Smítko

tak sem jednou dostala chuť na hrátky s češtinou a začalo se mi to líbit.

Smítko

Byla položená přes dvě židle v kuchyni a na stole si stál malý bílý hrnek pokreslen rudými a růžovými růžemi až do ztracena. Dopadal na něj letní západ slunce, který se prodral skrze záclony.
Ležela a dívala se do toho hnusného, špínou poseteho stropu a přemýšlela nad verši, které právě očima vepsala do vzduchu. A slzy se jí proplétaly vlasy. Ty verše byly až příliš smutné na to, aby zadržely slzy v očích. Chtěla by , aby ty verše, tyhle smutné verše o samotě jednou někdo rozfoukal a políbil jí na čelo. Chtěla by ... chtěla by přeci tolik věcí a dobře ví, že ani jednu z nich nikdy nebude mít. Nikdy nepotká chlapce, který by měl kůži bledou jako měsíční světlo, ale horkou jako oheň. Který by měl oči modré jako prosté pomněnky, na které by nikdy nezapomněla. A vlasy, jež by se pletly s havranním peřím a tak dlouhé jako jeho rozum. Člověk, který by byl tak úžasný, že by se jeho povaha nedala popsat avi největšími lichotkami, který by na ní čekal každý den před školou a pouhým pohledem by jí přenesl do jiného světa. Do světa plného dokončených snů, veršů bez slzy, světa s topolovou alejí a liliema pod ní. Nebylo by to krásný? Takový svět bez starostí, bez urážek a nadávek, bez neštěstí a bez téhle rodiny se špinavými zdmi. Jak úžasný pohled by to musel být, aby se takhle cítila?
Posadila se a napila se z malého bílého hrnku pokresleného rudými a růžovými růžemi až do ztracena. Podívala se na květovaný vzor bílých záclon a pak pozorovala prach vířící v paprsku letního západu slunce. Víření prachu jí náhle začalo zajímat. Vybrala si jedno smítko a sledovala jeho pohyb, který se náramně podobal padajícímu zlatu v listopadu. Vzpomněla si na podzimní krajinu. Jako by jí maloval impresionista, mající melancholickou náladu. Tadyhle trochu nachu a tady zase žluť. A podívejme, tady se mu vylila zelená a kousek opodál zmizík. Listy stromů se rychle barví. A mají často krásnou strukturu, na kterou malíř nezapomněl. Po létě se mu to krásně maluje, když má vzpomínky. Západ slunce, i když letní, připravuje už na krásné barvy budoucích listnáčů.
Musela uznat, že to smítko má barvy jako ten západ, co na něj svítí. Seděla stále a pozorovala to pomalé smítko a pořád ještě držela ten malý hrnek s růžemi. Při pomyšlení na to, kolik by napsala veršů na padající prach, se zvedla a došla si pro papír a tužku. Když se vrátila, přepadla jí únava hned u prvního verše a lehla si přes židle. Usnula. A bylo už dávno po barvách léta, které teď pohltila tma, když jí probudil klíč, odemykající dveře. Musí uklidit papír a tužku a vrne se na nádobí, doufajíc ve více příležitostí psát verše.

---