Unos ze zeme

Tak tohle dilko sem sepsal jedne noci, automaticky, bez premysleni. Az druhy den jsem si precetl co jsem vlastne napsal. Opravil spoustu preklepu a po case pridal i tu posledni cast, ktera k tomuto puvodne nepatri. Je tak mozne na toto dilko nahlizet dvema pohledy...

Únos ze Země nesmrtelných

Probudil jsem se. Celkem zmatený. Ne, počkejte, všechno je v pořádku. Jen, no znáte ty okamžiky při probuzení z velmi reálného snu. Jste zmatení a přemýšlíte jestli jste se probudili, nebo jestli stále sníte. Pak většinou přijde lítost, že jste se probudili. Občas se i trochu rozzlobím, ale pak mi stejně zůstane jen lítost a i ta brzy přejde.
Dnes se vůbec nezlobím, ani mi není líto, že jsem se probudil. Zlé sny, noční můry, snové přízraky. Ano, všichni je známe, někteří, ačkoliv jsem znal pouze jednoho takového, je mají rádi a zkoumají je. To ale není můj případ, já radši sním o krásných věcech, o dobrodružství, hrdinských činech, někdy o pohodlném životě v residenci na kopci a s krásnou mladou holkou v posteli, poršák v garáži a někdy i soukromé letadlo. To jsou však spíš než sny o bohatství sny o jednoduchosti. Takové noční filmové představení v biografu Podvědomí. Odpočinkové promítání. Je tak jednoduché, čímž sice splní svůj účel – odpočinek, ale přeci jenom mám radši jiné sny.
Protřel jsem si oči a vstal z postele. Podle světla může být tak poledne, to ale není důležité, určitě ne tady a teď. Proč bych měl někam spěchat? Nemusím, proto ani čas není důležitý. Čas, k čemu vůbec mít čas? Je mi vlastně k ničemu, tak ho zruším. Nemám moc zkušeností, tedy žádnou, s rušením času, takže asi ani nepoznám jestli se to povedlo. Neočekávám, že by to doprovázelo třeba zahřmění, nebo cokoliv co by mě upozornilo na nějaký výsledek. Takže se budu muset spolehnout na dojmy. Ty by vcelku i odpovídali úspěchu, cítím se dobře, jsem svěží, a, no ano a bezstarostný! Takže se to povedlo a hned takhle po ránu. Tedy spíš v poledne, ale vlastně ani jedno. Takže se to prostě povedlo, ani ráno ani v poledne. Čas není, takže není ani ráno ani poledne.
Tak a půjdu se podívat ven, je to jen kousek. Můj srub nemá dveře, takže jsem vlastně venku, ale radši vyjdu víc ven, před srub. Je krásně, takové krásno jarně poledního typu, kdy vás slunce příjemně hřeje na tvářích a vítr si pohrává s vlasy. Není ani zima, ani přehnané vedro. Tak akorát jak potřebujete. Nad hlavou mi šumí koruna obrovského rozložitého dubu. Jistě, ptáčci, už je také slyším. A tráva je táák měkká, a láká mě abych si lehnul. A proč taky ne? Když se mi chce, tak proč to neudělat. A už si hovím. Kdyby existovalo něco jako poledne, tak by se pravděpodobně také v poledne obědvalo. Jenže nic takového není, tak proč se tím zatěžovat? To je hloupost. Jíst? Směšné. Kdo by jedl? Já tedy ne! To je jen pro zpátečnické časoměrce. Vlastně jenom měrce. A co vlastně měří? Nehodlám se tím zabývat. Můžou být rádi, že jsem jim nezrušil také rozměry, to by z nich už nezbylo nic. Sice by pak mohli ležet v trávě jako já a obdivovat se krásám universa, ale oni by to stejně neocenili a navíc bych si nemohl říct, ten dub je ale nádherně veliký a ty problémy tak žádné. Prostě paráda.
Už to mám, měrci budou od teď měřit krásu. Hmm, ale vždyť je tu všechno tak krásné, že se nedá říct že je něco krásnější než to druhé. No co, aspoň s tím nebudou mít tolik práce a budou si moci lehnout do trávy na kopečku pod dubem a obdivovat univesum. Rozhodnuto, zařízeno.
Radši se půjdu projít, abych je tu nerušil, až budou měřit krásu. Já spíše kochavec k tomu měření nemám takový vztah jako oni. A vlastně půjdu hned, jelikož není budou, tak už měří. Takže já jsem vlastně už na cestě.
Měkoučká pěšinka se táhne až pod kopec k potoku. Vykračuju si pěkně dolů a nasávám omamnou vůni květů rostoucích všude kolem. Čarokrásné květiny zdobí celé úpatí kopce a jejich pestrobarevné okvětní lístky se lesknou na slunci. Jejich vůně mě nutí se sehnout a přivonět si zblízka. Umm, necítěné, nepoznané prožitky se mi honí hlavou a ta nestačí všechny ty miriády vjemů vstřebat. Je to tak opojné, že se z toho málem vznáším. Ale vždyť já se vznáším. Vlastně proč ne? A tak si pěkně pluju v leže nad tou božskou loukou.
Ne nemýlím se, je to opravdu kopretina. Jak nádherně stejně krásná. Připlouvám k ní blíž, zhluboka si přičichnu a je mi, no prostě, krásně. A tak si ležím a ležím. Možná, že kdyby existoval čas, tak by to vyšlo na pár eonů, ale takhle si jen ležím, než ležet přestanu. A teď už neležím, zvedám se a nasedám na bílého jednorožce. Není ušlechtilejšího tvora, dokonce ani jeho krásu nemůžou změřit a to ani měřiči. Jedeme po louce a vítr si pohrává s našimi hřívami. Pestrobarevní motýli poletují kolem a dokonce i vzduch je měkký.
A jsme u potůčku, sesedám a oba se skláníme k vodě. Pomalu vkládám ruku do proudu. I voda je tak měkká a navíc tak osvěžující. Je tu však i něco navíc. Ještě nevím co to je, ale určitě to tu je. Nechci aby to tu bylo, já nechci!
Jako by to trochu zesláblo, snad to zmizí úplně. Ne, je to zpátky a silnější. Ale co to je? No tak co? Jak je to vůbec možné? Vždyť tady nic takového neexistuje!
Už to mám, něco je ve vodě. A sílí to, roste to, zvětšuje se to, bobtná to a, a hlavně to je. A už to i vidím, z potoka se najednou zvedlo obrovské chapadlo, zelené, hnusné, slizké a lepkavé zároveň. Něco co tu nemá své místo. Najednou se chapadlo vymrštilo. Rychle pryč! Ale ne, je pozdě, drží mě za nohu. V tom to sebou trhlo a už jsem ležel na zemi, zkouším se něčeho zachytit, ale není čeho. Prsty nechávají pouze zoufalé stopy v hlíně, tak jemné a měkké hlíně. Už cítím, že jsem nohama ve vodě, konec se zdá být nevyhnutelný. Vodu mám po pás, ale stisk nepovolil. Poslední nádech a už jsem pod vodou celý. Proč? Ne, já nechci! Já nechci! Už jsem asi pěkně hluboko, pomalu se mi začíná ztrácet i světlý kruh hladiny nade mnou. Voda je tak měkká a já nemohu dýchat. Skoro již nevnímám, chce se mi spát, tak moc se mi chce spát. Jsem unavený. Slabý ospalý. Kdybych jen nemusel dýchat!
Vždyť já přeci nemusím dýchat když nechci! A teď nechci! A, a proč vlastně když je tu tak měkká hlína a tak voňavé květiny a tak nádherní jednorožci, proč jsou tu taková hnusná ošklivá, hrubá chapadla? Ty přeci neexistují! S okamžitou platností je navždy ruším!
Stisk povolil. Světlo je sice už jen matné, ale ještě ho vidím. Plavu nahoru. Na břehu se pase jednorožec a ze mě jako by vše najednou zase spadlo. Jen jeden pohled na tu krásu a panika, strach, hrůza a všechny takové věci, které z nás dělají malé slabé tvorečky byly pryč. A už se nikdy nevrátí, protože již nejsou více.
Sokol zamával křídly a vznesl se zase o kousek víš. Špatné je zapomenuto, špatné není, není tedy ani dobré, je jen tato magická louka pod kopcem se srubem pod dubem. V tom se zablesklo, země se rozestoupila a vyšlehly plameny. Jednorožec zaržál, postavil se na zadní, ale najednou se celý kus břehu na kterém stál zhroutil kamsi do hlubin. Nééé. To né, jeho ne, proč jeho? Já zapomněl zrušit ještě spoustu věcí! Ach bohové, proč zrovna on? Samota, žal, ztráta, beznaděj všechny buďte zapomněny a zrušeny! A bolest! Vždyť na louce nikdo nezná slovo bolest! Proč se to jen stalo!
Okřídlení, rohatí démoni se vznesli z hlubin, vyšlehl plamen. VRAZI !!! zařval jsem z plných plic, ale už mě asi nikdo neslyšel.

*
*
*
*
*


Rychle doktore, je vážně zraněn a selhává mu srdce.
-Adrenalin! A připravte defibrilaci.
-Adrenalin doktore.
-Moment, přichází k sobě, mám slabý puls.
-Negativní, nechce se mu. Puls nehmatatelný.
-Dobře, rychle defibrilaci.
-Nabíjím.
-Všichni stranou.
-Teď!
-Kontrola.
-Nic.
-Nabít znovu.
-Nabíjím.
-Všichni stranou.
-Teď!
-Kontrola.
-Myslím že se vrací. Puls.
-Přichází k sobě.
-Počkat, myslím, že něco říká.
-Nesmysl, vždyť je skoro mrtvý. Možná, že se už ani nepohne a s mluvením to taky nevypadá růžově, jen se podívejte na tu ránu na krku.
-Ale on opravdu něco říká.
-Asi máte pravdu, ale nerozumím mu.
-Myslím, že říká.

*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*
*


VRAZI!

---