Vzpomínky

Takhle to dopadá, když si potřebuju vybít svojí paranoidně schizofrenní náladu... Je to blaf z mého života, akorát tu vraždu neberte vážně. Děkuji.

Vzpomínky

“Je to všechno tvoje vina!” zařvalo mi do ucha a já se svalila v zoufalství na zem. V hlavě se mi pomalu všechno začalo vysvětlovat. Vybavily se mi všechny hádky s mým manželem. Jeho naštvaná tvář a pak najednou tak zničená bolestí, která ho sžírala. Kuchyňský nůž zabodnutý v jeho hrudi ze které sálala krev. Padnul k zemi a tam se již nepohnul. Jeho pronikavě modré oči zůstaly otevřené stejně jako jeho ústa. Z těch poté začala vytékat krev. Byl to rychlé ukončení rozvodu po kterém jsme oba už tak dlouho toužili. Nemohli jsme žít spolu. Ničilo nás to. Nesnášeli jsme se. Zklamání. Zloba. Nenávist. Mohl si za to sám. Neměl mě podvádět s tou ubohou poběhlicí, uvědomila jsem si najednou tu příčinu. Pak ale přišla další. Já se na manželství taky vykašlala a svého muže podvedla s jiným. To bylo jasné rozhodnutí nás obou. Definitivní, které skončilo takto. A nemuselo, kdyby na mě každý večer tak nekřičel. Nemuselo, kdyby nezačal. Nemuselo, kdybych nebyla paranoidní schizofrenik.
Další z hrozivých vzpomínek. Moje druhé Já, které v mých představách chodilo okolo mě a příšerně vyčítavým tónem mi všechno připomínalo. Byla jsem tak zoufalá a měla chuť se zabít. Zničit sebe a poslat svou duši do pekla. Všechno mi už bylo jedno. Stejně ve mě přetrvával ale pocit, že jsem to všechno neudělala já.
„Můžeš za to ty, ne já!“ vstala jsem najednou s křikem a postavila se čelem k mému druhému Já.
„Já ti říkám pravdu.“ opáčilo s naprosto jistým hlasem. Ta jistota mě pomalu rozežírala. Věděla jsem, že i ono má pravdu. Kdo mohl za to, že to zkusil s tou poběhlicí?
Ty! napověděl hlas. Ten muž, kterého jsi sváděla, vzpomínáš ?
Další obrazy. Tentokrát z prostředí městského. Oba jsme se vraceli později v noci z večírku, na kterém jsme se tak dobře bavili. Přišlo tam spousta milých lidí. A jeden z nich mi připadal i milejší, než můj manžel. Byl okouzlující. Přímo k sežrání. Začala jsem se s ním bavit a později i flirtovat. To už ale mému manželovi připadalo dost vážné na to, že jsme svoji teprve dva roky. Doslova mě z toho večírku odtáhl. Cestou domů jsme se málem vybourali, jelikož nám přes cestu přeběhla srna a v zápalu hádek můj manžel jen o kousek stihl zabrzdit.
I to jsem si byla schopná vybavit. A to jsem na tu noc chtěla navždy zapomenout.
„Přestaň mě už takhle ničit!“ zařvala jsem a ohnala se po druhém Já rukou. Nic jsem ale nezasáhla. Byl jenom představa. Pouhý přelud. Mnou vytvořený. Bez mého svolení. Je to nemoc.
„Ano jsi nemocná a měla by ses léčit.“ dal mi za pravdu, ale trochu odporným způsobem.
„Mlč, za všechno můžeš ty!“ vystartovala jsem po něm. „Kdyby jsi mi neradil! Kdyby jsi mi nevedl mou ruku! Zabil jsi mi manžela!“. Při mém řevu mi slzy stékaly po tvářích. Dopadla jsem opět na zem.
Zabila jsi ho ty, bylo to tvoje rozhodnutí. Já ti pouze pomohla ho dosáhnout. ozval se hlas u mého levého ucha tím svým otravně klidným a vyčítavým tónem.
„To není pravda...“ vydechla jsem ve svém přesvědčení. Ovšem vzpomínky v mé hlavě tvrdily opak. Seděla jsem v nich na své posteli a něco si mumlala. Bylo to zrovna po hádce, kdy jsem manželovi práskla dveřmi od pokoje před nosem. Jednoduché gesto, jak někomu vyjádřit, že o něj nemáte již více zájem. Ale můj manžel ho nepochopil. Stál za dveřmi dál a řval na mě i tak. Všechno mi vyčítal a sváděl to na mě. Vlastně nic nesváděl. Měl pravdu. Vše mi jenom připomínal. Měla jsem chuť se s ním rozvést. Zbavit se ho. Navždycky. A po pár dnech na to přišla ta vražda. Chladnokrevná. Moje reakce na ní byla neočekávaná. Nezačala jsem hystericky křičet, ani neutekla z místa činu. Mrtvolu jsem zakopala na zahradě. S naprostým klidem.
„Ne, to jsem nebyla já...“ šeptla jsem a zvedla se do kleku. „To jsi byl ty! Ovládal jsi mě! Já bych nedokázala nepropadnout panice!“ zavrtěla jsem nejistě hlavou na své druhé Já, které sedělo poklidně v křesle a prohlíželo si mě zkoumavým pohledem.
„Možná máš pravdu, ale nepopřeš, že jsi to nechtěla. Ušetřila jsem tě mnoha problémům. Uvědomuješ si to?“ pravilo. Uvědomuji, řekla jsem v duchu a mé druhé já to uslyšelo.
„Tak vidíš. Mám pravdu, jako vždy.“ dodalo s úšklebkem a zadívalo se mi hluboce do očí. Najednou jsem cítila, jak mě pomalu ovládá. Když budeš chtít, na všechno zapomeneš, ozvalo se v mé hlavě.
„Já...chci...zapomenout...“ šeptla jsem nepřítomně a oddaně. Obraz mého druhého Já zmizel a všechny vzpomínky na manželství a vraždu společně s ním.
Navždy...

---