DŮVOD K NENÁVISTI - 20.

Potom se všechno semlelo strašně rychle, takže si nejsem ani schopna vybavit žádné detaily ani návaznosti. Prostě se na nás vrhli, jeden vzápětí držel Michálka a utíkal pryč a já za ním, druhý mezitím zápasil s mamkou. V hlavě mi hučelo, vzedmula se ve mně naráz obrovská vlna vzteku a nenávisti. Během vteřiny se můj strach proměnil v zuřivost. Část zuřivosti zasáhla i mé nohy, takže jsem běžela jako nikdy. Před očima se mi míhaly scény z minulých dnů i jako by z jiných životů. Ten utíkající člověk byl najednou pro mě zosobněním samotného zla, všech lidských konfliktů a násilí. Potlačovaná bezmoc několika uplynulých let se drala na povrch ze všech sil. Využila jsem ten nečekaný příliv energie a nasměrovala jej na jediný pohyblivý cíl před sebou.

            Utíkající mladík s Michálkem v náručí klopýtnul a skácel se k zemi. Michálek se odkutálel po pádu kus stranou. Zastavila jsem se a snažila se vydýchat. Lapala jsem po dechu a měla jsem pocit, že mým plicím se zoufale nedostává kyslíku. Dýchala jsem hlasitě a přerývaně. V rukou jsem stále svírala zvedák, potřísněný krví. Ještě mi nedocházelo, co jsem udělala. Pouze jsem zaregistrovala, že ten silný pocit nenávisti zmizel. Užasle jsem sledovala tělo ležící přede mnou. Připomínalo hadrovou panenku pohozenou do kouta. Ten dojem narušoval jen rudý pramínek stékající ježatou kšticí do prachu. Sklonila jsem se, abych lépe viděla mladíkovi do tváře. Oči měl široce otevřené v němém úžasu, z pootevřených rtů jako by chtěla vyjít slova. Byl mrtvý. Poznala jsem to okamžitě. Narovnala jsem se, pokrčila rameny a odhodila vražednou zbraň bokem do trávy. Přistoupila jsem k Michálkovi. Nechal se ode mne vzít do náruče. Hladila jsem jeho hebké vlásky a šeptala slova útěchy.

            Přiběhla k nám mamka, v závěsu za ní Pavel Doubek.

            „Je…mrtvý?“ kývla směrem k nehybně ležícímu tělu.

            „Ano“, přikývla jsem bez emocí.

            „Tak pohyb, není čas,“ popoháněl nás pan Doubek. Vtom se rozezněla známá melodie. Vycházela z mobilu mrtvého.

            „Osudová! Jak příznačné“, suše konstatoval Doubek.

            „Asi nebude volat,“ podotkl zcela nevinně Michálek.

Vrátili jsme se zpět k autu. Hned vedle něj stála zelená dodávka patřící Doubkovi. Opodál ležel v nepřirozené poloze druhý násilník.

            „Co se mu stalo?“ zeptala jsem se bez zájmu.

            „Buď zabijete vy je nebo oni vás. Můžete si vybrat.“ Doubek se pousmál, ale v jeho úsměvu bylo tolik bolesti!

            Věci z „našeho“ auta jsme přemístili do Doubkovy dodávky. Potom jsme rychle nasedli a uháněli pryč. Neviděli jsme kolem živou duši.

            Po delším mlčení jsem se odhodlala zeptat: „Kde jste se tam vzal?“

            „Náhoda?“ navrhnul Doubek.

            „Hm, nějak moc náhod!“

            „Jste věřící?“ zeptal se mě a dál sledoval silnici před námi.

            Chvilku jsem zaváhala. „Ano, jsem.“

            „Tak tady máte vysvětlení,“ odtrhnul na chvíli oči od silnice a s úsměvem na mě mrknul.

            Ohlédla jsem se za sebe a čekala na mamčinu reakci.

            „A proč ne?“ nechala se slyšet.

            „Proč ne…“, opakovala jsem po ní. V duchu jsem hned poděkovala Bohu. Začínala mě  bolet hlava, tak jsem zavřela oči a doufala, že to brzy přejde. Ale bylo mi stále hůř. Najednou jsem cítila potřebu zvracet. Vykřikla jsem: „Zastavte! Zastavte, proboha!“

            Jakmile auto zastavilo, vyskočila jsem ven a v předklonu téměř okamžitě vyzvrátila obsah žaludku. Celá jsem se roztřásla, jako by zimou. Nemohla jsem ten třes zastavit. Mamka mi pomohla otřít ústa kapesníkem. Pak už jsem jenom jako v mlze vnímala, že na mě s Doubkem něco mluví a že mě ukládají dozadu mezi naše zásoby a tábornické vybavení. Mamka zůstala sedět vedle mě a držela mi třesoucí se ruku. Auto s námi při jízdě dost házelo, ale necítila jsem to. Mé tělo ovládla jakási příšerná zimnice. Zachvátila každičký sval v mém těle. Po nějaké době jsme zastavili. Mamka mi dala něco vypít. Usnula jsem.