Koberec z Duší

Koberec z duší

Šedé nebe nade mnou a černá země pod mýma nohama. Vlasy mi cuchá
chladný mrazivý vítr. Obracím tvář k nebi a přitom má duše patří peklu.
Skloním hlavu. U mých nohou leží tělo. Býval to člověk. Celkem spokojený
dokud mě nepoznal. Vysála jsem jej a použila. Oblékla jsem si jeho kůži.
Chladně zhodnotím, že tenhle už se taky nezvedne.
Ještě sebou naposledy cuknul. Pak se začal celý smrskávat, krčit se,
jeho kůže se rozpadla, odhlalila holé uzly masa. I to začalo hned tlet.
Za několik okamžiků zbyla jen holá kostra a v dalších sekundách se ta
rozpadla v prach, který rozfoukal vítr a vmetl mi jej do tváře a vlasů.
Zbyl jen hrob s kamenným křížem. Další na kterém budu tančit. Další
srdce, které bude navždy jen mé a další duše, již můžu vetkat do koberce,
po němž šlapu.
Nad hrobem se vznáší modrá záře. Vztáhnu k ní ruku a ponořím do ní dlaň.
Za pár chvil cítím omamný pocit vítezství. Triumfálně se usměji.
Kráčím mezi hroby těch, které jsem dostala. Míjejí mě šedobílé siluety.
Některé z nich se mě chtějí dotknout. Jedněm se to podaří, ti nezapomenou
do smrti a jiným ne- ti toho navždy litují.
Vítr na chvíli utichnul. Rozhlédnu se svým životem. Tam, kde se tyčí zdi
mého světa, začíná modré nebe. Občas zahlédnu i zlatou záři.
Tam za tou zdí prý neexistuje vítr, bytosti se nevysávají, nýbrž hledají.
Platí prý, že jen dvě duše tvoří dohromady celou bytost. Až se ty pravé dvě
duše najdou, jsou pak spolu po zbytek svých dnů a... šťastní. Co to je, být šťastný?
Říká se, že když lidé kdysi začali páchat zlo, jejich duše byla rozdělena na dvě
poloviny, které bez sebe nikdy nemohly být opravdu šťastné.
Některé bytosti se však provinily tolik, že jim bylo zakázáno poznat ono splynutí.
Takové byly zavřeny v tomto temném světě. Polovičaté duše bez vědomí vlastní identity.
Matka říkávala, že jen jednou na krátký okamžik poznáme ten pocit- těsně před svou
smrtí. U nás poloviny nesplývají v celek, přežije jen ten silnější.
My Poutníci musíme vysávat, nebo budeme vysáni. Víc možností není. Nikdy nám
nebude dopřáno poznat barvy světa za zdí.
Tak je naše cesta lemována hroby zlomených duší. Cesty nás všech jsou slepé. Na
jejich konci stojí náš vlastní hrob.
Někdo do mně prudce vrazil. Upadla jsem do bláta a natloukla si loket. Zvednu se
však a pokračuji ve své cestě. Neohlédnu se. To nedělám nikdy.
Něco mě přinutí zastavit se. V mém světě se děje něco nového. Mezi stromy lemujícími
hlavní cestu hřbitova spatřím prosakovat záři. Podobnou jakou vidívám za zdí. Jenže tahle
je pro mě mnohem bolestnější. Dlaní si zastíním oči a pro jistotu je ještě přimhouřím. Chci být
připravená, až stromy odhalí celou tu... krásu.
Jsem tím světlem naprosto spoutaná. Nemůžu se ani hnout, jinak bych určitě utekla. Stojí
přede mnou. Vysoký muž dlouhých havraních vlasů, snědé pleti. Hrubý dlouhý kabát mu vlaje kolem
nohou. Ruce má zabořeny v jeho kapsách. A já najednou vím, proč se nemohu hýbat.
Dál cesta nevede. Stojíme tu proti sobě, dvě poloviny jedné bytosti a hledíme si do očí.
Žádný z nás se nehýbe. Jsme si podobní jako kdybychom byli sourozenci.
A já jsem si poprvé za svůj život jistá svým jménem. Najednou vím, kdo jsem já, kdo je on a kdo
jsme my. A také proč jsme tady. Jsem Tissa, má druhá polovička se jmenuje Tisso a bytost, ze
které jsme vzešli se jmenuje Tissian- krásná žena, která se však zamilovala do posla temnot a
zplodila démona, jež pak po tisíce let škodil zemi. Tento trest si zvolila sama. Dobrovolně pod
tíhou výčitek se stala Poutníkem...
Poprvé mám strach. S ním v očích pohlédnu zpět na Tissa. Jeho oči jsou zrcadlem mé duše.
Co by se stalo, kdybych ho objala? Nikdy jsem neslyšela o tom, že by tady došlo ke splynutí..
Jinak než smrtí takové setkání končit nemůže.
Vztáhne ke mně ruku. Také má strach. Dotkneme se sebe. Ten dotyk hřeje a je tak.. příjemný.
V mém ledovém světě ten dotyk působí, že taje každá má myšlenka. Všechny se stékají do jedné,
která vyjadřuje, že takhle chci zůstat navždy. Obejmeme se..
Už tedy vím, co prožívají bytosti za zdí...
Tělem mi projede náhlá křeč. Mrští mnou na zem. Cítím, jak se smrskávám, jak se má kůže chce
roztrhnout. Mezi návaly nesnesitelné bolesti si vzpomenu,jak k sobě lákám slabší a pochopím, že
jsem se nechala chytit do pasti.
Z posledních sil se mi podaří otevřít oči. Tisso loží kus ode mně a trpí stejně jako já! Snažím
se k němu natáhnout ruku. Pochopí můj úmysl. Jsem od sebe však právě tak daleko, aby našim prstům chybělo
pár centimetrů.
Vzpomenu na všechny své touhy a sny, na dlouhé hodiny vyhlížení krůpějí záře za zdí...
Setnu zuby a hmátnu do prázdna, kde tuším jeho dlaň. Když umřít, tak jako celá bytost...
Vznáším se nad hřbitovem. Kolem sebe cítím modrou záři... ne... já jsem tou září! Snesu se blíž k zemi.
Spatřím dvě těla zkroucená velkým utrpením. Drží se však za ruce.
Nad Tissovým tělem se vznáší modrá záře... jeho duše. Přiblížíme se k sobě, až cítíme teplo toho druhého.
Aniž bychom se domluvili, oba se vydáme směrem ke zdi.
Jsme rozhodnuti bojovat o svou svobodu...

---