HRDOST JE BLBOST

   Ležel na posteli, schoulený a cítil se odporně. Bylo mu hořce, cítil tu hořkotu, jak mu koluje v krvi. Nemohl se ani zvednout, něco mu v tom bránilo. Jeho mysl byla prázdná. Vevnitř jen čtyři bílé zdi a on mezi nima. Sám.

   Musel se zvednout, musel něco dělat, protože by se mu jinak začaly válet slzy na jeho chladné tváři. Jak je nenáviděl. Byly obrazem jeho zranitelnosti. Snažil se city zahnat až někam nakonec mysli. Kdyby to jen šlo. Vstal a oblékl se, nikdo nebyl doma. Ta samota ho uklidňovala. Prázdný pokoj v něm budil strach. Vypadl z domu. Zhluboka se nadechl čistého vzduchu a jako by vdechl samu něžnost. Rozhlédl se. Ten pohled znal už od narození a přece v něm bylo vždy něco nového. Panelové domy jakoby se v temné noci ztrácely a jejich stíny nabíraly na velikosti. Lampy se smály noci. Sáhl do kapsy a vytáhl cigaretu. Chvíli si ji prohlížel jen tak. Zapálil si a vdechl do sebe nikotin. Vydechl si a jeho mysl jakoby se rázem vyčistila. Začal přemýšlet. Cítil v sobě obrovský vztek, raněn, nemilován, v nejistotě… srab to byl. Vítr foukal a koruny šuměly jako moře. Něco se za ním pohnulo. Rychle se otočil. Stín. Někdo. Nůž. Dostal strach. Dostal strach jen na chvilinku. Pak ucítil obrovské teplo. Svět dostal barvu. Teď už to nestihne. Nestihne se jim omluvit. Slzy se mu začaly válet po obličeji…