Muž s plynovou maskou

V pátek odpoledne vyrazil Klučinoha do města. Zdálo se mu, že je docela hezký den, jen kdyby ty ulice tolik nepálily. Všechno kolem plálo červnovým sluncem a to z té chvíle činilo cosi vtíravě nepříjemného, ačkoli se ten pocit pohyboval jen někde na pokraji jeho vědomí. Věděl, že by měl mít radost. Věděl, že by měl mít radost ze všech osmahlých lidí, kteří byli pravděpodobně spokojenější než on, ale nemohl v sobě objevit nic, co by se takové emoci podobalo.

Jediné, co kolem sebe přes to trýznivé horko a světlo viděl, byly rudé stíny osob a uvláčených psů, kteří chroptivě dýchali s jazyky vyplazenými neuvěřitelně nízko a provazce slin se jim kupily v záhybech pootevřených tlam.

Všichni jsou uvaření za živa. Spečené mozky nabývají podoby mastného uhlí. Myšlenky mu líně proplouvají kdesi za očima, stojí na přechodu, čeká tupě s davem. Slunce mu svítí do očí, nemůže rozeznat barevný signál. Musí to být červená, ale nic není vidět. Vidí to vůbec někdo jiný, nebo jen každý slepě stojí jako on a čeká, až půjdou ti ostatní? Pocítil jakousi morální nadřazenost – zastínil si rukou oči a zamžoural před sebe na temný obrys semaforu. Po chviličce úporné snahy mu začaly z očí stékat slzy. Byla to červená. Sklonil hlavu a otíral si zavřené oči. Najednou do něj někdo zezadu vrazil, jen tak zlehka, jak se mu snažil vyhnout. Klučinoha se zapotácel na místě a pochopil – zelená naskočila. Dav ho strhl s sebou a unášel ho na druhou stranu ulice. Nebylo možné se z něj vymanit. Když byl na druhé straně, zástup zpomalil a prořídl. Klučinoha se rozhlédl pronikavým vyčítavým pohledem. Oči měl ještě vlhké.

Pomalu vykročil kostrbatou ulicí dolů. Zdálo se mu, že se noří do vlažné husté omáčky, prosycené silným aroma exotického koření. S každým krokem byl vzduch štiplavější. Nemohl rozeznat, jestli je tak silně cítit chilli, červená paprika, nebo pepř. Možná to bylo něco docela jiného, ale nejspíš všechno dohromady. Bylo to nepříjemné, umocňovalo to pocit všudypřítomného horka. Linulo se to z otevřených dveří maličkého krámku s orientálním kořením. U Velkého vezíra, hlásala cedule. Chvíli postával venku, nechtělo se mu tam, ale něco v něm bylo přesvědčeno o tom, že by měl vstoupit. Nakonec ani moc neprotestoval.

Čekal, že uvnitř to bude o něco intenzivnější, proto ho překvapilo, že rozdíl příliš nezaznamenal. Krámek byl vybaven červenými vyšívanými závěsy, dřevěným pultem se starou kasou, váhami a spoustou dřevěných polic, do posledního místa zaskládaných nejrůznějšími dózami na koření. Vypadalo to, jako by to tak bylo odjakživa, jako by se nikdy s ničím nepohnulo, některé dózy skutečně pokrývala dosti silná vrstva prachu. Ačkoli byly dveře otevřené, uvnitř se všechno halilo do načervenalého šera. To, co venku mohlo působit jako vůně čerstvého koření, čpělo uvnitř zatuchle a vyvolávalo představy o stovky let starých truhlicích s práchnivými váčky. Uvnitř nikdo nebyl. Připadal si trochu jako v pohádce, v nějakém jiném světě, kam nedoléhá tíha času a kde všechno slouží jako věčná rekvizita. Nevěděl, jestli se mu tam líbí nebo nelíbí, říkal si, že by se mu tam líbit mělo, ale nedokázal se uvolnit. Očima klouzal po jednotlivých nádobách a četl si štítky: Bazalka, Kari, Kurkuma, Muškátový ořech, Sladká paprika, Pískavice, Chilli, Zázvor. Co přečetl, okamžitě zapomněl.

Zrovna když si prohlížel police naproti kase, zaslechl za zády lomoz. Otočil se. Za pultem byl středně vysoký muž – prodavač. Vzhledem i tělesným postojem připomínal hlodavce a jeho šaty dávno vyšlé z módy byly celé šedé od prachu. Přes obličej měl nasazenou plynovou masku.

Dobrý den, řekl lehce nesrozumitelně. Máte přání?

„Jenom se tak dívám, děkuji,“ odvětil Klučinoha. Znovu se otočil, aby pokračoval v pročítání etiket. Ačkoli byla ta činnost v podstatě nesmyslná, cítil potřebu ji dokončit. Nevěděl ovšem, kde přestal, a tak se rozhodl začít raději znovu. Bylo pro něj životně důležité, aby ani jednu nevynechal. Vnímal upřený pohled nehybného prodavače za sebou, ale necítil se jím kupodivu vůbec znervózněn. Nebylo to nepříjemné, jako kdyby ho podezříval z krádeže nebo se mu protivilo, že jen tak okouní, Klučinoha věděl, že má ten člověk úplně stejnou potřebu bezcílně si prohlížet. Ale přecejen se v něčem mýlil. Ani on, ani prodavač si neprohlíželi své objekty bezcílně a bez užitku. Každý zvlášť o tom druhém mnohé zjistili, lépe se poznali. Proto ho nepřekvapilo, když na něj opět promluvil.

Nechcete se posadit? Vzadu mám ještě jednu židli. Neodmítl. Prodavač znovu zmizel za červeným závěsem. Klučinoha mezitím našel novou hru: začal dózy počítat. Když se dostal k dvacáté třetí, závěs se vydul a do místnosti vrazila omšelá židle v rukou prodavače, který ji nesl opatrně před sebou. Donesl ji až k němu a beze slova položil. Sám se vrátil na své místo za pultem, jakoby ve strachu, že by mu jej mohl někdo obsadit.

Klučinoha si s nedůvěrou prohlédl ten starý kus nábytku. Nevypadal na to, že by ještě někoho unesl. Podíval se po prodavači, ale z výrazu plynové masky se nedalo nic vyčíst. Trochu ho podezříval, že se chce jen pobavit – až se pod ním židle zřítí a on se bude válet po podlaze. Už si to živě představoval: hlavně ten nepříjemný huhňavý smích vycházející zpod masky. Zůstal proto raději stát.

„Hrozné počasí,“ řekl honem, aby to zamluvil. Prodavač pokýval plynovou maskou. Nezdálo se, že by prázdnou židli považoval za nezdvořilost, jen ho dál upřeně pozoroval. Začínalo to být nudné. Člověk, který je bez výrazu, ztrácí na zajímavosti. Zpočátku to jistě vyvolává rozmanité emoce a dojmy, ale postupem času to omrzí. Ačkoli mu do té jeho krysí tváře neviděl (nepochyboval, že je krysí), chápal, jaké je na ní znatelné uspokojení. Ten dotyčný se tady nechrání před silným aroma, ale před lidmi! Schovaný jako v myší díře, vítězoslavný úsměv pod hadicí. Sám se nemusí ničeho bát. Je od všech velice, velice vzdálen. On smí do jejich světa, ale oni do toho jeho ne.

Výborně vymyšleno.

Dokonalá izolace.

Sociální samotka.

Pokusil se svým vlastním upřeným pohledem proniknout až tam, kde se nacházel nahý člověk, ani prodavač, ani recesista. Přímo se zabodával do masky tam, kde se matně rýsovaly oči. Prodavač náhle evidentně znejistěl a na moment zadržel dech.

Máte pravdu, je hrozné počasí, vyhrkl najednou. Zítra to má být ještě horší, dodal a Klučinoha cítil, jak mu z jeho sevření vyklouzl. V hlavě se mu jako horký vzduch rozvlnila ošklivá vzpomínka na spečené lidi z ulice, šéfa, věřitele, nepřátelského bratra a jeho ještě nenávistnější ženu a v nitru se mu probudila závist. Kdyby se tak mohl taky schovávat – hezky v malém krámku s plynovou maskou přes obličej, za kterou by se k němu nikdo nedostal, nikdo by mu nemohl ublížit. Do očí mu vstoupily slzy. S námahou je zatlačil. A v zasutém koutu mysli se začal rodit plán. Musí ho odtud nějak dostat. Získat to všechno pro sebe!

„Horší říkáte? A co po víkendu? Nevíte?“ navázal jakoby nic.

Další předpovědi ještě nebyly zveřejněny, řekl. Působil poněkud nervózně.

„Nevadí. Mně se zdál sen a v něm pršelo. Já očekávám déšť.“

Věříte snům? zeptal se s neskrývaným zájmem.

„Věřím. Nikdy mě nezklamaly.“

Sny nám pomáhají srovnat si všechno v hlavě, nic víc, nic míň. Jsou velmi prospěšné.

„No, je možné, že sny jsou známkou třídění informací v mozku, ale já jsem z nich ráno vždycky ještě zmatenější než večer. Vy ne?“

No, ale říkáte, že vás nikdy nezklamaly.

„Nezklamaly. Já od nich většinou moc neočekávám,“ usmál se Klučinoha. Plynová maska vypadala pořád stejně, snad se pod ní taky usmíval.

Já mám sny rád. Líbí se mi ta anonymita. Ať v nich uděláte cokoli, probudíte se a nikdo o tom neví.

Klučinohovo srdce se zatetelilo. To je přesně ono. A když se probudí, čeká ho úplně stejná anonymita.

„Skutečný život je ovšem lepší, to musíte uznat,“ začal Klučinoha svůj partyzánský útok.

Prodavač zakroutil nesouhlasně maskou. V čem by byl prosím vás lepší? Skutečný život je plný nebezpečí, násilí a vzájemně působené bolesti.

„Ve snu si sice můžete dělat, co chcete, ale ráno se probudíte a nic vám z toho nezůstane. Ve skutečném životě má to, co děláte, význam. Trvale se zapisujete do historie světa. Můžete něco dokázat, něco si UŽÍT.“ Prodavač mlčel. Nejspíš přemýšlel, co odpovědět. Toho Klučinoha využil.

„Není přece nic krásnějšího, než dýchat skutečný vzduch, poslouchat skutečný zpěv ptáků, pozorovat skutečné barvy, cítit skutečné vůně, milovat skutečné ženy a jíst pravou zmrzlinu!“ Klučinoha se skutečně zasnil nad vzpomínkami z bezstarostného dětství a mládí. Výrazně to jeho vzletným slovům dodalo na přesvědčivosti.

Pravou zmrzlinu? zpozorněl prodavač a vzhlédl. Klučinoha vycítil příležitost.

„Přesně tak. Pravou citrónovou zmrzlinu. Zrovna dneska jsem ji ve městě měl. Znáte to: jak je osvěžující, jakou má ovocnou chuť a jak je poctivá. Mají ji teď všude a dávají dvojnásobné porce jako dřív.“ Prodavačova maska se o poznání zamlžila. Ještě nějakou dobu strnule stál za pultem a pak se ke Klučinohovi naklonil: Vy byste mi pro ni asi… Pak se po něm podíval a zavrtěl hlavou. Jistě, ne. Promiňte. Bylo vidět, jak sám se sebou bojuje. Nejspíš mu pod maskou hlodaly Klučinohovy obrazy skutečného života venku – plného zvuků, vůní, lásky, barev a hlavně vzduchu. Jemine, jak je to dlouho, co naposled cítil vůni čerstvého vzduchu! A ta citrónová zmrzlina!

Vydechl. A ke Klučinohově úžasu sklopil hlavu a zvedl ruce k týlu, kde uchopil dávno zteřelou gumu…a pomalu, velmi pomalu začal masku sundávat z obličeje. Klučinoha ani nedýchal. Sledoval prodavače, jak se stává opět nahým člověkem, jeho postupně se zjevující tvář, až ji spatřil celou. Plynová maska spadla člověku na zem. Byl celý umaštěný a zapařený, vlasy rozcuchané a dlouho nestříhané. Plaše se po něm podíval. Klučinohu překvapilo, že navzdory jeho představě vypadal spíš jako mýval. A mýval se teď stydlivě prohlížel. Jeho zaprášené šaty teď na něm působily odpudivě. Klučinoha ani na okamžik nezaváhal a už svlékal vlastní havajskou košili a krátké kalhoty.

„Jen se nestyďte, převlečte se. Takhle ven nemůžete,“ nabízel přímo. Mýval na něj tázavě pohlédl, ale když viděl, že to bylo myšleno vážně, rozepnul si knoflíky svého šedivého kabátku, pak se z něj rychle vysvlékl, rozepnul zip a omšelé kalhoty spadly na zem. Když z nich vymanil nohy, ihned se pustil do oblékání Klučinohových šatů, které mu docela dobře seděly, i když o číslo menší by vypadaly líp.

Pohodil rameny, aby se narovnal a usadil na sobě volnější havajskou košili.

„Tak co?“ zeptal se nezvyklým a velmi hezkým mužským hlasem; chtěl si nechal dodat odvahy.

Klučinoha se usmál. Právě dopínal poslední knoflík na zaprášeném kabátku.„Skvělé. Ale ještě byste se měl umýt,“ řekl a zmizel za červeným závěsem. Zprvu se tam nebyl schopen orientovat, ale jakmile se víc porozhlédl, začínal chápat uspořádání království bývalého prodavače. Kanape, stolek, umývadlo, spousta beden a pytlů, několik židlí ještě pochybnějšího vzhledu, než ta v krámě a prázdné terárium vystlané pilinami. Na stolku se mezi spoustou papírů válel nějaký velmi starý dopis. Drahý Otíku, četl oslovení. Dál se číst neodvážil, našel lavor a otřepaný ručník, do lavoru napustil vodu a proplul zpátky červeným závěsem, který se před lavorem vydul.

„Prosím.“ Ukázal na mycí prostředky. Ota se podíval do odrazu v rozkývané hladině a pak do ní ponořil obličej. Klučinoha se žádostivě podíval na plynovou masku stále ještě ležící na podlaze. Na moment zaváhal a pak se pro ni ohnul. Když se jí dotkl, připadal si jako kdyby právě našel poklad. S úctou si ji prohlížel. Pak ji v rukou otočil tak, aby si ji mohl nasadit. Když k ní přiblížil tvář, ucítil velmi nepříjemný zápach potu a výparů dechu, ale to v něm vyvolávalo ještě nadějnější představy. Pro jistotu se naposledy nadechl a pak si masku natáhl přes hlavu.

Ota se vynořil a otíral si tvář. Potom si všiml plynové masky a na okamžik se zamyslel. A řekl: „Sbohem. A děkuji.“

Není zač. Ať vám chutná, řekl Klučinoha a zlehka zamával. Ota se ještě rozhlédl po krámě a zmizel venku.