jsme si připravili vinný střik. Hráli jsme a popíjeli. Nálada se nám dost vylepšila. Smáli jsme se na celé kolo  a hru prokládali vtipy a krátkými historkami ze školních let.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že slyším podezřelé zvuky. Zaposlouchala jsem se pozorněji. Měla jsem dojem, že slyším pláč. No jasně. Michálek brečel. A pěkně nahlas. Hodila jsem karty na stůl a pospíchala za ním. Na schodišti mě praštil do nosu šílený zápach. Jako by se někdo…

Taky že ano. Když jsem otevřela dveře od pokoje, málem jsem omdlela. Michálek klečel celý špinavý na zemi u postele. Vzlykal až se dusil. Postel byla také pořádně zaneřáděná. O tom zápachu nemluvě. Byla jsem bezradná.

„Michálku, vydrž! Hned jsem zpátky.“

Utíkala jsem dolů do zahrady. „Mami, on se pokakal. Ale strašně!“

„A to jsi ho tam nechala?“ Zírala na mě jako bych spadla z Marsu.

„A co mám dělat?“

„Tak jdeme.“ Zvedla se od stolu a odhodlaně vešla do domu.

„Přines nějaký lavor, hadry, vodu a saponát. Jo, nezapomeň na kbelík,“ hned začala udílet rozkazy, jakmile viděla skutečnost v celém rozsahu.

Rychle jsem všechno nanosila, pomalu se dostávajíc ze mdlob, které mě obcházely. Svlékly jsme Michálka a zhruba jej umyly v lavoru s vodou. Pak mě s ním mamka poslala do koupelny a pustila se do úklidu. Jarek jen z povzdálí zjistil, co se děje a radši se k domu ani nepřibližoval. Po důkladném osprchování jsem vytrvale vzlykající dítě usadila preventivně na záchod. Pak jsem vyběhla zpět nahoru do pokoje. Dělalo se mi špatně. Musela jsem se přemoci, musela jsem se soustředit na úklid. Do pračky jsme naházely všechno povlečení, do vaničky na zahradě zatím přišly namočit deky a polštáře. Kobereček, který ležel u postele, jsem drhla práškem na praní na trávníku, mamka mezitím vydrhla podlahu a matrace v pokojíku.

Nápad s usazením dítěte na záchodě se ukázal jako dobrý. Chudáček se tam celý klepal rozrušením. Dveře jsme mu nechali otevřené, aby se tam necítil tak opuštěný. Do večera jsme měli co dělat. Vyvstal nám ale problém se spaním. Míšu jsme nacpali živočišným uhlím a uložili do mé postele. Já jsem se nakonec smířila s tím, že přespím na části sedací soupravy v obývací místnosti. Jarek vytáhl ze skříně spacák s tím, ze se uloží pod stromem v zahradě. Spát se nám ale ještě nikomu nechtělo. Sedli jsme si tedy společně v kuchyni. Jarek nalil víno, tentokrát bez vody a jen tak jsme seděli a klábosili. Mamka se zvedla jako první. Dala nám dobrou noc a odešla spát.

Seděli jsme s Jarkem u vína dál. Vypitou láhev nahradila další. Víno mi krásně odlehčilo od starostí. Připadala jsem si vtipná. Bylo by škoda tou právě nabytou vtipností šetřit, takže jsem se nakonec před tím chlapem náramně předváděla. On koneckonců dělal to samé.

Asi by bylo lepší, kdybych si ráno nic nepamatovala, ale to se mi, bohužel, jaksi nepoštěstilo. Když jsem se tedy ráno za svítání probudila na zahradě, ležící s Jarkem na dece a přikrytá spacákem, radši bych v tu chvíli přestala existovat. Úplně jasně jsem si pamatovala, jak jsem trvala na tom, že sám venku spát nemůže, jak se mi to snažil nejdříve vymluvit, ale nakonec byl rád.

Když jsem pootočila hlavou, viděla jsem vedle sebe v trávě ležet láhev Campari, z níž jsme pili ještě před spaním. Nadzvedla jsem se na loktech… a vzápětí padla zpět. Hlava mi třeštila, jako by v ní svými kladívky ťukaly tisíce permoníků. Alespoň jsem se trochu vymanila z Jarkova objetí, odsunujíc se na okraj deky. Tráva kolem byla plná rosy. Natáhla jsem ruku, v té rose ji omočila a přiložila si ji na čelo. Příjemně to chladilo, šlo však jen o krátkodobý efekt. Rozednívalo se nějak moc rychle. Musela jsem vstávat. Využila jsem chvíle odhodlání a vyskočila na nohy. Málem mě to stálo život. Odplazila jsem se do obývací místnosti. Schoulila jsem se na sedačku. Cítila jsem se pod psa. Začala jsem se po chvilce propadat do spánku, jen jsem ještě jako by napůl zaznamenala dobrého ducha, který mne přikryl dekou.

Trochu jsem se prospala a hned mi bylo lépe. Vstávat se mi však nechtělo. Příjemný pocit ze spánku mne po chvíli opustil a místo toho jsem pocítila příval smutku. Přetáhla jsem si deku přes hlavu. Nepatrně to pomohlo. Brzy se mi začalo těžko dýchat, což mělo dobrý vliv na mou psychiku, ovšem  plíce s touto metodou zahánění smutku nebyly srozuměny, takže jsem chtě nechtě musela zase hlavu zpod deky vytáhnout a pořádně se nadechnout. Další příval melancholie zarazila žízeň. Vstala jsem, složila deku a opustila tichou místnost.

Vzbudila jsem se akorát k obědu. V kuchyni byla jen mamka s Michálkem. Jarek chyběl. Když jsem viděla mamčin výraz, raději jsem se na něj ani neptala. Sedla jsem si za stůl. Mamka mlčky nachystala tři talíře a naložila na ně pořádnou porci jídla. Jeden talíř postavila přede mě. Chtěla jsem se proti tomu množství ohradit, ale raději jsem si to rozmyslela.

Michálek se na mne za celou dobu sotva podíval. Natož, aby promluvil. Měla jsem co dělat, abych se nezvedla a od jídla neodešla.

Po obědě jsem našla Jarka na zahradě. Seděl tam v trávě opřený o strom.

„Vítej, spoluvinice!“

„Jakápak jsem já spoluvinice?“

„Cožpak tvoje drahá matinka ti zapomněla udělit přednášku?“

„A tobě snad nějakou udělila?“

„No, aby ne! A jakou! Člověk by si skoro myslel, že snad udělal něco špatného. Jenže když tu tak sám sedím, marně přemýšlím, kterého hrdelního zločinu jsem se to vlastně dopustil. To je mi fakt záhadou.“

To už se smál na celé kolo. Taky mě rozesmál. Přisedla jsem si k němu a rovněž se opřela o kmen stromu.

„Se mnou vůbec nemluvila. Dokonce ani Michálek se mnou nemluvil,“ postěžovala jsem si.

„Třeba bychom se přece jen mohli ze svých chyb poučit,“ usmíval se Jarek záludně.

„Jak – poučit?“ nechápala jsem.

„Příště si radši oba lehneme do postele.“

„Co?“

„Příště nebudeme budit veřejné pohoršení a lehneme si spolu do postele,“ vypadal, jako by mi nabízel chleba s máslem.

„Co?“ zeptala jsem se znovu, ne zrovna inteligentně.

„Aspoň bys mi tak rychle neutekla.“

„Myslíš?“ ušklíbla jsem se.

„To si piš! Ode mě ženy neutíkají.“

„A ty od nich?“