Vzkaz pro Aleše

taky se vypisuju z pocitů a píšu vzkazy... a ty první byly podobný... ale je to dávno... nevím jestli ti pomůže koukat do teorie... já do ní sice nakoukla, i nějakou zkoušku z literární teorie složila... ale píšu citem... nepřemýšlím o poučkách a pravidlech - možná hlavně proto že si je nepamatuju (kromě gramatických teda... )

díky snow white=)

Každých čtrnáct dní, myslím, vychází jeden časopis, který zavedl perfektní rubriku a tam by se tohle dílo hodilo jako poklička na hrnec. BravoGirl. Tím nechci snižovat city, důvody, proč to je napsáno atd. Jen jsem chtěla naznačit, že takové básně se právě tam chválí, čtou další zhrzené holky. Občas si přečtu i já. :) Z radosti. Můžu tě uchlácholit, autor(e)-ko, napsala jsem první básničku klukovi ještě horší (a nedávno), než tu leží přede mnou. Ale teď něco jiného. Nechtěla bych říct, vyjádřit se, že mi ta básnička vzala čas, který jsem mohla prožít zcela jinak. Byla to má volba dočíst až do konce. Na druhou stranu, báseň - či spíš výlev se nazývá: vzkaz pro Aleše; do jaké míry vzkaz pro Aleše pomůže nám? Taky nám něco vzkazuje, sděluje? Jsem v rozpoložení, kdy mi neříká krom známých slov nic. Mijí mě. Cítím z toho naivnost, vervu vypsat se. Jenže vypsání se není totéž, co psaní. A věnovat, co publikovat. Spoustu lidí, možná všichni, co já vím, píšou pro někoho. A nebo jen kvůli jejich inspiraci, ale tvrdím, že mi dávají atmosférou, jazykem! prostor, abych mohla hledat, a tedy nalézt. Dalo by se to shrnout tím, že je tu načrtnuto obehrané téma s obehranou formou. Místy básnička sklouzává do směšnosti, do slepé ulice, jak vyjít s čistým štítem a s vítězstvím. Je to možná návalem onoho citu, upřímnosti a takovým panenským přístupem k psaní. Pokud se někdy objeví v tom časopise, snad si ji přečtu. Ale tady už je tolik plevelu, že jeden se lehce ztratí.